Vyprávění o Desateru pro děti

Už je to rok, co se k nám do města přistěhovala ta cizí rodina. Vlastně ani do města nepřišli. Jejich tatínek je pastýř. Usídlili se za hradbami. Ale každý den přichází do města za obchodem. Prodávají vlnu a maso. A taky látky a občas koření.

S tatínkem přichází také Benajáš. Je mu jedenáct jako mě. Napřed jsem se ho styděl. Ale pak jsme se seznámili. Naučil mě házet prakem. Moc šikovná věc. Jmenuje se Benajáš, ale já mu říkám Ben. To je kratší. Ben se ale vždycky trochu zlobí. Říká totiž, že jeho jméno v jeho řeči znamená Syn Hospodinův. Ptal jsem se ho tedy, kdo je to Hospodin a on říkal, že to je jediný Bůh.

To mi bylo divné. V našem městě je několik chrámů - a každý patří jinému bohu - Dágonovi, Baalovi a taky Ištar a ještě jiným, které ani neznám. Když jsem to ale říkal Benovi, jen se smál, že prý to jsou jenom strašidla, které si vyrobili lidé svýma rukama.  Že skutečný Bůh se nedá ani namalovat, ani zavřít do chrámu. Že dokonce nepotřebuje ani oběti. Že my naopak potřebujeme jeho.

A pak mi vyprávěl o Hospodinu. Že vyvedl celý jeho národ z Egypta. A porazil faraona. Tomu moc nevěřím. Egypt je nejmocnější říše na světě. Ale jestli je to pravda, pak je to tedy něco.

Pravdou je, že Ben si z ostatních bohů moc nedělá. A dokonce se nebojí ani vrchního kněze Achibaala, z Baalova chrámu, kterého se jinak ve městě bojí každý. Nevím, kde se v něm ta odvaha bere. Vždyť Achibaal může každého zaklít nebo ještě něco horšího. Ale oni se nebojí.

Benova rodina se dokonce ujala staré Kiriít, kterou Achibaal dal do klatby, protože neměla na zaplacení chrámové daně. Říkal, že ji mají jako vlastní babičku. Ben totiž žádnou babičku nemá. Starají se tedy o Kiriít, jako by byla jejich vlastní. Ben mi říkal, že až vyroste, postará se takhle o svého tátu. Že jednou bude totiž bohatý a koupí mu jeho vlastní dům ve městě, aby nemusel žít ve stanu a nemusel pracovat. Bude mít služebníky, kteří se o něj budou starat.

I teď má ale Benův tatínek několik služebníků. A jednou za šest dní mají všichni volno. To jsem ještě neviděl. My občas máme svátky, ale to pro otroky neplatí. A představte si - v té jejich rodině ten den ani nezapřahají. Dokonce i zvířata mají volno. Ten den vypráví tatínek všem příběhy o Hospodinu, o Abrahamovi, o Mojžíšovi. Někdy je to dost napínavé.

Jednou vyprávěl, jak Abraham - to byl jejich praotec. Nevím co to přesně znamená, ale asi nějaký pradědeček. Tak ten Abraham měl ženu Sáru. A ta byla tak krásná, že si jí chtěl vzít sám faraon za manželku. Taková pocta. Abraham by to měl u něj dobré. Ale Hospodin to nedovolil. Že prý muž a žena, když se vezmou, patří už navždy k sobě. To by se mi líbilo. Můj tatínek má čtyři ženy. A někdy se tak hádají, že radši uteču z domu.

Dnes jsem ale provedl něco hrozného. Byli jsme s Benem na tržišti. Šli jsme kolem krámku Janira co prodává koberce. A já jsem najednou zahlédl váček ze zlaťáky, které Janir nechal ležet jen tak na pultě. Nevím co mě to napadlo, když jsem uviděl naditý měšec, a jak se Janir otočil na moment zády, rychle jsem ho popadl a strčil za košili. Neušli jsme ale ani pár kroků a strhl se poprask. Janir začal křičet a odevšad se sbíhali lidé. Na konci ulice jsem zahlédl městské stráže. Hrozně jsem se vyděsil. Vzal jsem měšec na hodil ho Benovi do vaku, který nesl na zádech. Pak jsem utekl. Ještě jsem zahlédl jak Janir ukazuje na Bena a jak ho stráže popadly.

