Vzkříšené "ALE"

L 24,1-12
Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje. (Ř 6,12) – takhle pro nás apoštol Pavel shrnul to, oč jde o Velikonocích.
Ale vzkříšení se netýká jenom minulosti, netýká se jen Ježíše – týká se i nás a naší budoucnosti. A tak v jiném dopise apoštol píše: „až se naposled ozve polnice, až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni.“ `Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?´
Vzkříšení je velká věc. Týká se minulosti i budoucnosti. Kristus byl vzkříšen – tam někde klíčí a začíná naše naděje. Ve víře, že věci můžou dopadnout i jinak než čekáme. Na konci bude vzkříšení z mrtvých pro všechny. K němu směřujeme, to je naše budoucnost.
Ale co přítomnost. Co dneska? V neděli 31. března léta Páně 2013. Týká se nás to vzkříšení taky teď, dneska, každodenní reality? Ve všech našich životních situacích, kterými procházíme, ze kterých jsme přišli do tohoto kostela.
Vzkříšení je radost, měli bychom se radovat. Ale co když sem mnozí z nás dnes přišli i ze svých starostí, z všelijak nahnutého života, pošramocených vztahů, vysilujících zápasů. Jak se nás vzkříšení týká? Sešli jsme jen proto, abychom připomněli výročí tehdejší události? Nebo abychom se potěšili výhledem do budoucnosti, navzdory tomu, že náš život i život našich blízkých skončí smrtí a my s tím nic nenaděláme?
Jsem přesvědčený, že vzkříšení není jenom záznamem minulosti ani jenom nadějí pro den „kdy zazní polnice“.
Ale jak se ho dotknout dnes? V tuto chvíli, v našich konkrétních životech?
V první řadě můžeme vzkříšení zažít skrze celý velikonoční příběh. Vzkříšení a ukřižování totiž patří k sobě. Kříž je tu pro nás jako míra boží lásky. Je to důkaz lásky, která se v cestě k nám nezastaví před ničím. Ježíš mluvil o tom jaký je Bůh milosrdný a odpouštějící. Vyprávěl nám o Bohu, který vyhledává ztracenou ovci, dává znovu šanci synu, který ho opustil a zklamal. Kázal o Bohu, který nás miluje z pouhé své milosti. Ale žádná láska si nevystačí s pouhými slovy a tak Kristus přinesl důkaz, že nás Bůh miluje více než svého vlastního Syna, více než svůj vlastní život. Zemřel pro nás, abychom my mohli uvěřit tak velké lásce, abychom ji mohli přijmout.
No a vzkříšení je Boží odpověď na Ježíšovo ukřižování. Vzkříšením Bůh říká – Ježíšova cesta je pravá, neskončí v nicotě. Jeho názory jsou tak závažné, že nejdou umlčet ani smrtí. Jeho příklad života je spolehlivý, můžete se ho držet. To, co vám Ježíš za svého života vykládal o Bohu, je pravda pravdoucí, potvrzená jeho vlastní obětí. Jenže zatímco těch, kteří tvrdí, že se obětují za lidstvo, je více, jen jediný byl vzkříšen. Jen jediný je bezvýhradně v souladu s boží vůlí. Jakoby tu ozvěnou znovu zazněla slova z hory proměnění – toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte.
Vzkříšení tedy znamená, že každý den se smíme opřít o boží lásku, kterou nám Ježíš ukázal. O lásku, která si neklade žádné další podmínky.
Ale možná je taková věta ještě pro mnohé z nás příliš abstraktní. A určitě je strašně abstraktní a nepochopitelná pro lidi, kteří nemají s Bohem žádnou zkušenost.
My tu Boží lásku většinou neumíme prožít a přiblížit se jí jinak, než skrze konkrétní lásku mezi námi navzájem. Skrze lásku mámy a táty – vždyť i Bohu říkáme Otče; skrze lásku partnerů; manželů; skrze přátelství; skrze lásku lidí, kteří se nechali strhnout Ježíšovým příkladem a tu lásku nesou s sebou třeba v církvi a z ní ještě dál do celého světa. To vzkříšení se děje v tom, že člověk je „nakopnut“, uschopněn k lásce navzdory svým sobeckým sklonům a pohodlnosti a snaze mít třeba nad druhým navrch.
