V náboženství jsme na tom, jako onen muž,
který se vypravil do Alp lyžovat.
Blíží se k tomu místu a krajině v očekávání,
že zde nalezne vzduch a pohyb.
Potřebuje alpskou krajinu,
aby se zotavil.
Když ale jednoho rána stojí
před nedotčenou zasněženou krajinou
zalitou sluncem,
vnímá výzvu
vytvořit ve sněhové pokrývce
mimořádně pěknou křivku,
aby dostál její kráse.
Cokoliv jiného by se
mu vůči té krajině jevilo jako pochybení.
On v ní slyší výzvu.
Už se neptá,
zda odpovídá jeho potřebám.
Je krajinou angažován, aby ji dokonal.1
Tak je to s námi v náboženství:
nacházíme se v této skutečnosti,
sledujem v ní své cíle
a ptáme se, odpovídá-li našim potřebám,
dokud nezakusíme obrácení,
mocnou výzvu,
která nás pohne k tomu,
že svůj život pochopíme jako odpověď,
a přestaneme se ptát,
zda skutečnost odpovídá našim potřebám,
nýbrž zda jejím výzvám odpovídáme my.
Ve světě nacházíme odkazy na Boha,
když slyšíme výzvu,
abychom změnili směr
a žili svůj život jako odpověď
na tuto výzvu.
Zkušenosti smyslu jsou Božím voláním.
Gerd Theissen: Poeticko-kritický katechismus, meditace o víře a rozumu
