Ještě, že nejsem jako on

1 čtení Gn 1,26-28

Text kázání L 18,9-14

Děkuji ti Bože, že nejsem jako ten farizeus. Jen se na něj podívej. Tváří se kdovíjak zbožně a přitom je jako obílený hrob - navrch huj a vespod fuj. Děkuju Ti za to, že já věřím upřímně, že já se umím pokořit. Ten farizeus si myslí, že to bude mít u tebe dobré, když odevzdá desátek z máty kopru, ale přitom je pyšný až Ty bráníš. To já pro jistotu neodevzdám vůbec nic, abych byl spasen pouhou vírou. Jen se na něj podívej na pokrytce, jak se tam v chrámu vytahuje na toho chudáka celníka. Ještě, že nejsem Pane Bože takový přezbožnělý náfuka, kterého nikdo nemá rád.

Pane Bože, kde já tu modlitbu slyšel? Pane Bože slyšíš mě v tuhle chvíli vůbec?

Jak snadné, že? Svézt se k Bohu po zádech druhého člověka? Stačí otočit znaménka a ten příběh nás nachytá úplně stejně jako posluchače tehdy. Možná je to proto, že se necháme ovlivnit slovem, které si mládež vybrala k svému setkání. Image. Obraz. Ale image není jenom vnější zdání - je to to, co na nás působí, když se setkáváme s druhým člověkem. Není to jen vnější charakteristika, ale může v sobě obsahovat i hodnocení dané osoby. Image je to, jak druhého vnímáme.

Jaký obrázek máme o farizeích? Obrázek pokrytce? Obrázek mravokárce? Obrázek náfuky, který se vytahuje na ubohého celníka? Jak jsem skvělý a dokonalý pohleď Bože - všechno, co jsi mi uložil plním. Člověk, který si myslí, jak si vystačí sám. A je náležitě hrdý na svůj mravný život. Ostatní si za své chyby mohou sami. Když ho takhle vylíčím, řeknete si - to je ale pýcha - už od začátku je nám ten chlap nesympatický.

A co kdybych zkusil nabídnout jiný image pro farizeje - přiměřenější tehdejšímu vnímání. Co uvidíme?  Nejspíš poctivý a vážený občan svého města. Nekrade a není to kolaborant. Je to hluboce věřící člověk. Přispívá na církev. I do kostela chodí. A nakonec - modlí se přece  k Bohu. Zkrátka slušný člověk.

A co ten celník. Jaký obrázek máme o něm. Odešel ospravedlněn. Tedy s ní soucítíme. Nejspíš bychom měli být jako on. Abychom také byli ospravedlněni. Ale jaká je jeho image ve skutečnosti. No ve skutečnosti to ten farizeus tak trochu vystihl. Moc poctivosti v tom jeho byznysu nebylo. Vydělával na tom, že s posvěcením cizí okupační moci odíral své spoluobčany a bližní. Celníci - si pronajímali mýta za peníze od Římanů (okupantů) a své vlastní lidi ždímali, aby svoje peníze dostali zase zpět. Má nám být vzorem, ale trochu to skřípe. Ještě tak bychom (možná trochu štítivě, ale přece jen) dokázali přijmout, že tam stojí nějaký chudák. Ale celník není žádný houmlesák - to je člověk bohatý. To je těžký pracháč. Jaká je jeho image teď?

A ještě jednou k farizeům - ti žili poctivě, většinou měli jen malý vedlejší příjem (Pavel třeba šil stany), ale žili většinou z almužen a darů.

Jaký obrázek máme teď o farizeovi? Není ta jeho modlitba vlastně  modlitbou všech uťápnutých a taky možná vedená tak trochu závistí, ale každopádně pod dojmem duchovní převahy - podívej Bože - nejsem takový pracháč, ale zato jsem ti věrný a dělám všechno to, co po mě chceš. Jsem lepší než támhleten zloděj.

Podívej se Bože. Nás evangelíků a vůbec křesťanů je tu jenom pár - ale podívej, jaký máme morální kredit - nejsme jako ti druzí - zbohatlíci, tuneláři a podobná verbež.

A přesto celník odešel ospravedlněn a farizeus ne. Jak je to možné? Zkusme se ptát ještě jinak. Proč vlastně do chrámu přišli?

