Boháč a stodoly

1. čtení L 12, 24-31

Text+kázání L 12,15-23

Milí přátelé, bratři a sestry,

kdybych se zeptal - proč nám Ježíš tohle podobenství vypráví, asi bychom si vybavili tu chamtivost. Je to jakési varování před chamtivostí, a celkově se tu mluví o bohatství, zajištění nebo naopak o nezajištění budoucnosti.

A myslím, že bychom se shodli i na tom, že boháč se stodolami funguje jako nějaký negativní či odstrašující příklad. Něco jako: Takhle ne, takhle se to dělat nemá. Touto cestou nechoďte.

Pak se ovšem objeví otázka: A co tedy ten člověk udělal špatně? V čem vlastně jednal zle?

----

Nejspíš nás napadne že problém je v jeho bohatství. V hromadění, v chamtivosti. Jistě to hraje roli. Ten příběh vypráví Ježíš jako bezprostřední reakci na hádku dvou bratrů o dědictví. Ježíš mluví o hromadění majetku, které je marné. A navíc - jsme v evangeliu podle Lukáše. A právě evangelista Lukáš si dává záležet na tom, aby zdůraznil úskalí, která s sebou bohatství nese. A nejspíš k tomu přispěje i celková atmosféra v naší společnosti, kde ten kdo je bohatý je tak trochu podezřelý. „Jak on k těm penězům vlastně přišel? A své vykoná i docela obyčejná lidská závist.

Jenže v tomhle nás to podobenství vyloženě zklame. Ani náznakem tu není řečeno, že by se ten muž svého bohatství domohl nějak nepoctivě nebo nezákonně. Naopak – jemu se urodilo. To bychom spíš mohli považovat za doklad božího požehnání. Vždyť minulý týden jsme slavili díkčinění – děkovali jsme za úrodu. Tak v čem je problém?

Klidně si můžeme představit pracovitého zemědělce, který měl v tom roce štěstí na počasí, dobrou půdu a kvalitní osivo, takže se jeho snaha zúročila víc než očekával. Když se nám urodí nebo si nějak přilepšíme, pokud je to poctivým způsobem, tak je to spíš důvod k vděčnosti než k odsouzení. Když někdo má nápad za miliony – tak ho přece také neodsoudíme. Naopak, je to skvělé, že se mu podařilo prorazit. V tom tedy problém není.

Proto se někteří vykladači chytají těch jeho slov, kdy si ten člověk říká: klidně si žij, jez a pij, buď veselé mysli. To je mnohým trnem v oku. Že si chce užívat, nemyslí přitom na budoucnost. Že je to nějaký poživačník, který se řídí epikurejským přístupem k životu Jezte, pijte, vždyť zítra zemřete. Takové to: po mě potopa.

Ale to už vůbec není pravda. Naopak ten člověk myslí na budoucnost a pečlivě ji plánuje. A jeho plány jsou odvážné. Má (dnešními slovy řečeno) velkorysý podnikatelský záměr. Nechce jenom příštipkařit, přistavovat, flekovat dosavadní sýpky - to by mohlo špatně dopadnout. Chce to vzít zgruntu -  zbořit staré stodoly a vystavět nové, aby se tam všechno vešlo.

On svou budoucnost detailně promýšlí. Dokonce se dá říct, že jí promýšlí velice odpovědně a pečlivě a navíc v dlouhodobém horizontu na dlouhou dobu dopředu. Je to spíš jeho přednost či ctnost. Takové dobře protestantské.

A přesto se vzápětí dozví, že je blázen. „Ještě této noci si vyžádají tvou duši."

To jsou slova soudu. Z jejich neurčitosti a zároveň definitivnosti až mrazí. Přijdou si pro tebe.

Ale co kdybychom si tu scénu představili trošku jinak. Zkusme si představit toho muže, za kterým přichází Bůh jako starý dobrý přítel, který toho ví o životě opravdu hodně. Bere ho otcovsky kolem ramen. Ukáže na všechny ty výkresy a plány nových stodol, rozházené po stole a s vědoucím úsměvem mu říká: ty blázne. Ty si to tu maluješ. A přitom nevíš co s tebou bude zítra. Vždyť si vyžádají tvou duši a čí bude to, cos budoval?

Ale přesto - je tu pořád ta otázka. Co tedy udělal špatně? Jak měl vlastně jednat aby se vyhnul takovém konci?

Protože to je přece důležité pro nás. Zjistit jaké je vlastně poučení? Co máme my udělat jinak. Vždyť od toho tu Bible přece je. Snažíme se z ní nějak pochopit, co děláme dobře nebo špatně, abychom mohli něco změnit.

