Zlaté tele Izraele

1. čtení Ex 32,1-14; Text+kázání Ex 33,1-23

Milí bratři, milé sestry - ten příběh mě potkal jako jedna z luterských perikop čtená v tomto období. Asi bych po něm sám nesáhl. Proč? Protože je dost opovážlivý. Až skoro nevhodný do kostela a k příliš zbožnému rozjímání. Naštěstí Bible je i taková. Strhává masky naší vykonstruované důstojnosti a líčí vztah mezi bohem Hospodinem a člověkem Mojžíšem tak, až nábožensky, pietně založený člověk trne jak daleko nahlédl do kuchyně víry.

Celé to začíná ve chvíli, kdy se Mojžíš už dlouho nevrací ze Sinaje, Boží hory, kde dostává Boží zákon. Většinou se myslí na Desatero, ale když nahlédneme do knihy Exodus, zjistíme, že těch přikázání je na deset kapitol od Desatera až po to jaké knoflíky budou nosit kněží. Není divu, že se Mojžíš na svaté hoře zdržel čtyřicet dní. A není snad ani divu, že lid znervózněl.

A ulil si zlaté tele. To je široce rozšířený symbol kterému rozumí i ten, kdo v životě nevzal bibli do ruky. Klanět se zlatému teleti - to se používá pro ty, pro které se stalo tím nejdůležitějším v životě bohatství. Patrně k tomu svádí ten použitý materiál. Analogicky bychom mohli odvodit i další vlastnosti - v ekumenickém překladu býk - tedy před sebou máme ty, kteří se klaní síle, moci. Ne nadarmo královská koruna tak trochu připomíná rohy. Kraličtí zase mluví o teleti - tedy bychom mohli mluvit o kultu mládí, který na nás vykukuje z každé druhé reklamy.

Občas to kolem sebe slyšíme Dnešní svět je veskrze prohnilý, společnost, dnešní lidi zajímají jenom prachy, moc a sex (a jsme zase u toho mládí) a do kostela vůbec nechodí, na Boha kašlou. Já to nechci úplně shazovat, skutečně jsme obklopeni neskutečným a nepravdivým ideálem krásy a leckdo to řeší při pohledu do zrcadla a je ochoten udělat pro změnu vizáže neuvěřitelné skopičiny. A skutečně peníze hýbou světem víc než by nám bylo milé, vstupují do vztahů, kdo má málo ten se trápí, kdo má hodně, málokdy si to umí užít. A skutečně by bylo dobré, kdyby víc lidí našlo cestu k Bohu.

Ale o tom není ten příběh. To není problém toho zlatého býčka tady v Exodu. Lid nechtěl Hospodina vyšachovat, nahradit sochou. Chtěl jenom trochu jistoty. Nebo spíš velkou dávku jistoty. Někdy si děláme legraci z pohanů, jak se klaní modlám. Sochám. Zvířatům. Ale i lidem tehdy, i Izraelcům bylo jasné, že jsou to symboly jejich božstev, která prodlévají v nebesích. Vždyť čteme že se klaněli býčkovi a volali - ty jsi ten, který nás vyvedl z Egypta. Slavili Hospodinovu slavnost.

Izraelci neříkali - radši tele, radši kus zlata než Hospodina. Oni tančili kolem té sochy a volali sláva Hospodinu, sláva našemu Bohu. Co si o tom myslet? Že ten příběh se mnohem více týká nás, lidí víry, že bychom měli zpozornět, protože je možné provolávat slávu Hospodinu a přitom docela dobře křepčit kolem zlatého telete. Je to možná méně srozumitelné než taková ta klasická ateistická představa zlatého býčka jako symbolu ďábelského mamonu, ale o to víc bychom si měli dávat pozor, jestli na tom nejsme podobně.

V zásadě  - jak už jsem říkal - šlo o jistotu. Mojžíš byl fuč. Nedalo se na něj sáhnout, nemohli se ho zeptat, nemohli mu nadávat, kam že je to zatáhl - to se v Bibli přece taky dočteme. A tak potřebujeme něco jiného, na co je možné si sáhnout, čeho je možné se dotknout, co pěkně vypadá, co má svou hodnotu, co nám je drahé.

