50. Jak potkáváme Boha v řádu přírody?

Věda analyzuje vesmír bez Boha.
Tam, kde kdysi zářilo jeho teplé světlo, panuje chlad.
Ze zázraků stvoření se staly oblaky molekul. 
Je příčinou to, že Bůh není přítomen,
nebo to,
že jeho znamení nedokážeme rozluštit?

Víme lépe než předchozí generace,
že jsme stvořením přírody,
"v níž se zjevuje rozum tak svrchovaný,
že všechna smysluplnost lidského uvažování a pořádavého ducha
je proti tomu jen zhola nicotným odleskem."²
Tomuto řádu můžeme jít bezprostředně vstříc,
můžeme s ním navázat spojení tak bezprostřední,
jak jen to duše druhého člověka umožňuje.³

Jasněji než generace před námi vidíme,
že všechny procesy a struktury světa
lze popsat jazykem matematiky.
Ten jazyk jsme navrhli my sami,
tak jako jsme navrhli pravidla šachu.
Přesto se podle nich skutečnost řídí,
jako bychom se tu setkávali s inteligencí,
která s námi hraje šachy.
Zákony přírody se stávají Božími myšlenkami,
když je v úžasu pozorujeme.

A přece jasněji než dřívější generace nahlížíme,
že všechno je konstruktem našich smyslů.
Proto jsou Boží znamení jako květiny,
které prorazí asfalt,
jako dětský křik,
který ruší domácí pořádek,
jako letní dny v říjnu,
jako sněhové vločky v máji.

Gerd Theissen: Poeticko-kritický katechismus, meditace o víře a rozumu