Poeticko-kritický katechismus

Ten, pro něhož člověk znamená molekulární mračno,
může v materialistickém světě
pozorovat rezonanci jakožto
vzájemnou korelaci stejného 
i ateisticky:
jestliže je naše osoba jen iluzorní interní stránkou hmoty,
avšak bez vlastní existence,
pak souhrnný systém světa
o to více
musí mít interní stránku,
která je iluzí stejně jako naše JÁ.
Byla by jako my sami realitou
nebo jako my sami iluzí?

¹⁴
Ne všechno je spřízněno stejným způsobem.
Živé se pohybuje samo od sebe,
neživým je hýbáno zvenku.
Jsou rozdíly
mezi věcmi a rostlinami,
zvířaty a člověkem.
Už děti zde rozlišují spontánně.
JÁ a TY
jsou jedinečné vztahy.

Jako děti jsme se snažili
podobat se obrazu svých rodičů,
který jsme měli před očima,
jako žáci jsme se snažili podobat se obrazu učitelů.
Jako manželé obrazu partnera.

Vždycky se snažíme odpovídat představě,
kterou o nás mají druzí.
Ale my jsme víc než tyto obrazy.
Nejsme to,
co si o nás myslí druzí.
Nejsme to, 
co o nás ví věda.

Možná, když jsme sami se sebou,
že za všemi těmi obrazy existuje
jenom zívající NIC,
jenom dutina,
kterou musí naplnit naše vůle.
Nemáme sebe ve své moci.

¹¹
Náboženství vykládá skutečnost podle důvěrně známých modelů:
Svět se stává uměleckým dílem
výtvarníka nebo architekta.
Žijeme v "domě bytí",
který on stvořil.
Jeho řád umožňuje život.
Technomorfní fantazie
činí ze světa domov.

Láska nám dává poznat ve druhém člověku
Boží tvář:
"Nyní vidíme jako v zrcadle,
jen v hádance,
potom však uzříme tváří v tvář."⁹

Nidky nevidíme Boží tvář přímo.
Bůh zůstává skrytý.
Rozpoznáváme jeho stopy v kosmu -
v nejvzdálenějších galaxiích
a v nejmenších atomech.
Ve všem prožíváme ústřední řád,
ale nevidíme jej
tváří v tvář.

Žádný život není osamocený⁸
Ve všem znovu nalézáš sebe.

Mrtvý brouk, který leží na cestě -
býval život jako ty,
radoval se na slunci jako ty,
znal strach a bolest jako ty,
a teď je tlející hmota -
jakou jednou budeš ty.

Na tvé dlani se leskne sněhová vločka,
její struktura je zázračná.
Potom se něco stane.
Vločka přijde o svůj nepravděpodobný řád
a není více.
Ta vločka, která zářila, pohnula se a zemřela -
to jsi ty.

⁷
Bůh není svět,
ale ve světě se zjevuje,
jsme-li jeho přítomnosti
otevřeni:
Nenechává se poznat tak,
jak poznáváme všechno na světě.
A přece všechno, co přírodní vědy objeví,
můžeme prožít jako zázrak.
Všechno by mohlo také nebýt.
Všechno by mohlo být jinak.
Tato možnost
je Božím znamením ve všech věcech.
Pozorujeme-li všechno
otevřeni této možnosti,
pak objevujeme
Boží stopy všude.
Svět je pak ve víře
zrcadlem

Dluhou dobu byli filosofové přesvědčeni,
že Boha poznáváme v přírodě.
"Přirozená teologie" byla něco naprosto přirozeného.
Přesto z ní eeaktní a empirické vědomosti 
učinily
předmoderní moudrost,
která přesvědčuje jen rétorikou,
nikoliv prověřeným věděním.
Věda říká: 
Bůh nemůže být dokázán žádným pokusem. 
Chceme-li dokázat vzduch,
vezmeme vakuovou pumpu, 
abychom ukázali, že rostliny bez vzduchu žít nemohou.
Ale vakuová pumpa, 
která by Boha dokázala 

Věda analyzuje vesmír bez Boha.
Tam, kde kdysi zářilo jeho teplé světlo, panuje chlad.
Ze zázraků stvoření se staly oblaky molekul. 
Je příčinou to, že Bůh není přítomen,
nebo to,
že jeho znamení nedokážeme rozluštit?

V náboženství jsme na tom, jako onen muž,
který se vypravil do Alp lyžovat.
Blíží se k tomu místu a krajině v očekávání,
že zde nalezne vzduch a pohyb.
Potřebuje alpskou krajinu,
aby se zotavil.