Život v krabici - 3. neděle adventní

1. čtení: Mal 3,1-4

Text+kázání L 3,1-18

         Císař Tiberius. Nemilosrdný správce a protektor Judska, Pilát Pontský. Králové Herodes a Filip, synové, kteří jako jedni z mála přežili svého otce Heroda velikého. A samozřejmě velekněží Annáš a Kaifáš. Sbírka jako z učebnice dějepisu. Lukáš si dal záležet, aby nevynechal žádnou z důležitých postav své doby. Od toho nejvyššího – císaře, až po lokální správce své země – duchovní i světské.

            Napadlo mě, jak bychom charakterizovali dnešní dobu my? Koho bychom vybrali do portrétu, který má charakterizovat naši epochu? Možná nějaké ty prezidenty – ruského, amerického. Možná čínského předsedu komunistické strany? Papeže Františka? Nebo co třeba takhle – v prvním roce vlády Miloše Zemana. Máme to trochu těžší, protože i když pořád mluvíme o globalizaci, chybí nám globální vlády. Těžko by asi někdo řekl, že žijeme za vlády generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna. A mnoho z nás by mělo práci si vzpomenout, jak se vůbec jmenuje předseda rada EU.

            Možná bychom naši dobu charakterizovali spíše pomocí událostí. Třeba – éra světového boje proti terorismu po útoku 11. září 2001. Éra už zmíněné globalizace. Nebo doba ekonomické krize. Doba...

            To jsou zkrátka dějiny. A naše životy běží ve stínu velké politiky, mocenských zájmů. Neustálý a mohutný tok postav a událostí. A někde v tom jsme my. S našimi životy, s našimi touhami. S nadějí a někdy taky bez ní. A také s naší vírou.

            Ach ano – naše víra uprostřed dění světa – jako tenký, až příliš tenoulinký pramínek mezi velkými balvany. Jako téměř neznatelný pohyb uprostřed pohybu mas a národů. Uprostřed velkých změn. Co znamená v tomto velkém kolotoči naše víra? Co změní? Možná je to jenom bláhové snění a pošetilost. Mezi všemi těmi zvučnými jmény a událostmi. Copak by někdo z nás charakterizoval naši dobu jako adventní? To přece spíše patří do naší privátní a soukromé sféry. Nás, kteří jsme se rozhodli advent slavit a připomínat si ho.

            A tehdy, řekne evangelista Lukáš, a tehdy, za všech těch potentátů a vládců stalo se slovo Boží k Janovi, synu Zachariášovu, na poušti. A je vymalováno. Najednou ty velké postavy jsou jenom rámcem, jakousi kulisou pro to, co se bude dít ve skutečnosti.

            Zkusme popustit uzdu své fantazii. A zkusme si představit, že člověk stojí uvnitř obrovské lepenkové krabice. Zdá se nám, že její stěny jsou naším světem. Na ně jsou promítány obrazy světového dění. Války a katastrofy. Úspěchy a touhy. Z rozvěšených billboardů promlouvají lidští vůdcové. Každý den nové a nové obrazy. Až máme pocit, že toto je svět. Toto je život.

            A když přistoupíme na tuto hru na krabici, pak i nám bude vyhrazen kousek místa, abychom zanechali svou stopu. Někdo výš a někdo menší. Možná svou víru chápeme tak, že ten náš obraz by měl být co nejkrásnější, měl by potěšit oči druhých. Měl by je vést k zamyšlení.

            Jenomže v tu chvíli přijde evangelista Lukáš a všechno to důležité dění použije pouze jako jakousi kulisu pro svůj příběh.

A není to příběh ledajaký. Vypráví o proroku Janovi, který vezme svou sekyru o které tak rád mluví a proseká to té lepenkové stěny otvor. Ne dost velký na to, aby se jím člověk protáhl. Ale dost velký na to, aby člověk zjistil, že žije v bedně. Dost velký na to, aby člověk zahlédl dění tam na druhé straně. Skutečný život. Větší než cokoliv jsme dosud mohli vidět a poznat.

            Život v krabici a za ní – to je ten základní rozdíl.