A zvlášť konkrétně je to vzkříšení patrné, když to začne drhnout, když ta láska, kterou se pokoušíme žít je nad naše síly. I tady je vzkříšení víc než jenom vzpomínka. Ono se děje právě mezi námi. Třeba když láska dostává na frak, když se člověk v druhém zklame a pak se bojí otevřít druhým, dát někomu znovu svou důvěru. A to vzkříšení se děje tak, že Bůh mezi námi působí a narušená důvěra se nečekaně a nepochopitelně obnovuje. Tak, že k sobě znovu nacházíme cestu, jsme spolu schopni najít společnou řeč, mrtvé vztahy ožívají. To je boží vzkříšení působící mezi námi.
Za druhé je vzkříšení je něco co se mezi námi děje ve křtu, jak jsme dnes byli svědky. Ve křtu totiž člověk umře svému starému já, aby byl vzkříšen, aby se znovu narodil. To nejde navodit z našich předpokladů, z našich sil, i kdybychom se snažili nevímjak. Křest totiž není pokus jak se stát lepším člověkem. Křest je chvíle kdy Bohu naopak odevzdáváme všechny své marné pokusy o nápravu a uděláme ve svém životě prostor pro jeho působení. A teprve potom ten nový život můžeme přijmout z jeho rukou.
Samozřejmě, že to tím křtem nekončí - asi jako svatbou nekončí manželství. My, všichni pokřtění, se učíme znovu a znovu – přenechávat svůj život Bohu. A on v nás obživuje svým Duchem, všechny ty věci, které jsme si chtěli přivlastnit, nechat pro sebe a tak je dusili a umrtvovali. To je totiž možná to největší tajemství života – to že si ho pořád chceme přivlastnit a uzurpovat, abychom o něj nepřišli, abychom o něco nepřišli, abychom si ho co nejvíc užili. Ale tím, že svůj život odevzdáme Bohu, získáme nad ním ten správný nadhled, odstup a svobodu a užijeme si ho možná mnohem víc, dokonce bez ohledu na vnější podmínky.
I na cestě víry potřebujeme vzkříšení – abychom nepřešlapovali na místě, ale aby byla obnovena naše odvaha jít dál, opouštět zažité formy i představy a objevovat Boha v nových souvislostech našeho života, v nových výzvách, které nám dává do cesty on nebo naše okolí.
Za třetí k nám Kristovo vzkříšení přichází, když narazíme na nějaké hranice. Třeba jako ty ženy, které šly k hrobu a měly pocit, že už se jdou jenom rozloučit. Jejich jedinou starostí bylo, kdo jim odvalí kámen a přitom to byl jejich nejmenší problém. Kolikrát my jsme si takhle zbytečně dělali dopředu starosti, viděli jen své řešení a své problémy – a ono přitom záleželo na docela jiných důležitějších věcech. Anebo jako učedníci, kteří už ani k tomu hrobu jít nechtěli. Vzkříšení potkáváme, když máme pocit, že už nás v životě nic nečeká, že už nemá cenu něco hledat, o něco se snažit a Bůh vzkřísí znovu náš zájem o život, o druhé, vzkřísí naši radost.
Vzkříšení potřebujeme, když narazíme na hranice svého strachu. Bojíme se něco udělat správně. Anebo když už máme rovnou pocit, že je všemu konec, protože jsme všechno strašlivě zvorali – jako Petr, který Ježíše zapřel - a ejhle vzkříšený Kristus vzkřísil jeho lásku i odvahu.
Někdy však jde opravdu do tuhého. Někdy se nám zdá, že nikoliv Kristus, ale smrt a její pomocníci vítězí. Že nás tísní na všech stranách, nevíme si rady, jsme pronásledováni, sráženi k zemi. Můžeme si i tady vzpomenout na vzkříšení?
Apoštol Pavel, který sám lecčíms prošel, na to odpovídá: „Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradni, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi.“ (2K 4)
To není žádný triumfalismus, který by táhl pod praporem vítězného Krista. Celé vzkříšení je tam skryto v jediném slovu: ALE…
úzkost máme, ALE nebýváme cele potlačeni
jsme v nesnázích, ALE nebýváme v tom pohlceni;
protivenství trpíme, ALE nebýváme opuštěni
býváme opovrženi, ALE nehyneme.
A tak někdy i takto na ostří nože může vzkříšení přinést životodárné a protestující ALE tomuto světu.
Víme totiž, že i když na sobě neseme stín smrti (tak jako Ježíš), bude na nás zjeven i jeho život. amen

kázání na Velikonoční neděli 2013