4. přikázání - Pamatuj na den odpočinku

1. čtení Mk 2,22-3,5

Text+kázání Ex 20,8-11

A čímpak vy jste? Čím jste?

Jak byste odpověděli na takovou otázku? Nebo jakou odpověď byste čekali od druhého? Samozřejmě. Taková otázka míří k zaměstnání, povolání, k práci, kterou člověk vykonává a kterou se živí. Úplně samozřejmě předpokládáme odpověď – pracuji jako: učitelka, dělník ve šroubárně, řidič autobusu, výzkumný pracovník Ústavu makromolekulární chemie Akademie věd. Už děti v první třídě malují obrázky na téma: „Čím jsou moji rodiče“. Už tam se učí, že člověk je tím co dělá.

Ale není to trochu ujeté? Jsme opravdu tím, co děláme? To čím jsme, má přece tolik možností, tolik variant odpovědi. To je přece tak bohatá škála. Od našich vztahů, kdy můžeme říct – jsem máma, manžel, babička; přes naše koníčky – jsem radioamatér, potápěč, vášnivý čtenář, skvělý hráč šachů; až po naše vlastnosti – jsem radostný člověk, dobrý diskutér, vtipná společnice. Jak to, že tak neomylně sáhneme k tomu, co nás živí?

Samozřejmě - v práci strávíme spoustu času. Ale být mámou zabere toho času možná ještě víc. 

Pak jde také o to, že naše profese nás určitě formují k obrazu svému. Někdy je to komické: Jedna známá studovala pedagogickou fakultu – první stupeň. A radši toho nechala, protože po pár týdnech praxe začala ve lidi ve své vlastní rodině opravovat, jak mají držet příbor a nesrkat u jídla. A zhrozila se toho. Jindy z toho jde mrazení po zádech – jeden náš příbuzný lékař vždycky obchází náš byt a vyjmenovává nebezpečná místa jako stvořená pro dětské úrazy. A jindy z toho jde hrůza, když už někdo je svou prací tak semletý, že skončí na psychiatrii anebo se drží třeba své funkce zuby nehty, protože bez ní by se mu zhroutil svět.

Právě tady si dovedeme představit, jak nastupuje naše dnešní přikázání a bije na poplach. A říká nám – brzdi. Tady máš čas darovaný, či dokonce přímo přikázaný, abys vystoupil ze své pracovní role. Nejsi svojí prací. I když ti jde. I když jsi v ní úspěšný. I když tě živí. I když jí máš třeba jako službu bližním. Myslím si, že v tom totiž tkví čertovo kopýtko. Že když něco děláme, považujeme to za ctnost. A patrně to tak i je. To přikázání práci nezpochybňuje – koneckonců je to 6 ku 1 ve prospěch práce. Práce znamená, že můžeme poctivě získat prostředky k životu – lepší než krást – o tom ještě budeme mluvit. Práce ale může v dobrém znamenat i víc – může být povoláním, posláním. A nejenom ta, o které se to tradičně tvrdí – jako třeba už zmíněný učitel nebo policajt. Posláním a povoláním může být každá práce, kterou člověk dělá jako službu druhým. Poslání může být klidně: být dobrým kominíkem nebo dlaždičem. Nebo i politikem.

Malér je ale v tom, že se člověk začne cítit tím povolaným a později nenahraditelným – třeba právě proto, že, v tom co dělá, je doopravdy dobrý. Jenže - když propadnete alkoholu, tak vás pochválí málokdo. Zato, když člověk propadne práci, tak se všem zdá, jaký je skvělý a obětavý.

Takže ještě jednou – to přikázání přikazuje – vystup z té role. Nejsi jenom tím, co děláš. Jsou tu ještě jiné, stejně důležité věci ve tvém životě. Nenech se zdeformovat, zmrzačit, nenech se redukovat na svou práci. Nenech si ukrást veškerý svůj čas a krásu, na kterou pro samou práci nemáš čas.

Tohle nám říkají a připomínají obě verze desatera. Obě pro to mají své důvody. Ta v knize Deuteronomium říká: Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku.

Tedy: Pamatuj, žes byl otrok a nenech se znova uvrtat do chomoutu. Chomoutu svého výkonu, vyššího platu, společenského uznání nebo pocitu nenahraditelnosti.

Izraelcům, kteří šlapou ke svobodě po poušti je to jasné – musí si občas odpočinout, jinak by na té poušti padli únavou. Proto tohle zdůvodnění říká k naší práci: právě tam, kde chceš dělat věci dobře, si musíš umět dát pauzu. Protože vyčerpaný, nadoraz, na pokraji zhroucení neprospěješ ani sobě ani svým bližní ani té práci.

Kniha Exodus na to jde spíš theologicky. Z Božího hlediska. Zdůvodňuje to takto.  V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.