Soud se konal hned druhý den. Stál jsem zahanbeně opodál a bál se promluvit. Viděl jsem spoutaného Bena, ale měl jsem strach přihlásit se se svým svědectvím. Věděl jsem, že to, co jsem udělal je špatné, ale měl jsem strach postavit se a říct všem nahlas, jak to bylo.

Abímelek vynesl svůj rozsudek brzy - chycen při činu, za krádež - useknutí pravé ruky. Zatmělo se mi před očima. Vtom se v davu ozvalo šumění, někdo se prodíral ke knížecímu stolci. Byl to Benův tatínek. Ani teď se nebál. Dokonce ani Abímeleka ne.

„Spravedlivý kníže, slyš mě." volal zdálky. Moc jsem si přál, aby se něco stalo. Aby se stal zázrak a Hospodin Bena zachránil, když já jsem to nedokázal. Benův tatínek se postavil před knížete a řekl: „Pane můj, jsme Hebrejové a podle zákona našeho Boha a Hospodina a našeho praotce Mojžíše je krádež hřích a ohavnost. Můj syn se ničeho takového nedopustil."

„Každý otec hájí své dítě" odpověděl Abímelek. „Kde máš nějaký důkaz?" „Můj pane, jestli jsi opravdu tak spravedlivý, rozkaž aby zde rozdělali oheň a dali nad ním do dvou kotlíků vařit vodu."

Abímelek byl tak překvapený zvláštním přáním, že dal svým učedníkům rozkaz, aby to splnili. Když byla voda teplá přikázal Benův tatínek, aby si v jednom z kotlíků Ben umyl ruce. Pak si vyžádal měšec s penězi a ten vhodil do druhého kotlíku. Když užaslý Abímelek přišel ke kotlíku, ukázal mu Benův otec na vodní hladinu.

„Hle, kníže, zde máš důkaz. Jsme pastýři. Dodáváme do města skopové maso. Každý den porážíme a stahujeme ovce. Naše ruce jsou neustále mastné. Proto v kotlíku, kde si můj syn umyl ruce plavou na hladině mastná oka. Kdyby můj syn držel měšec v ruce, jistě bys je uviděl i v tom druhém. Ale jak vidíš hladina je čistá."

Abímelek se rozesmál. „Tvůj syn je volný. Vraťte peníze prodavači koberců. Tentokrát je zloděj neznámý.

Od té doby jsem se Benovi vyhýbal. Vždyť to kvůli mně ho obvinili z krádeže. To kvůli mé zbabělosti málem přišel o ruku. Vždy, když jsem ho zahlédl, rychle jsem se ztratil do postranní uličky. Ale jednou, když jsem před ním zase takhle uhnul, stál najednou přede mnou. Musel mi nadběhnout z druhé strany. Zastoupil mi cestu. Určitě mě chce udat, blesklo mi hlavou. Nebo mě bude vydírat. Nebo mě aspoň pořádně zmlátí.

Ben se ale díval klidně. „Teď už víš proč je krádež špatná? Vždycky tím někomu ublížíš. A nakonec ublížíš i sobě. A nezachráníš se ani lží, ani mlčením. Ne před svým svědomím."

„Promiň" zašeptal jsem.

„Odpouštím ti" odpověděl Ben.

Benova rodina už dávno odjela z města. Ale já od té doby hledám Boha. Boha, který je tak moudrý že nám lidem ukázal přikázání, která jsou dobrá pro život. A zároveň tak milosrdný, že nám odpouští, i když sejdeme z jeho cesty. Ukázal mi to Benajáš. Syn Hospodinův.