Žádný život není osamocený⁸
Ve všem znovu nalézáš sebe.

Mrtvý brouk, který leží na cestě -
býval život jako ty,
radoval se na slunci jako ty,
znal strach a bolest jako ty,
a teď je tlející hmota -
jakou jednou budeš ty.

Na tvé dlani se leskne sněhová vločka,
její struktura je zázračná.
Potom se něco stane.
Vločka přijde o svůj nepravděpodobný řád
a není více.
Ta vločka, která zářila, pohnula se a zemřela -
to jsi ty.

Všude, kde vidíš život,
nebo jeho obdoby
v anorganické přírodě -
to jsi ty!

Úcta k životu,
který se od našeho liší,
a přece je snámi spřízněný,
překonává odcizení
a vytváří rezonanci
mezi námi a veškerým životem.

Všechno živé
se stává odkazem k Bohu,
když se naše vůle
stává odpovědí
na jeho vůli k životu.

Gerd Theissen: Poeticko-kritický katechismus, meditace o víře a rozumu