            Je to vidět zvlášť v dnešní době, kdy tolik lidí vynakládá mnoho úsilí a peněz, aby alespoň kousek toho našeho času udělali lepším. Je to čas příprav a chystání a snažení aby ten náš čas byl o trochu slavnostnější a jinačejší. Každá druhá neziskovka teď pořádá sbírku, s benefičními koncerty se roztrhl pytel. V každé charitativní organizaci vám potvrdí, že právě před Vánocemi už musí odmítat přehršel různých akcí, nabídek, kdo všechno by je přijel navštívit a potěšit. Nic proti tomu. Ta touha je přirozená a dobrá. Možná jen lze namítnou - kdyby si stejným způsobem lidé vzpomněli i v dubnu nebo v září.

            Jenže. Jenže nic z toho neproniká ke skutečné podstatě. Je to vlastně smutné a někdy dokonce zoufalé, když se snažíme, aby ten vánoční čas byl dokonalý a perfektní a lepší a krásnější a svátečnější než jiný. A pak to zkrachuje na nějaké maličkosti, hádce. Nebo když člověk všechno chystá a pak je smutný, že to rodina ani nikdo jiný neocení. Nebo když těsně po Vánocích z toho všeho zbude jen plná popelnice obalů z dárků a opršelý stromeček uprostřed sídliště. Proč? Protože to všechno jsou jen naše lidské pokusy uvnitř té krabice.

            Ale abychom se moc nenafukovali – i my křesťané tak často jednáme. Máme pocit, že na nás to všechno záleží. My jsme ti, díky kterým může Bůh být v tomto světě. I my malujeme na stěny naší společné bedny obrazy Boha tak, jak jsme si ho vysnili, tak jak si ho představujeme. I my jsme ohrožení zahleděností do sebe a světa, který chceme vidět. Sebespokojenou myšlenkou, že my přece Boha známe a máme. Nebo můžeme být ohroženi zoufalstvím a uštvaností, když se nám nedaří našeho Boha světu vnutit.

            Ale Jan přichází a dělá díry. Jednu za druhou. Jen se podívejte. Tam je Bůh. Je větší než jste si dovedli představit. Tam je život a přichází k nám. Dere se k nám. Asi tak jako světlo se dere otvorem do tmavého prostoru. Advent není všechno to chystání a dobročinnost. Advent je příchod Boží. Bůh přichází, ať chceme nebo nechceme. Ať si to přejeme nebo nepřejeme. Ať o tom svět pochybuje, ať mu věří nebo nevěří. Bůh přichází a my to můžeme vidět. Můžeme být u toho.

            Můžeme sedět na dně své krabičky a hrát si na advent a na Vánoce se stromečkem a Ježíškem. Anebo můžeme vyhlédnout otvorem, který nám udělal Jan, abychom zahlédli skutečnou svobodu. Abychom zahlédli jak nedůležité a bezmocné jsou události, kterým jsme dosud přikládali takovou váhu. Jak malí jsou lidé, které jsme dosud považovali za mocné. Jak nepodstatné jsou věci, které jsme dříve považovali za nepřekonatelně obtížné anebo důležité. Abychom zahlédli přicházejícího Boha. Ne ještě ten otvor není dost velký, abychom vstoupili. Ještě tu nejsou Vánoce, ale vidět – vidět to můžeme už dnes můžeme. A můžeme také volat svou odpověď přicházejícímu Bohu.

            Tou odpovědí je pokání. Změna sebe sama. Nejde o to vyždímat ze sebe tu správnou adventní náladu. Nejde o sebezapření, abych aspoň těch pár týdnů byl lepším člověkem. Je o vnitřní změnu celé osobnosti. O naší změnu tváří tvář přicházejícímu Bohu.

            Dejte se pokřtít volá Jan. A my víme, že ve křtu je obsažena naše smrt i nový život. Nic menšího. Totální změna v setkání s Bohem. Nic nebude jako dřív.

            Co s tím uděláme my? Můžeme dál žít mezi kulisami těch císařů, Pilátů a jiných potentátů. Žít v zajetí doby a vytvářet si svůj malý obraz touhy po lepším životě. Anebo můžeme uvěřit Janově zprávě, že nic z toho není tak důležité, jak jsme si mysleli. Že tohle ještě není život sám. A místo příštipkaření půjdeme s Janem oslavovat Boží blízkost a velikost.

Je advent, Bůh je blízko. Jde i okolo našeho života. Můžeme se s ním setkat. Vydat se za pravdou a nechat se osvobodit.

amen