Vyhánět zlé duchy

1. čtení  Am 7,12-15; Text+kázání Mk 6,7-13CRRR! Když zazní zvonek, reagujeme různě. Někdo vyletí, jiný se s bručením šourá pomalu ke dveřím, ale málokoho to nechá v klidu. Otevřete zvědavě dveře a tam dva vymydlení muži s kravatami, podpaží povědomé časopisy. „Už jste někdy přemýšleli o Bohu?", ptají se bez obalu. „Znáte tento časopis?" a strkají vám Strážnou věž nebo Probuďte se. Tenhle obrázek většinou známe. Svědkové Jehovovi. Problematická skupinka, která loví v každém větším městě i na vesnici. I tady v ČB mají svůj sál království. A daří se jim.

Jsou terčem mnoha vtipů a narážek. Chodí vždy dva - to mají z Bible - takhle Ježíš vyslal své učedníky. Mnohým jsou nepříjemní, v mnoha lidech vzbuzují nelibost. Tam, kde se nesetkají s úspěchem, otřou si boty o rohožku a vydají se k dalším dveřím. Ono to někde vyjde.

Ponechme stranou motivy jejich jednání - jestli to dělají z donucení nebo dobrovolně, jestli jsou nebo nejsou ve svém shromáždění posuzováni podle počtu ulovených duší. Ptám se spíše takto: Dovedli bychom si představit něco podobného ve svém životě? Že bychom zazvonili u cizích dveří, vyrušili někoho z jeho klidu, abychom mu předali něco ze své víry. Nebo třeba výtisk Českého bratra či Kostnických jisker.

Asi bych řekl že většinou těžko. O misii přemýšlíme. Ale tohle není náš styl. Takhle se misie nedělá.

Ale možná, kdesi v hloubce v nás hlodá pochybnost. Nedlužíme něco Bohu? Děláme tedy vůbec nějakou misii? A jak, když ne takto? Vždyť v tom dnešním textu to vypadá tak průzračně a neproblematicky. Ježíš vyšle učedníky, aby se rozeběhli po okolí, aby...

Jenže aby co? Co měli vlastně měli dělat? V tom je ten zakopaný pes. Mají doporučovat Ježíše? Lákat lidi k Bohu? Nebo dokonce získávat další stoupence nové víry? Měli za úkol naplnit kostel? Vzpomenete si ještě?

Přečtu to ještě jednou: Zavolal svých dvanáct, počal je posílat dva a dva a dával jim moc nad nečistými duchy. To je jediné pověření. Přemáhat nečisté duchy.

Na jednu stranu je to jasné - učedníci jsou vysláni pomáhat.  Nemají přesvědčovat, šířit ideologii, získávat stoupence. A tak v misii nejde o moc, ale o pomoc.

Na druhou stranu se ale musíme zastavit u toho, co že to vlastně mají dělat. Vyhánět nečisté duchy. Co s tím dneska? To patří tak do pohádek a do špatných hororů.

Co to je ten nečistý duch? Démon. Je to představa, kterou Izraelci sdíleli s okolními národy a povězme si - někdy i navzdory zvěsti Starého zákona. Nebudeme tady rozebírat, odkud se tyto představy vzaly a jak se vyvíjely. Pro nás podstatný výsledek je, že se tak v tehdejší době označovala skutečnost či síla, která člověku škodila, způsobovala nějakou újmu - duševní i tělesnou.

Nečistí duchové je jakýsi souborný název pro temné ničivé síly, před nimiž si nebyl jist žádný lidský život. O jejich nesmírné působivé skutečnosti nikdo nepochyboval. Na rozdíl od nás - my už na nečisté duchy nevěříme. Dnešní člověk se od takových pověr přece dávno osvobodil.