Celník přišel pro odpuštění. S vědomím viny. S prosbou. Potřeboval Boha. Ještě to ani nedokázal vyjádřit, jenom to tušil.

A co ten farizej? Proč vlastně přišel on? S prosbou o odpuštění - to jistě ne. S poděkováním? Ano, děkoval, ale jsou to zvláštní díky, když někdo děkuje vlastně za to, co sám dokázal. O farizeovi můžeme nakonec říct, že si přišel pro pochvalu. Podívej se Bože, jaký jsem pašák.

Anebo to můžeme říct jinak: Přišel jsi pro sebepotvrzení. Je to špatné? V něčem určitě ano - nemůžeme chtít po Bohu, aby jen potvrdil t,o co my sami chceme. A mohli bychom říct, že farizeus mluví, jako by to potvrzení už vlastně nepotřeboval, protože už sám dobře věděl, že je lepší než celník, věděl (skoro stejně dobře jako Hospodin), co je dobré a co zlé. Mimochodem tuhle uzavřenost Ježíš farizeům vyčítal.

Ale na druhé straně - což nepatří sebepotvrzení k naší víře? Včera jsme se tu s mládežníky bavili, jaké jsou typické znaky evangelické mládeže co patří k jejich image křesťana a musím říct, že jsem byl překvapen, kolik jsme jich našli. Což nepatří k naší víře také ujištění - o tom že jdeme správnou cestou, o tom, že Bůh, kterému věříme je ten pravý. Ujištění o tom, že jsme se rozhodli správně, zvlášť když to správné rozhodnutí vyžaduje nějaké úsilí nebo oběť. Jistěže k naší víře patří i korekce - Boží soud a spravedlnost, které si připomínáme, viny a dluhy vůči lásce, kterou máme žít, ale přeci i to potvrzení o tom, že jdeme po cestě věčného života, měli bychom být otevření Boží výzvě k tomu kam jít, co dělat, ale zároveň v tom rozhodnutí potřebujeme Boží podporu.

Ani to tedy nebyl farizeův hlavní problém. Neodešel bez ospravedlnění, nebyl potrestán kvůli způsobu svého života. Problém je v něčem jiném - totiž že svůj image, své potvrzení nezaložil ve skutečnosti v Bohu, ale v tom celníkovi. Měřítkem života mu nebyla Boží cesta, ani víra, ale srovnávání s problematickým bližním.

Je to problém nejméně ze dvou důvodů. Tím první je, že mu to uzavře cestu k tomu celníkovi, jakožto k bližnímu. Když se s někým poměřuji, když chci, aby na jeho temných stránkách vynikla moje skvělost - pak tomu druhému vlastně nepřeju nápravu. Kdyby se stal dobrým - moje cena by tím klesla. Nemůže se mi stát bližním. Je jenom odrazovým můstkem mých vlastních ambicí. Důvodem k sebechvále. To je hluboce lidské jednání. Se škodolibou radostí sledujeme lidské poklesky, abychom si mohli říct - ještě na tom nejsem tak špatně. Dokonce si do druhých lidí projektujeme a vkládáme svá vlastní hříšná přání a motivy, abychom se jich zbavili.

Za druhé je to problém, protože pokud nezažijeme nějakou zásadní ztrátu sebeúcty - vždycky najdeme vhodnou oběť, která je na tom ještě hůř než my. Někoho, kdo to ještě víc zvoral a pokazil. Vždycky najdeme ještě nižší laťku, abychom si vylepšili vlastní image.

Jenže Bůh pro nás nemá malé cíle. Taky pro nás chystá image a ta vůbec není laciná. Tak jak jsme četli v Gn - stvořil nás ke svému obrazu - abychom jej zobrazovali svým jednáním, láskou, odpuštěním, spravedlností...

                A pro koho by to snad bylo málo konkrétní, může ten obraz Boží zřetelně vidět na Kristu. Jak píše apoštol v listu Koloským - On je obraz Boha neviditelného. A tak svůj vlastní image už nemusíme odvozovat z toho, abychom se negativně poměřovali na špatném příkladu druhých, ale smíme sami sebe odvozovat od Krista. A to natolik až se Pavel odváží napsat (Ga 2,20) - nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.

                I když této lásce ještě mnoho dlužíme, přesto v sobě neseme také její obraz. A to nám naopak může cestu k druhým otevřít. amen