Jak se zařídit, aby nás nestihl stejný osud, jako toho boháče? Lámeme si nad tím hlavu, plánujeme co a jak, vymýšlíme různá řešení pro svůj život. Ale v tu chvíli přichází znovu Bůh a tentokrát bere přátelsky kolem ramen nás. A říká trochu neuctivě: blázne, copak si myslíš, že to je možné? Myslíš, že se můžeš vyhnout smrti?

To je nepříjemné zjištění. Že smrt toho boháče není za trest. A možná i to, že vlastně z našeho pohledu neudělal nic moc zlého nebo špatného. A už vůbec není příjemné přemýšlet o svém vlastním konci. Ale možná právě to je jeden z klíčových momentů celého podobenství. Totiž: že náš čas je vymezen. Nepřemýšlíme o tom rádi. Kolik desetiletí, kolik let nám ještě zbývá. A ten příběh nás na to upozorňuje. Abychom si uvědomili jak je ten čas vzácný. Můžeme si dělat plány, ale ještě dnes. Nebo zítra. Nebo za deset, dvacet, padesát let...

Ale pořád nám ten příběh dluží odpověď: a co dál? Proč nám to Ježíš vykládá? Je to proto, abychom se báli smrti? Takhle se ptali učedníci a ta Ježíšova odpověď je naprosto nečekaná a šokující:

"Proto vám pravím: Nemějte starost o život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Život je vždycky víc než pokrm a tělo než oděv."

A najednou vidíme, že celý ten příběh je naruby. Problém toho boháče není v tom, že si řekne jez a pij a měj radost ze života. Ale v tom, že to neudělal, dokud měl čas. A že místo plánování stodol nestrávil víc času se svou rodinou. Nebo se svými přáteli. Anebo neudělal radost někomu, kdo neměl co jíst a pít. Že se neradoval s někým koho by potěšil. Ježíš nás tady nestraší středověkým memento mori. Na to si vystačíme docela dobře sami. On nám naopak staví před oči toho smutného muže, kterému protekl život mezi prsty, aby nám ukázal, jak je ten náš čas vzácný a drahý. A že si ho nemáme ztrpčovat dalšími břemeny a starostmi, které si na sebe nakládáme.

Nemáme žít v budoucnosti. Však to dobře známe. Až se mi podaří to a to, až si našetřím, až budu mít vlastní dům, až zajistím, až se mi podaří, až budu v důchodu, až dosáhnu...

Ježíš proti tomu protestuje. Říká neblázněte. Žijte teď. Radujte se teď a tady. Radujte se z každého okamžiku, z každého setkání, z každého nadechnutí, které je vám propůjčeno. Buďte vděční za každý den.

Nebuďte jako ten člověk, který se chtěl radovat „až jednou". Až bude postaveno, až bude zajištěno. Až bude pozdě. Život si stejně nezajistíte.

Možná mi ale namítnete, že život není peříčko, a žít jako to ptactvo nebeské můžou možná divoši v džungli, ale my se musíme postarat o tolik věcí...

No máte částečně pravdu. Život je těžký a starosti nás dokážou pěkně skřípnout. Ale to je jenom půlka pravdy. Život je také o tom, že je tu Ježíš, který říká: království boží je mezi námi. Můžete ho vidět a můžete ho zažít, jenom je potřeba se dobře dívat.

Musíte si vybírat si na čem doopravdy záleží a to ostatní jsou starosti, které si vytváříte a nakládáte na sebe jenom vy.

A i když nás život opravdu skřípne – je tu taky Bůh - který si nechá říkat Immanuel. A to znamená, že je v tom s námi - s námi Bůh. A to znamená, že na ty těžkosti nejsme sami. Je blízko. Je k nalezení dokonce i v našem trápení.

Ale někdy je taky nablízku k tomu, aby nám řekl blázne, co si to tu maluješ. Aby nám ukázal, že spoustu těch starostí si děláme zbytečně, třeba tím, že pořád prosazujeme svoje představy, že máme nereálné nároky na sebe i na lidi kolem nás, že toužíme po zbytečnostech. Že skutečnou svobodu a radost pořád odkládáme, protože si myslíme, že k ní potřebujeme to či ono.

Máme být bohatí před Bohem. Co to znamená?

Na to asi jedno kázání nestačí. Možná obecně to znamená, že si v životě za  důležité vybereme ty věci, které jsou důležité pro něj. Evangelium je plné příkladů.

Poněvadž člověk může mít řadu krásných nových stodol a přesto uvnitř cítit sžíravou prázdnotu.

 Anebo

může svět vidět božíma očima a radovat se z milosti, která nám propůjčila vzácný čas našeho života. Radovat se z úžasné svobody od věcí, které si nás nárokují. Radovat se z bohatství lásky, které se nám dostává – z lásky, která přibývá tím víc, čím víc jí rozdáme.

amen