Hod boží Vánoční - Nebojte se.

1. čtení Mi 5,1-4a

Text a kázání L 2,1-19

Nebojte se. Tak zní první Boží slovo o Vánocích. Nebojte se, nestrachujte se.  Zvěstuji vám velikou radost.

Já se ale zeptám: Kdy jste měli naposledy skutečnou, nefalšovanou, ničím nezkalenou radost? Kdy naposledy jste byli jako u vytržení? Možná něco takového prožívaly včera večer děti u stromečku. Děti, aspoň ty malé, tohle umějí. Možná jim to i tak trochu závidíme.

Protože rozradostnit nás dospělé - to dá mnohem větší fušku. Jako by na nás neustále doléhala jakási neviditelná tíha. Nad radostí, nad každou dobrou zprávou máme své ale. Možná proto, že my dospělí máme už své zkušenosti a víme, že - jak pravil klasik – každé ajta má své alebrž. My až příliš dobře víme, jak věci často dopadnou a zač je toho loket a že život není peříčko.

No není. A právě starosti o něj nás okrádají o radost, o schopnost užasnout. Starosti o existenci, starosti o své bližní, starosti o to co přijde, starosti nad stavem světa  – to nás zbavuje radosti.

Jenže není ta naše starost způsobena, tím, že jsme se až příliš zabydleli v tom, co vidíme kolem sebe? Že se tento svět pro nás stal jedinou a určující skutečností? Nerozhodli jsme se tady trápit nad něčím, co stejně nemáme tak docela ve své ruce? Řídit něco, nad čím nemáme tak úplně kontrolu? Nechceme se obrnit a zajistit se před něčím, před čím se obrnit ani zajistit dost dobře nelze?

Držet svůj život pevně v rukou. Mít věci pod kontrolou. To si přejeme. Jenže odvrácenou stranou je právě život, kde radosti je vždy odsud až posud. Život, kdy na zádech vlečeme neviditelnou, ale přesto skutečnou zátěž. A stejně to nefunguje a naše snahy o zajištění selhávají. A my si pak ještě někdy nakládáme břemena výčitek z našich selhání. Trápíme se tím, co jsme nezvládli.

---

Do téhle naší zapeklité situace, do naší sešněrovanosti, zazní: nebojte se. Zahoďte svůj strach. Zvěstuji vám radost, která bude pro všechen lid. Radost, pro každého. Radost, která spojuje lidi napříč různými bariérami, radost, kterou může mít opravdu každý. Taková základní prostá radost z toho, že je to, co má nejvíc být.

Tohle jsou Vánoce – cesta ven z naší beznaděje. Naděje, která vybourala otvor do světa zahleděného do svých problémů. Je to zpráva o tom, že můžeme ten strach o sebe i o druhé nahradit bázní Boží, která volá Sláva na výsosti Bohu, která se jde poklonit do Betléma. Sevření a starosti, můžeme narušit úžasem a radostným rozpoznáním, že Bůh je tu s námi, přišel z lásky k nám, ujišťuje nás, že o nás má zájem.

Můžeme si to představit jako situaci, kterou známe asi všichni – když člověk vleče těžké břemeno, tak většinou kouká do země, přímo před sebe. Aby nezakopl, aby už to měl brzo za sebou. A vánoční setkání s anděly je jako když to, co vlečeme s sebou můžeme najednou položit. A narovnat se a zvednout hlavu. A pak člověk najednou zjistí, co je kolem. A hned vedle něj stojí někdo, kdo mu chce pomoci, kdo to s ním, s námi chce všechno sdílet, kdo je nablízku.

Díky této chvíli smíme odhlédnout od naší důležitosti a starostí a snahy si pojistit svou budoucnost. Můžeme si uvědomit a prožít, že život nemá jenom jeden rozměr – ten rozměr, který jsme schopni mu dát my sami. Ale že právě tam kde nedosáhneme, nedohlédneme, nestačíme – tam se můžeme spolehnout na boží lásku, která se rozhodla setkat se s námi. Můžeme zkrátka své starosti vložit do jeho rukou.