Co to může být? Možná se nám napřed vybaví taková ta masivní představa modlářství středověké církve - nákladně zdobené chrámy, sochy, obrazy a oslnivá nádhera zdobných bohoslužeb. Ale to bychom už zase ukazovali prstem na někoho druhého. Co může být takovým zlatým telátkem pro nás? Čím můžeme zbožně nahradit Hospodina? Vírou v církev jako takovou? V instituci, která je spásným místem, ostrovem vyvolených, odkud můžeme na ostatní koukat trochu svrchu? Představou moudrého pana faráře, který nám vždycky všechno správně vysvětlí? (alespoň toho jste rozhodně ušetřeni) Nebo místo Boha začneme zvěstovat morálku - od toho tu přece jsme - a stanou se z nás zákoníci. Možná může být tím teletem úspěšná životní cesta - to nám dává jistotu, že jsme požehnáni. Možná tím může být mimořádný náboženský zážitek, který vyhledáváme abychom se ujistili, že Bůh je s námi.

Pohybujeme se tady na půdě druhého přikázání - tedy nezobrazíš si Boha. Nejde o to nahradit Boha modlou. Ale vytvořit si svůj vlastní obraz toho jaký je Bůh. Ne jenom ten namalovaný na plátně. Obrazy Boha se docela dobře malují i v duchu v našich představách. 

Je to všechno co nám dává jistotu, že jsme na správné cestě. Možná se to pak projeví ve chvíli kdy je taková "jistota" otřesena. Co to pak udělá s naší vírou.?

A je to slovo i pro faráře a ty, kteří stojí v pozici Árona - Árona, který se ze strachu nechal ovlivnit veřejnou objednávkou, který přistoupil na hru, že je lepší vrabec v hrsti než holub na střeše, tedy že je lepší býček uprostřed, na podstavci, než Hospodin kdesi daleko v nebesích.

Ten zlatý býček však Hospodina rozlítí natolik, že se rozhodne s Izraelci skoncovat. A začíná ta nejpodivnější část celého příběhu. To Mojžíš sám začne Boha uklidňovat, prosit o shovívavost. Jde na to chytře - podívej, jak bys vypadal před ostatními národy, kdybys nás vyhladil. Vždyť by se ti Egypťané smáli - vyvedl je na poušť, aby je tam povraždil. Rozpomeň se na to, že mezi námi byli i lepší časy - rozpomeň se na Abrahama, na Izáka, na Jákoba - vždyť jsi s nimi uzavřel smlouvu. Mojžíš upomíná Boha na jeho vlastní milosrdenství. Upusť od svého planoucího hněvu. Dej se pohnout k lítosti nad zlem, jež proti svému lidu zamýšlíš. A Hospodin litoval.  To je takřka neuvěřitelné svědectví o Hospodinu. A zároveň naše jediná naděje.

Ale je v tom i neuvěřitelné světectví Mojžíše, které bychom neměli opomenout. To Mojžíš vyvedl své lidi, nesl s nimi útrapy, nechal si od nich nadávat, byl jakoby ve dvojích kleštích - mezi žíznivým a hladovým národem a Božími nároky. A lid, se kterým se tolik piplal, ho zklamal v největším a nejslavnějším okamžiku jeho života, když sepisoval s Hospodinem na hoře Sinaji slavné Desatero, etický a kultovní základ existence Vyvoleného národa. Normálně by mělo následovat zklamání a znechucení z tupého národa, který volí přihlouplé dobytče místo kvalitní zvěsti. Ale zrazený Mojžíš se aktivně přimlouvá, místo toho aby zaujal pohodlnou pasivní roli znechuceného náboženského povýšence.

Vidíme v tom nesmírnou sílu přímluvné modlitby, její význam je tu napjatý až k prasknutí. Vždyť příběh pokračuje niterním, intimním rozhovorem Mojžíše a Boha, který můžeme jen zpovzdálí sledovat. Připomíná to situaci, kdy se rozhádají dva přátelé, pominul první výbuch vzteku. A Mojžíš, jako prostředník, obměkčuje Hospodina dosud rozezleného na nevěrný národ, stejně lichotně a účinně jako jeho praotec Abrahám.

