3. přikázání - Nezneužiješ Boží jméno

1. čtení Mt 7,21-23

Text+kázání Ex 20,7

Ježišmarja, himmlhergot, Kristova noho. Něco takového z této kazatelny naštěstí normálně neslyšíte. Ale jinak ano. V běžném hovoru až příliš často. Někdy v nečekané souvislosti, kde si to už ani my sami neuvědomujeme – jako třeba ve slově bohužel. Nebo ve slovních mrzácích jako je sakra – tedy svatá nebo kruci – tedy odvozeno od crux, cruciatus – kříž, ukřižovaný. Někdy to zazní v takových tragikomických situacích, když na sebe dítě vypleskne zmrzlinu a maminka na něj volá: „Panebože, ty jsi ale pitomec.“ To mi cukají koutky úst a zároveň běhá mráz po zádech.

Lidé v Česku jsou zvyklí používat Boží jméno jako citoslovce. Jako nadávku. Slovní výplň. Rve nám to uši. Není to kletba. Není to vědomé zneužití Božího jména. Ti lidé snad ani neví, co říkají. Asi jako ve výroku, který jsem také zaslechl, když jedna dobrá žena něco kritizovala a řekla: „Ježišmarija! To je snad už rouhání.“ A vážím si prostředí tohoto sboru, že tady člověk něco takového nezaslechne.

Kde se to vzalo? Proč se dnes i třeskutí ateisté zaklínají Božím jménem? Na začátku stál snad dobrý úmysl, když údajně jezuité chtěli odnaučit Čechy a Moravany jejich zlozvyku klít a používat sprostá slova. Říkali: Radši se modlete. Nabádali – nemluvte sprostě, raději se dovolávejte svatého Boha. I ve vypjatých chvílích použijte tzv. střelnou modlitbu, která jako šíp doletí k Božím uším. A tak se z Božího jména, z modlitby stal výkřik, který později ztratil smysl. Slovo se stalo nadávkou.

Na druhou stranu to není něco zas tak nového. Ježíš kritizuje ty, kteří už v jeho dobách mysleli, že modlitba je něco jako magické zaklínadlo, které působí třeba díky speciálním slovům nebo svou délkou. A tak se boží jméno stalo zbytečným a prázdným mluvením. Bůh v něm byl zmiňován nadarmo.

Když to shrneme - různé neuctivé výkřiky je to první, co většinu lidí napadne při přemýšlení nad porušováním přikázání nevezmeš Boží jméno nadarmo. Ale zároveň se vynoří hned přinejmenším dvě otázky: míří k to přikázání skutečně k tomu aby upravovalo naši řeč, náš jazykový kód? Vždyť (jak jsem už řekl) ti, kteří boží jméno používají jako citoslovce ani možná často nevědí, co činí. A za druhé: Jakým způsobem se obrací to přikázání k nám, když my tohle neděláme?

Co se týče té první otázky – myslím, že problém je hlubší než se na první pohled může zdát. Vyslovování božího jména nadarmo je symptomem naprostého znecitlivění, odtržení od významu. Toho, že se lidé natolik odpoutali od Boha, že už jim vyslovení jeho jména už ani nebrnkne o uši. Je to příznak neslýchané devalvace a duchovní vyprázdněnosti. Asi jako když mi jedno dítě ve školce řeklo, že Ježíšek je podle něj název pro dvoukolák, na kterém se vozí dárky. Jenže tam je něco špatně spíše s prvním přikázáním.

V tuto chvíli nám ale nejde jen o ty, pro které ta slova už ztratila jakýkoliv vztah ke svému nositeli. Jde o nás. O lid víry. O to, že i když člověk řekne Ježíš nebo Pán nebo biblický verš za každým druhým slovem a vypadá u toho hodně zbožně, ještě to neznamená, že má k Bohu opravdový vztah. Že i deklarovaná a proklamovaná víra a zbožnost může být úplně vedle.

