Poeticko-kritický katechismus

Naše oči jsou 
přizpůsobením se našeho organismu
slunečnímu světlu.
Viděli jsme jimi ještě předtím,
než jsme je uměli vysvětlit jakožto přizpůsobení se.
Tak i náboženství
přizpůsobuje našeho ducha
tajemství skutečnosti,
kterému prozumíme až následně.

To, co se v našem organismu přizpůsobilo zdařile,
těžilo z nezdarů mnoha tvorů.
Opice se špatným zrakem
minula při skoku větev
a vypadla z role předka.
Pokrok je založen na výběru,
výběr na utrpení,
utrpení se děje pro nás
a na našem místě.

Moudrost tradice je větší
než moudrost jednotlivce
Kdo se jí svěří,
nedívá se jen zpět.
Nachází motivy k obnově,
i když jsou smíšeny s omylem a vinou.

Víra objevila v antice
Boha filosofů.
AUGUSTIN¹⁴ odkryl v hlubinách JÁ vůli
jako centrum člověka: 

TRADICE je,
co se osvědčilo za staletí,
její moudrost přesahuje jednotlivce.
Nikdo nemusí začínat od začátku.
Tradice zpracovává
zkušenosti nabyté omyly a násilím.

KŘÍŽOVÉ VÝPRAVY
byly mylná cesta.
Ale František s Assisi chtěl
mír s muslimy a s přírodou.⁸

UPALOVÁNÍ ČARODĚJNIC 
byl zločin.
Ale jezuita
Friedrich Spee
toto bezpráví odhalil,
aby bylo navždy překonáno.⁹

Centrem Nového zákona je VÍRA:
Ať se na nebi a na zemi stane cokoliv, 
osvobozující sílu má
jen, co je přijato ve víře. 
Hořčičné semínko víry může hory přenášet.⁶
Skrze víru mají všichni lidé
kontakt s Bohem
bez ohledu na původ nebo společenskou vrstvu.
Ztracení lidé jsou proměňováni
k obrazu Božímu
skrze Ježíše Krista,
obraz neviditelného Boha.

V Novém zákoně se stává člověk
nejdůležitější záležitostí boží.
Mytický příběh vypráví,
jak Bůh pracně hledal partnera.

Jeden a jediný Bůh neměl v nebi
rovnocenného partnera
ani mezi anděly, ani mezi bohy.
Proto stvořil člověka
ke svému obrazu.
Člověk smlouvu s Bohem porušil.
Bůh ji přesto zachovává.

Izrael se stal Boží milenkou
zástupně za všechny lidi:
světlem pro všechny národy.
Izrael smlouvu porušil,
Bůh ji přesto zachovává.

Starý zákon kdysi platil
za prehistorii zákona Nového.
Ale on má svou vlastní cenu.

Starý zákon je
zpráva o narození MONOTEISMU.
V něm byl objeven jeden a jediný Bůh.
Ne jen několika filosofy,
nýbrž celým lidem.
Nový zákon otevřel
víru všem národům.
V obou zákonech ukazuje Bůh daleko za hranice.
Židé a křesťané jsou stále ještě na cestě
k jedné univerzální víře.

Kdysi byla Bible učebnicí víry,
sepsal ji Bůh
inspiroval ji svým Duchem.
Vnuknul dokonce i její doslovné znění.
Dnes svědčí o prvotních zkušenostech
lidské víry.
Je vykládána stejnými metodami
jako všechna svědectví minulosti.
Některé její texty vyžadují tvrdou kritiku,
jiné září
jako světlo z věčného světla
uprostřed života.

Dříve byly v katechismu závazné nauky.
Všichni se je museli učit nazpaměť.
Duch a litera na sobě lpěly.
Dnes rozlišujeme:
Boha a obrazy Boha,
Ježíše a obrazy Krista,
naději a obrazy naděje.
Obrazy dávají svobodu,
jak dalece jim porozumíme doslovně.
Umožňují přibližovat se postupně.

Už Bible zná 
mnoho podob víry:
Neměli Ježíšovi učedníci víru,
když v něm neviděli
pravého Boha a pravého člověka?

Zdroje víry jsou:
Bible a tradice,
zkušenost a rozum.

BIBLE:
bibliotéka sestavená z knih,
které formulovali lidé,
kniha stále znovu doplňovaná,
nikoliv uzavřená osnova,
nýbrž tvůrčí mnohotvárnost,
svědectví dialogu s Bohem,
příležitost začínat tento dialog
vždycky znovu.

TRADICE:
poklad s mnoha myšlenkami,
dialog o víře
od církevních otců k moderní teologii.
Co se ve víře osvědčilo,
se prověřuje na moudrosti mnoha generací,
ale i na jejich bloudění
v minulosti i přítomnosti.

Víra v Boha
je jako světlo
důvěry,
které osvěcuje stvoření.

Víra v Ježíše Krista
je jako světlo
v noci,
v níž zmírá důvěra.

Víra v Ducha svatého
je jko světlo
svítání,
když povstává nová důvěra.

Stopy tohoto světla
nacházíme
postupně v dějinách:
Izrael objevil
jednoho a jediného Boha.
Ježíš překonal 
vinu a smrtelnou úzkost.
Boží duch
spojuje lidi 
v celém světě.