"Dojdete do zaslíbené země, ale já nepůjdu uprostřed vás - kdybyste mi přišli na oči, musel bych vás umlátit" slyší Mojžíš a honem běží k Izraelcům a říká - sundejte to, sundejte všechny ozdoby. Ať vidí, že to svoje pokání myslíte vážně.

A pak zase běží zpátky a honem zatlouká kolíky ke stanu - je to stan setkávání. Stan, kde je možné posedět. Všechno probrat. Mojžíš vyjednává a naléhá, znovu připomíná dávné sliby. Jde mezi lid a vrací se zpátky. S požadavky, s prosbami. Říká - jaký by to všechno mělo smysl, kdybys ty nebyl s námi. Jaké by bylo i kdybys splnil všechno co jsi nám slíbil, kdybys nebyl s námi.

A Hospodin vyslyší. Podvolí se Mojžíšovu neúnavnému nátlaku. Sám půjdu s vámi, učiním i tuto věc. Kvůli tobě. Kvůli tvé modlitbě.

Jak vlastně my realizujeme svou odpovědnost za lid, jehož jsme součástí?

 

Když končí naše hádky, musí často následovat usmíření. Velké gesto. A tak Mojžíš prosí: Dovol mi spatřit tvou slávu.

Možná v nás tu chvíli trochu hrkne. Nechce Mojžíš příliš? Není to vlastně podobné, jako když lid před chvílí toužil po hmatatelném důkazu Božím?

Ale Bůh se tentokrát nerozhněvá. Je to trochu tajemné, co mu slíbí. Řekne - všechna má dobrota půjde před tebou. Ne sláva, ale dobrota. A vyslovím před tebou jméno Hospodin. To je první Hospodinova odpověď na troufalou Mojžíšovu prosbu. Nespatříš mě přímo, ale v mé dobrotě. Tam kde se děje něco dobrého a užitečného. Tam kde se člověk dočká pomoci, tam, kde přichází odpuštění. Ne, člověk si na to nesáhne jako na zlaté tele. A přesto je tam Hospodin. Zní jeho jméno. A my to smíme vidět. Účastnit se toho.

 A Bůh pokračuje v odpovědi na Mojžíšovu prosbu - smiluji se však nad kým se smiluji a slituji se, nad kým se slituji. Tedy zůstávám suverénní i ve vztahu. Ale zkusme si představit tuto výpověď ve světle dnešního příběhu, když se Hospodin rozhodl smilovat a slitovat nad svým lidem na základě Mojžíšovy přímluvy.

A nakonec Hospodin přikáže:  postav se na skálu Mojžíši. Až tudy půjde moje sláva, postavím tě do skalní rozsedliny a zakryji tě svou dlaní, dokud nepřejdu. Až dlaň odtáhnu, spatříš mě zezadu, ale mou tvář nespatří nikdo.

Vracíme se tak k začátku příběhu. Můžeme spatřit jenom Boží záda. Jednak to může znamenat to, co známe všichni - že když se ohlédneme zpět - zahlédneme přítomnost Boží v našem životě. Jeho lásku, pomoc, chvíle, kdy nám žehnal, ukazoval cestu z trablů.  Až zpětně vidíme a vyznáváme, byl s námi! Držel nás. Pomohl nám. Navštívil nás. Našel mne. Ale ve chvíli našeho vyznání už on bude o kus dál, my mu budeme koukat na záda.

A jednak - když hledíme na něčí záda, znamená to, že jdeme za ním. Následujeme ho. Ani tohle není zrovna ukázkový důkaz Boží existence. Nemůžeme Boha vlastnit, mít ho přikovaného k symbolům víry. Bůh je tou zvláštní jistotou, která se děje. Můžeme si jím být jisti vlastně jenom tak, že ho následujeme, že jeho Pravda, jeho slovo k nám přichází. Že to co je není na věky, ale směřujeme k tomu co být má. Jsem ten, který jsem, jsem ten který se stávám a naplňuji ve vašich životech. Jsem ten, který jde před vámi. amen