O takovém zneužívání Božího jména mluvil už Izaiáš. Skrze něho Hospodin vzkazoval Izraelcům, věřícím lidem: „tento lid se přibližuje ke mně ústy a ctí mě svými rty, ale svým srdcem se ode mne vzdaluje a jejich bázeň přede mnou se stala jen naučeným lidským příkazem.“

Najednou vidíme, že přikázání o braní Božího jména nadarmo má ještě jeden rozměr. Nejde jen o znevážené, bezmyšlenkovité vyslovování nějakých slov či slabik. Toto přikázání je zaostřeno na pokrytectví. Nejvíc znevažujeme Boha, když ho máme plná ústa, ale skutek utek. Boží jméno znevažujeme, když ho v neděli horlivě vyznáváme, ale v pondělí už je všechno jinak. Když v běžném životě najednou neplatí to, co jsme v kostele věřili a slibovali. Boží jméno znevažujeme, když se k němu hlásíme jen naoko. Zkrátka: Boží jméno bereme nadarmo, když se víra neprojeví i skutky. Možná jste se s tím už setkali. Tenhle člověk, že je křesťan? Tenhle že chodí do kostela? To je nejhorší pracovník v naší firmě. Hotové netáhlo. Nebo naopak – vždyť se dere o svůj post hlava nehlava a jde přes mrtvoly. Nebo tahle paní že chodí do kostela? Vždyť je to široko daleko vyhlášená drbna.

Ono to ale u toho Izaiáše je trochu komplikovanější. V žádném případě nelze říct, že by se věřící v jeho době nevykazovali žádnými skutky. Právě naopak. Zvnějšku bylo v Izaiášových dobách s vírou všechno v pořádku. Jeho současníci sami sebe nejspíš považovali za dobré věřící. Vždyť se modlili. Navštěvovali pravidelně chrám, bohoslužby (kéž by nám v tom byli příkladem), štědře přispívali na církevní provoz (na jejich salár - radost pohledět). A přesto Izaiáš říká – i tak děláte Božímu jménu ostudu. Jste vedle. Protože pokud chcete Bohu dělat doopravdy čest, musíte se ptát, co po vás doopravdy chce. A pak Izaiáš vyloží takový paradox, že Boží jméno nejlíp ctíme v tom, jak se chováme k druhým lidem.  Což je popravdě řečeno mnohem méně vznešené a neskonale obtížnější než ctění Božího jména pomocí krásných náboženských rituálů.

Posvěť se jméno tvé – modlíme se minimálně každou neděli. A to znamená – rozhlédni se pěkně po kostele kolem sebe – tohle jsou ti, které jsem ti dal a tebe jsem dal jim. Boží jméno posvěcuješ tím, že si k sobě hledáte cestu jako bratři a sestry. A ještě víc ho posvěcuješ, když to co ses naučil tady, přeneseš ven do svého života. Kostel je vlastně jenom taková duchocvična (podle vzoru tělocvična) k tomu, aby ses naučil brát další lidi jako bratry a sestry, a to i v mnohem složitějších situacích. Třeba mezi otravnými hlučnými sousedy, mezi podřízenými nebo nadřízenými v práci a tak podobně. My jsme přijali Boží jméno ve křtu – každý z nás je pokřtěn ve jméno Boží. A pokud ho nechceme brát nadarmo, tak bychom se měli učit hledat jeho jméno i v našich bližních, kteří jsou Božím obrazem.

Ježíš však zajde ještě dál a postaví před nás znepokojivý výrok. (Mt 7,22)  Mnozí mi řeknou v onen den: `Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?´ A tehdy já prohlásím: `Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.´

Znepokojivý je ten podiv – „Jak to? My jsme mysleli, že to všechno děláme ve tvém jménu, že mu děláme čest.“

A znepokojivý je ten výčet různých projevů víry, které se tu objeví. Copak může být vedle i ten, kdo prorokuje? Kdo dokáže vymítat zlé duchy v Ježíšově jménu? Copak nejsou mocné činy důkazem, že je člověk na správné, boží cestě? Ježíš vlastně říká: I takový může být vedle. Ani kdovíjaký čin nemusí být důkazem skutečné víry.

A do třetice znepokojivé a znejisťující může být to, že se tu vlastně nepodává žádné další kritérium jak to poznat, nebo jak to dělat dobře.

A aby toho nebylo málo, Ježíš tady definitivně naruší, rozboří tu naši jednoduchou představu o pokrytectví, o tom, že správná víra se projevuje správnými skutky. Tady těch skutků je. A jakých slavných. A bravurních. A přesto ty lidi Ježíš nezná a oni neznají jeho. Přestože to všechno dělali v jeho jménu. Myslím, že nikdo z nás by se nechtěl ocitnout v této situaci.

