Dříve byly v katechismu závazné nauky.
Všichni se je museli učit nazpaměť.
Duch a litera na sobě lpěly.
Dnes rozlišujeme:
Boha a obrazy Boha,
Ježíše a obrazy Krista,
naději a obrazy naděje.
Obrazy dávají svobodu,
jak dalece jim porozumíme doslovně.
Umožňují přibližovat se postupně.

Už Bible zná 
mnoho podob víry:
Neměli Ježíšovi učedníci víru,
když v něm neviděli
pravého Boha a pravého člověka?

Byla Jakubova epištola kacířská,
když svázala víru se skutky,
zákon se svobodou
a lásku s rovným zacházením se všemi?

Mýlil se evangelista Jan,
když chtěl nabídnout více než ostatní evangelisté:
Více než všechny obrazy Ježíše
ho zajímalo,
co v nich je pravda a co život.

Mýlili se gnostikové?
Jako křesťanští filosofové vykládali,
že v obrazech Bible
hledá člověk své pravé já.
Pro ně bylo symbolem všechno,
co pro jednoduché křesťany byla realita.
Fyzik, který se zúčastní rodinné slavnosti,
sdílí s rodinou fyziku všedního dne:
v ní slunce vychází a zapadá,
nikoliv však v jeho teorii.
Tak i teologové sdílí každodenně žitou víru,
jejich myšlenky jí ale dávají rámec,
který její význam mění.

Už prvotní církev znala
rozličné stupně reflexe víry.
Platné jsou všechny,
konečnou platnost nemá žádná.
Všechny se nedokonale blíží tomu,
co má nejzazší platnost.

Gerd Theissen: Poeticko-kritický katechismus, meditace o víře a rozumu