Tedy žádné: člověk, korunou stvoření. Smyslem života, ani mírou jeho ceny, není podaný výkon, produktivita, efektivita. Je v tom i kus povzbuzení pro toho, kdo se náhle octne bez práce i pro toho, kdo si své už odpracoval – nejsi zbytečný. Smysl životu dává jedině vztah k Hospodinu.

A tím se dostáváme k tomu, jakou by ten den měl mít podobu. Narazili jsme na to letos v létě na táboře. Povídali jsme si i o Desateru. A když měly děti namalovat symboly jednotlivých přikázání, namalovaly většinou nějakou sedmičku a postel. A tak jsme si říkali – co jsme udělali špatně, že se tam neobjevilo nic zbožného. Žádný kostel. I když to byly ve své většině děti, které jsou zvyklé na to, že v neděli se jde do kostela.

Jenže on nám, církevním mravokárcům, dělá tak trochu čáru přes rozpočet sám Ježíš. Říká – sobota je tu pro člověka a ne člověk pro sobotu. Takže ke dni Páně patří i to uzdravování, udělat někomu dobře. I když by někdo mohl namítat, že to uzdravení mohl klidně počkat do zítra. Ke dni Páně patří i udělat něco dobrého pro sebe. Ke dni, který nám daroval Hospodin, tedy patří i to, že se člověk potřebuje vyspat. Nebo být s někým, na koho neměl celý týden čas.

Jak je to ale tedy s tím kostelem? Abyste pak neřekli, že vám farář povídal, že se do kostela chodit nemusí. Jenže ono opravdu nemusí. A většina lidí toho zhusta využívá. A není to dobře. Ale stejně tak není dobře, kdyby se do toho kostela muselo povinně. Kdyby nám to někdo přikazoval a nakazoval.

Když vyjdeme od těch Ježíšových slov, tak bychom tomu snad mohli přijít na kloub. Totiž, že když má být sobota pro člověka a ne člověk pro sobotu, pak to znamená, že v tu sobotu (nebo neděli) je tu taky Pán Bůh pro nás. Den Páně znamená, že se Bůh rozhodl být s námi, sloužit nám. Boho-sloužit – asi jako když Pán Ježíš umýval nohy svým učedníkům.

To tedy znamená, že Bůh nám nabízí, abychom se s ním setkali. Intenzivně. Tak, jak na to třeba během týdne nezbývá čas. Asi jako v rodině, když máte pocit, že jste pořád spolu, ale člověk furt něco řeší, něco zařizuje. Kdežto sednout si a mít čas si popovídat (třeba u skleničky vína) – no to je svátek. Být s Bohem – to je privilegium. To je bonus, dárek. To se nedá naordinovat ani přikázat. K tomu musí člověk dospět. Možná nám tady poslouží díkůvzdání – svátek, kdy se člověk ohlédne, aby si uvědomil, za co všechno může děkovat. Za koho všechno může děkovat. Svátek, kdy si můžeme uvědomit, jak důležitá je Boží přítomnost v našem životě. Příležitost se zastavit a připomenout si že s námi v životě jde Bůh, který to s námi myslí dobře a se kterým je nám dobře. Zvlášť to smíme zakusit při Večeři Páně – při pozvání ke stolu Kristově, v intenzivním a intimním prožitku Boží blízkosti a v setkání s druhými. Povinnost? Ne, škoda o to přijít.

Na závěr se chci zmínit ještě o jedné věci, která je v tom přikázání velmi výrazná – totiž výčet koho všeho se to přikázání týká. To v jiném přikázání nenajdeme, ale tady to bylo potřeba říct. Proč? Protože i když se už někde (většinou z milosti krále nebo jiné hlavy pomazané) slavil nějaký svátek a lid měl volno – platilo to jenom pro někoho. Ale neuvěřitelnou sociální vymožeností Izraele je, že spolu s odpočívajícím Izraelcem – často hlavou rodiny – mohly odpočívat i jeho děti (často považované za jeho majetek). Ale nedosti na tom. Pracovat nebude ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. Odpočinku si nebudeš užívat jenom ty sám, ale pracovat nebude ani prodavačka, protože si ty rohlíky můžeš nakoupit jindy. Ani tvůj pumpař, protože i on má nárok na den Páně. Ani tvůj Ukrajinec, který ti na melouchu nebude kopat základy tvého domu. Dáš pokoj dokonce i tomu hovadu. On se pro ten jeden den svět nezboří a ty nezchudneš. Když se naučíš odpočívat a dopřeješ to i druhým, tak budeš spíš naopak bohatší. Protože jak nás učí toto přikázání – celé stvoření, které máš zdánlivě k dispozici ti nepatří, abys ho uštval, ale je tvým partnerem, který má stejnou cenu před Boží tváří jako ty sám. amen