Ale co kdybychom to řekli takhle: totiž že nečistí duchové jsou jen jiným slovem, pro temné síly a moci, které i dnes pociťujeme ve svém životě i v životě jiných. Síly, se kterými si nevíme rady, které jsou silnější než my. Copak my nezažíváme v životě bezmoc? Marnost? Nenaplněnou touhu po dobrém? Nepochopitelné a absurdní zlo, které si neumíme vysvětlit a ono přesto ovládá nás nebo naše blízké. Tlaky, které nemají konkrétního viníka a přesto nás ničí až nás dočista semelou.

Možná že v nás ještě občas doznívá optimismus moderních časů - že nakonec všechno utrpení i odcizení překoná člověk vlastní silou, lepší organizací, lepší společenskou strukturou nebo nově větším bohatstvím. Ale to je jen iluze. Copak s každým novým úspěchem nevyvstávají na obzoru nové hrozby?

Boj s démony mi připomíná boj lékařů s nákazami. Dříve lidé věřili, že dokážou přemoci své nemoci lepší a výkonnější medicínou. Už jen pár let a infekční nemoci budou minulostí. Překonali jsme mor, TBC, neštovice a mnoho dalších dříve smrtelných nemocí. Ale znamená to, že člověk už není ohrožen? Dnes máme AIDS a prasečí chřipku a rakovinu a Alzheimerovu chorobu a i kdybychom překonali jejich hrozby, objeví se jiné.

Nepřekonali jsme démony, jen jsou dnes jiní a říkáme jim jinými jmény. Třeba démon, který se nazývá krize rodiny. Nefungující a neúplné vztahy, které postihují nezaslouženě děti. Nečistý duch odcizení, kdy člověk žije raději úplně bez vztahů nebo jenom ve vysněných vztazích virtuálních, ke kterým stačí počítačová obrazovka. Zužující se prostor pro ty, kteří nedokážou zorientovat v dnešní společnosti zaměřené na techniku a výkon.

A pak jsou tu staří známí démoni - závislosti všeho druhu, které dávají člověku alespoň na chvíli pocit, že svět kolem něj má smysl. Nebo závist, touha ovládat druhé, peníze.

Nechci se rozpovídat - to jen tak na ukázku, že i dnes působí síly ničící život, rozleptávající člověka. Nečistí duchové a démoni, jejichž moc nemůžeme překonat z vlastních sil. Skutečnosti, jejichž výsledkem je strach, utíkání před pravdou o sobě i o světě, frustrace a bolest, prázdnota a nesmyslnost.

Ježíšova odpověď je: jděte a pokoušejte se s tím něco dělat. Odpovědí je vyslání. Srážka s realitou. Učedníkům jistě bylo dobře u svého Mistra. Církvi je jistě dobře pospolu v důvěrně známém prostředí. Ale smyslem křesťanského života je působit. Přemáhat démony. Nechat působit evangelium odvážně, osvobodivě a nápaditě.

Smyslem církve není přesvědčit ostatní, že máme pravdu a přivést všechny do kostela. Není to ani záchranný člun, do kterého se má člověk vydrápat z bídy světa. Církev má být domovem, ze kterého mohu čerpat sílu - sílu k působení ve světě. Má být místem setkání s Kristem, který ale říká: „Jsem s tebou až do skonání světa. Jdi v mé síle." A církev je také místem, kde můžeme najít toho druhého člověk, abychom s ním vyšli ostatním pomáhat. Protože jeden to rozhodně nezvládne. I učedníci museli jít ve dvojici.

Ale to je také zhruba všechno, co s sebou dostali. „Přikázal jim, aby si nic nebrali na cestu, jen hůl: ani chleba, ani mošnu, ani peníze do opasku; aby šli jen v sandálech a nebrali si dvoje šaty." A to je Marek ještě shovívavý. Lukáš jim nedopřeje ani tu hůl a Matouš dokonce ani boty. Ať tak či tak, jde o vnější opory víry. Vždycky jsem na rozpacích, když někdo mluví o víře a oceňuje především jistotu. Ale ta jistota, kterou jsou učedníci vybaveni, je pouze jistota jejich poslání. Nejistá jistota, kterou není možné podpořit penězi, materiálním zabezpečením, víra, kterou nelze opřít o nějakou solidní instituci, o úspěch.