Pokusme se v tom zorientovat právě skrze přikázání ‚Nezneužiješ Boží jméno‘. Totiž vedle té víry, která zůstane jenom ve slovech a tím vyprazdňuje Boží jméno a vedle postoje, který zůstane jenom u náboženství a tím vydává Boží jméno marnosti tu je ještě jedno a nejtěžší zneužití a znevážení Božího jména – a totiž to když použijeme Boha pro naše vlastní cíle a k dosažení našich vlastních plánů. Kdy s ním zacházíme jako s materiálem pro naši potřebu.

Kdy se to děje?

Mohli bychom asi sáhnout k historickým příkladům. Když víra v Boha byla zneužívána pro politické ambice státních církví. Když byla víra zneužívána pro dosažení mocenských cílů, zdůvodnění otroctví, bratrovražedných válek. Mohli bychom před sebou vidět zneužívané Boží jméno, když davy na náměstích řvali Bůh to chce, než se vydali na křižácké výpravy přes Gott mit uns na opascích nacistických vojáků až po výkřik Bůh je veliký se kterým náboženský terorista odpálí na tržišti.

Ale měli bychom o tom uvažovat i v normálních proporcích našeho života. Protože tam se nás to bezprostředně týká. Protože i tam zneužíváme Boží jméno. Třeba tak, že ztrpčujeme druhým radost ze života s poukazem na přísnost a vážnost křesťanského života. Nebo když rodiče drtí své děti a připravují je o samostatnost s odkazem na další přikázání desatera. Nebo když muži ponižují a válcují své ženy s poukazem na některé vybrané biblické pasáže. A když si navzájem upíráme možnost odpuštění, s poukazem na to, že Bůh je přece strážcem spravedlnosti a morálky. Když jsem tu pro druhé jenom proto, že mi to přinese uznání ve společenství církve, ale ve skutečnosti mi lidi mohou být ukradení.

Našlo by se toho jistě víc, ale jako příklad to snad stačí. Jenže jak jsem řekl: Ježíš nám tak trochu dluží vysvětlení. Komu a proč by mohlo být řečeno „neznám vás“. A možná tušíme, že i nad námi samotnými občas kroutí hlavou a říká – k tomuhle jsem tě neposlal, tohle nemáš ode mě. Já tě nepoznávám. Já se v tobě nepoznávám.

Jenže právě tahle rozostřenost je ve skutečnosti výzvou.

Jednak výzvou k pokoře. Židé měli a mají velkou, pro nás až kuriózní úctu před Božím jménem. Jdou tak dalekou, že v Písmu ani nečtou to slovo, které v Bibli označuje Hospodina. Místo čtyřech písmen JHVH četli rovnou Adonaj – můj pán. Ale možná to pro nás může být inspirací. K tomu, abychom pomlčeli, abychom se raději kousli do jazyka vždycky, když chceme mluvit o tom, co chce a nechce Hospodin. Abychom víc naslouchali, než mluvili za něj. Což samozřejmě platí v první řadě pro faráře. Abychom svým slovům nedodávali větší váhu a nechtěli je podepírat odkazem k Bohu.

A jednak je to výzva abychom takříkajíc ‚zkoumali své ledví‘. Abychom se vždycky ptali, jaké máme pohnutky ke všemu tomu, co děláme v Božím jménu. Abychom měli odvahu přiznat sami sobě a hlavně Bohu i všechny naše pokoutní úmysly – že něco děláme z povinnosti, něco proto, že se chceme zalíbit druhým, jindy že jsme dobří nikoliv spontánně, ale z pouhého strachu. A jindy že konáme i mocné činy jenom proto, abychom si něco dokázali a udělali si jméno.  Nebo že trváme na spravedlnosti třeba ze strachu prokázat milosrdenství.

Protože Hospodin je chytřejší než my a nakonec všechny ty naše podivné pohnutky důvody odhalí a oddělí zrno od plev. Ale je důležité, abychom to dělali i my, protože pak bude život s námi snesitelnější. Bůh nás umí proměňovat. Může nás naučit dělat věci opravdu z jeho pověření, v jeho jménu, z lásky – vůči němu i vůči druhým lidem. amen