Máme dobro
konat kvůli dobru samému.
Známe základy morálky:
úctu k druhým,
úctu k pravidlům,
úctu k sobě samému,
dokážeme se vmyslit do druhých.
Dokážeme přezkoumat své jednání podle pravidel.
Víme, v čem si zůstáváme věrni.

Přesto ale brzy poznáváme:
Je snadnější
dobré nekonat
a jenom předstírat,
že je konáme.
Cosi předstíráme ostatním.

Často konáme dobro, 
ale zahalíme je 
morální mlhou,
že to děláme
ve prospěch svých vlastních zájmů.
Cosi předstíráme sami sobě.

Zlému se vyhneme často jen
ze strachu před trestem.
I pro nás platí nejdůležitější zákon:
Nenechej se nachytat!
O to více se rozčílujeme,
když jsou přistiženi druzí.
Všem cosi předstíráme.

Nepodmíněná povinnost konat dobro
je Boží hlas,
který se suverénně prosazuje vůči nám.
Každá společnost z ní žije,
i když to lidé
popírají.

Že při konání dobra
pro dobro samo 
troskotáme,
nám dává
na druhé straně našich mezí 
tušit Boha.

Gerd Theissen: Poeticko-kritický katechismus, meditace o víře a rozumu