Starý zákon kdysi platil
za prehistorii zákona Nového.
Ale on má svou vlastní cenu.

Starý zákon je
zpráva o narození MONOTEISMU.
V něm byl objeven jeden a jediný Bůh.
Ne jen několika filosofy,
nýbrž celým lidem.
Nový zákon otevřel
víru všem národům.
V obou zákonech ukazuje Bůh daleko za hranice.
Židé a křesťané jsou stále ještě na cestě
k jedné univerzální víře.

Starý zákon dosvědčuje VÍRU VE STVOŘENÍ.
V první zprávě o stvoření je člověk obrazem Božím:
pánem nad zemí a zvířaty²,
ve druhé zprávě je stvořen z prachu země jako všechno
tvorstvo.
Jako zahradník pečuje o ráj. 
Ale poznání dobrého a zlého,
hřích, marnost a smrt
jej z ráje nevinnosti vyhání.

Starý zákon objevuje DĚJINY.
Odpovědnost za to,
zda v zaslíbené zemi zůstane, či ne,
nese celý lid, nejenom král.
Lidská rozhodnutí  určují dějiny.

Obzor Nového zákona je užší.
Neobsahuje spisy jednoho národa,
nýbrž malých skupin.
Jen ve Starém zákoně
nacházíme návrhy sociální spravedlnosti
pro celou společnost.

Starý zákon chválí POZEMSKÉ ŠTĚSTÍ.
Kazatel Šalomoun nachází životní radost v Bohu:
Bůh dal člověku
do srdce
věčnost a radost.
Věčnost dává uvědomit si marnost,
radost umožňuje zapomenout na to.³
Šalomounova Píseň Písní oslavuje radosti erotické lásky, 
Jen ve Starém zákoně je Bůh sám 
"radost a rozkoš"⁴.
Lidé vstupují před jeho obličej 
s jásáním.

Gerd Theissen: Poeticko-kritický katechismus, meditace o víře a rozumu