Člověk není živ pouze chlebem,
nýbrž žije ze všech krás světa.
"Co krásné je, už v sobě blažené se zdá."4
Všechno slouží nějakému účelu:
jídlo zdraví,
zdraví práci,
práce životu.
Jenom krása je samoúčelná.
Ukazuje k Bohu.
Bůh je účel sám v sobě.
Mnozhí hledají v umění
pokoj,
který převyšuje veškerý rozum:
v tónech a taktech,
ve tvarech a barvách
nebo v kouzlu slov.
Člověk,
který pochybuje o zdařilosti stvoření,
to zkouší jako druhý stvořitel:
jeho stvoření má být jako umělecké dílo
hodnotné samo v sobě.
Jeho dokonalé dílo
má dát zapomenout
na smutek z nedokonalého světa.
Ale často spočívá naše umění toliko v tom,
že zdařile znázorníme
ztroskotání zdaru.
Krása je fata morgana
v poušti života.
Činí ji snesitelnější,
a přece zůstává
jen zdáním
nepodmíněného.
Vyvolává touhu,
kterou v tomto světě
nedokáže utišit nic.
To nám dává
tušit za hranicí
Boha.
Gerd Theissen: Poeticko-kritický katechismus, meditace o víře a rozumu