Člověk ve víře jde jenom nalehko. Říkáme si co všechno by se dalo dokázat s více penězi, nebo třeba, kdyby křesťanství nebylo v našem státě takovou popelkou. To však není rozhodující. Důležité je nezajištěné nasazení nás samotných pro věc evangelia ve světě kde žijeme. To je smysl toho proč tu jsme. Věřit, že zlí a nečistí duchové v našem okolí, v naší rodině, mezi lidmi za kterými jsme posláni, mohou být přemoženi a poraženi. Nikoliv proto, abychom uhráli body do církevní statistiky, nikoliv pro náš dobrý pocit a nikoliv protože jsme tak skvělí, ale protože ta moc je nám dána. Pro nás i pro druhé. Moc rozšiřovat zónu Božího království, omezovat rejdiště nečistých duchů ve prospěch Ducha svatého.

Možná si člověk ale řekne - co já - i když už vím o tom, co jsou ti démoni dnešního světa zač - stačím na ně? Nemám k tomu žádné speciální schopnosti ani znalosti.

Možná si v tu chvíli můžeme připomenout proroka Ámose. Ten o sobě říká: "Nebyl jsem prorok ani prorocký žák, zabýval jsem se dobytkem a sykomorami. Hospodin mě vzal od ovcí, Hospodin mi rozkázal: »Jdi a prorokuj Izraeli, mému lidu!« Honák dobytka teď pase Boží lid. Tak proč ne učitel, prodavač, doktor, podnikatel, účetní, zubař, student... Je to třeba říct znovu: ne v našich schopnostech, ale v tom, že si nás každého jednoho vybral Bůh - v tom je naše poslání. Každému z nás jak tu sedíme, dal moc vymítat nečisté duchy. Přemáhat zlo. Zasazovat se o proměnu světa. Volat k pokání, k návratu ke zdroji života. V tom je naše sláva. V tom byla sláva proroka Ámose - honáka a zemědělce. Jeho povolal Bůh - a proto může drze odporovat i nejvyššímu knězi Amasjášovi a dokonce i samotnému králi, který je pobouřen jeho pravdivými slovy a vyhání ho do exilu. „Hospodin mi rozkázal" a na toho je i král jenom malý pán.

Ámos musí nakonec odejít, přestože je mužem Božím. A i učedníci mají vytřást prach z bot tam, kde nebudou přijati. Hodně jsem o tom přemýšlel. Zní to tvrdě.

Ale ona je v tom také svoboda a obrovská odvaha víry a také trochu dobré a zdravé hrdosti. Učedníci zkrátka nemusí řešit úspěch svého působení. Nemusí se bát o evangelium, když někde není přijato, nemusí znovu a znovu zvonit na zvonek, dokud se úplně nezesměšní. Ne, evangelium je natolik dobrá a důležitá zvěst, tak mocná a působivá, že nepotřebuje reklamu, nepotřebuje, abychom se s ním podbízeli a vnucovali. Nesmíme ho zapřít, musíme ho dosvědčit. Ale ne za každou cenu. Prosadí se tam, kde bude ochota ho přijmout a možná to nejsme my, kdo s ním bude přijat. A platí i tam, kde přijato nebude.

My můžeme jít cestou svědectví, ale nikoliv křeče, která vychází ze strachu, že bez nás se evangelium neprosadí. Nemusíme proto na druhé svolávat hromy a blesky, prokletí, když nás někde nepřijmou - tak jak se o to pokoušeli učedníci podle Lukášova evangelia - ti chtěli zničit samařskou vesnici, protože je nepřijali, ale Ježíš říká: Nevíte jakého jste ducha. My můžeme žít ve svobodné a radostné odvaze, že evangelium se prosadí i navzdory našim neúspěchům a zklamáním, které nás po cestě následování svědectví a misie mohou potkat. Jenom se ho nesmíme zříct my sami. amen