Dnes se vám narodil Spasitel. Ano dnes. Ale to není datum v kalendáři, které označuje státem nebo církví uznaný svátek. Dnes, znamená právě v tuto chvíli. Teď. Pro všechny sevřené dobou i životem se otevírá východisko. Nouzový východ. Východ z nouze. Je v tom velká naléhavost – naléhavost šance - boží zaslíbení je tu přítomné a právě teď ho můžeme využít a rozhodnout se pro něj. Není určeno jen pro lidi dobré vůle, jak se dřív překládalo, tedy pro ty, co si to zaslouží. Ale je to veliká radost pro všechen lid – Bůh v nás má totiž zalíbení.

Znamená to vyrazit na cestu. Tak jako pastýři. A tady asi nejvíc vidíme ten rozměr skutečných Vánoc. Bylo napsáno mnoho kázání proti vyprázdněnému slavení Vánoc, proti tomu, co se z nich stalo. Sám jsem jich pár napsal. Ale vlastně to jediné dělítko je tady. Jestli jsou Vánoce uzavřené. Jen pro nás. Svátky naší vlastní pohody, které si dovedeme stvořit my sami, a která proto nemá dlouhého trvání a zase se rozdrolí a rozpadne.

Anebo jestli člověka otevřou k tomu, aby se vydal na cestu. Opravdové Vánoce znamenají otevřít se jiné, boží možnosti. Boží lásce, která nás může zachránit a uzdravit naši všelijak pošramocenou existenci. Můžeme pocítit, že jsme milováni, a právě jako ti milovaní můžeme tu lásku dávat dál, svým blízkým. A jít ještě dál – pouštět tu lásku do světa, hojit jeho rány, stavět to, co jsme prožili s Bohem, jeho vůli, nejen proti našemu strachu, ale i proti nelidskosti, hříchu, nespravedlnosti.

 

Boží naděje se před pastýři zjevila jako nově narozené dítě. Ztělesněný nový začátek. Nový začátek pro všechny, kteří už to vzdali. Nový začátek pro všechny, kteří by se chtěli uzavřít do sebe a na všechno se vykašlat. Nový začátek pro všechny zklamané lidmi, unavené ve víře. Nový začátek, který tady je znovu nejen rok co rok, ale právě v tu chvíli, kdy uvěříme Božímu dnes, pro vás, kvůli vám, z lásky k vám se narodil.

Boží naděje je jako novorozené dítě. Tedy také křehká jako dítě. Vidět v bezbranném dítěti záchranu je odvážné. Ale je to blahodárná odvaha, která si troufne vidět Spasitele v dítěti. Která mávne rukou nad silou, bohatstvím a sliby všech lidských samozvaných spasitelů a místo toho uvěří Bohu, který nás proměňuje svou bezbranností, tím, že nám chce být nablízku.

Vánoce nemusí být jenom zážitkem na pár dní, či iluzí. Stačí, když tohle všechno zachováme v mysli, tak jako Ježíšova matka Marie a:

• budeme žít svůj život v důvěře Boha, který přišel mezi nás a skrze tuto důvěru uvidíme i všechno naše starání, tak abychom se otevřeli skutečné radosti
• když nás boží láska postrčí, abychom jí poslali dál do světa, ve víře, že boží království není utopie, ale šance pro tento svět
• když se nepohoršíme se nad bezbranným a slabým Bohem, ale přijmeme jeho způsob života za vlastní v tom, abychom místo různých dobrých rad a řešení nabídli sebe sama

Bylo toho řečeno dost o boží blízkosti a lásce. Smíme tuto lásku dnes konkrétně prožít u Kristova stolu. Večeře Páně, boží pozvání k jeho hostině, je pro nás potvrzením, že i pro nás, dnes, v tuto chvíli se narodil Zachránce, Pomazaný Hospodinův Ježíš nejen ve městě Davidově, ale právě tady. amen

 

s přispěním SK