Kdysi byla Bible učebnicí víry,
sepsal ji Bůh
inspiroval ji svým Duchem.
Vnuknul dokonce i její doslovné znění.
Dnes svědčí o prvotních zkušenostech
lidské víry.
Je vykládána stejnými metodami
jako všechna svědectví minulosti.
Některé její texty vyžadují tvrdou kritiku,
jiné září
jako světlo z věčného světla
uprostřed života.

Své stopy v ní zanechaly zmizelé světy:
Egypťané a Sumerové,
Babyloňané, Peršané a Řekové.
Připraveno skrze tradici,
uloženo v analogiích
vzniklo v její historii
třikrát něco nového
jako mutace náboženství.

Dějiny Izraele
učinily Boha
nejdůležitější záležitostí pro člověka.
Ježíšův příběh
učinil člověka 
nejdůležitější záležitostí pro Boha.
Příběh Ducha
učinil obnovu světa
společnou záležitostí 
Boha a člověka.

Evoluce života
staví na konkrétních začátcích,
stejně tak víra staví na trojitém počátku.
Byla snad jiná možnost
setkat se s Božím tajemstvím?
Už v Bibli slyšíme dozvuky 
polyfonie prastarých náboženství.

Svou vlastní polyfonií 
působí Bible dodnes:
hebrejská svatá písma u židů,
Starý a Nový Zákon u křesťanů,
celá Bible jako
předstupeň koránu u muslimů.
Když kritici náboženství zvěstují smrt Boha, 
míní Boha Bible.
Bible se stala knihou celého lidstva.

Je to kniha otevřená dokořán.
Protestanti se hrnou ven,
o jejím původu mluví méně.
Katolíci objevují nově
její potlačované kořeny.
Židé jí zůstávají věrni.
Muslimové ji studují
jako potvrzení vlastní víry.
Jen fundamentalisté
dveře Bible
před moderním světem zatloukají.
Věrnost Bibli vypadá jinak.

Gerd Theissen: Poeticko-kritický katechismus, meditace o víře a rozumu