Poeticko-kritický katechismus

¹ Když jsem před dlouhou dobou užil obraz rezonance jakožto model náboženské zkušenosti, rozvinul jsem jej také na základě četby filosofické eseje Alberta Camuse Mýtus o Sysifovi. Nepřítomnost rezonance je zkušeností absurdity světa.

² Autorem myšlenky, že Bůh se prosazuje proti všemu, co mu v lidském životě klade odpor, "v suverénních či spontánních projevech", je dánský filosof náboženství Knud Einar Løgstrup (1905-1981), jemuž jinak také vděčím za mnohé.

Rodíme se do tohoto světa,
aniž se nás kdo ptal,
zda chceme, či nikoli - 
narodíme se do jedné rodiny mezi mnoha jinými rodinami,
v jedné zemi mezi mnoha jinými zeměmi,
na jedné planetě mezi miliony planet.
Své tělo nemůžeme vyměnit,
zákon přírody nemůžeme měnit,
čas nemůžeme vrátit zpět.
Od svého JÁ se nemůžeme odpoutat.
V tom všem jsme radikálně závislí.

Tajemství bytí
potkáváme v hlasu svědomí.
Můžeme jeho imperativ
vnímat jako hlas rodičů,
jako evoluční program přežití,
jako závazek rozumu
nebo jako božské přikázání.
O tom spor vést můžeme,
o zkušenosti jako takové nikoliv.

Pocit bezpečí je bezpodmínečná důvěra.
Prosazuje se suverénně proti naší nedůvěře.²
Neinfikujeme své děti
svým pesimismem.
Cítíme zřetelně:
nemáme právo
podrývat jejich vůli k životu.
Ony potřebují důvěru v život,
a i my pociťujeme něco z této důvěry, 
když se dítě v noci vyděsí
a my je utěšujeme: "Všechno je v pořádku!"
Přitom víme, že všechno v pořádku není,
je mnoho toho, co deprimuje.
Ale ve styku s dětmi
se tato důvěra

Existuje důvod, proč
říci bytí ANO
anebo všechno popírat?
Pro buddhisty je všechno iluze.
Všechno je utrpení.
Všechno vyvane v nicotě.
Je to útěcha prostá iluzí,
která nás na konci čeká?
Nebo máme přece jen říci životu ANO?
Věda pro to nepřináší žádné argumenty.
Nerozsuzuje ohledně smyslu
a hodnoty bytí.

Tajemství bytí tíhne k ANO,
protože v nás něco rozkmitá:
zázrak naší existence odpovídá 
na zázrak bytí vůbec.
Zkušenost rezonance
je zkušenost smyslu.

Víra ve stvoření
není teorie o vzniku světa,
jestli vznikl před čtyřmi tisíci
nebo před miliardami let,
ani teorie o tom, 
zda svět povstává stále znovu,
nebo existuje současně ve více světech,
má-li začátek
nebo je zde od věčnosti.
Tajemství, 
že vůbec něco existuje,
nezávisí na žádné teorii.

Bůh se dotýká našeho srdce,
když stojíme v údivu nad tím, 
že vůbec něco je, když nemuselo být nic.
Pak jsme bezprostředně svázáni s mocí,
která z nicoty tvoří všechno
a do nicoty utápí.
I pro nás platí:
Než jsme se narodili,
nebyli jsme
a po smrti 
už nebudeme.

¹ 1K 15,28

² S touto bajkou o žábách jsem se nejdříve setkal u představitele neohinduismu Svámího Vivékánandy (1863-1902), potom však také v čínském folklóru.

³ Dá se lehce rozpoznat, že zde vycházím z Immanuela Kanta (1724-1804). Jeho tři regulativní ideje rozumu, Boha, nesmrtelnost a svobodu, jsem proměnil v triádu: nepodmíněnost, věčnost a svobodu. Od Kanta jsem se naučil, že náš rozum v sobě nutně má tendenci klást si otázky přesahující skutečnost prostředkovanou smysly.

Člověk není živ pouze chlebem,
nýbrž žije ze všech krás světa.
"Co krásné je, už v sobě blažené se zdá."⁴
Všechno slouží nějakému účelu:
jídlo zdraví,
zdraví práci,
práce životu.

Jenom krása je samoúčelná.
Ukazuje k Bohu.
Bůh je účel sám v sobě.

Mnozhí hledají v umění
pokoj,
který převyšuje veškerý rozum:
v tónech a taktech,
ve tvarech a barvách
nebo v kouzlu slov.

Máme dobro
konat kvůli dobru samému.
Známe základy morálky:
úctu k druhým,
úctu k pravidlům,
úctu k sobě samému,
dokážeme se vmyslit do druhých.
Dokážeme přezkoumat své jednání podle pravidel.
Víme, v čem si zůstáváme věrni.

Přesto ale brzy poznáváme:
Je snadnější
dobré nekonat
a jenom předstírat,
že je konáme.
Cosi předstíráme ostatním.

Často konáme dobro, 
ale zahalíme je 
morální mlhou,
že to děláme
ve prospěch svých vlastních zájmů.
Cosi předstíráme sami sobě.