Ve čtvrtek 20. března se u paty Černé věže začaly tvořit nenápadné hloučky lidí. Přestože nebylo ani půl šesté dav pomalu houstl a zdálo se, jako by všichni čekali na totéž.

S jediným úderem věžních hodin jako by přítomnými projel elektrizující impuls. Ze šera vystoupila postava s velkým klíčem v ruce a zamířila k malé kovové brance.

Tou záhadnou postavou byla paní Vančurová, která navzdory tomu, že sezona ještě nezačala, ochotně vstala, aby nám odemkla. A tak takhle nějak začalo naše letošní Vítání jara na Černé věži. Shromáždilo se zhruba 50 lidí, kteří se odhodlali vyrazit za nevšedním zážitkem.

Po absolvování zhruba dvou set schodů a popadnutí dechu nás čekal krátký program. Kytarové a žesťové sólo, zamyšlení nad perspektivou lidského života i nad tím, co všechno se může stát brzkého rána. Společně jsme zazpívali a vyrazili na ochoz Černé věže. Počasí nám přálo. Světlo postupně začalo zaplavovat českobudějovických domy, takže jejich horní poloviny zářily a dolní dosud skrývalo šero. Romantické duše by je přirovnaly k planoucím svícím, neméně romantické duše by v nich mohly vidět půllitry se zářící pěnou navrch. Jsme koneckonců v Budějcích.

Netrvalo dlouho a mezi stromy začalo nepravidelně probleskovat řeřavé světlo, které překvapivě rychle rostlo, jako by za kopcem někdo nafukoval bublinu z roztaveného zlata. Vzápětí se nad les vyhoupl celý sluneční kotouč a my si užívali těch několik vzácných okamžiků, kdy člověk může beztrestně hledět do slunce.

Člověk v té záplavě mohl myslet na světlo naděje, kterou každý z nás hledá pro svůj život a třeba na to, že skutečnou naději si nemůžeme dát sami, ale můžeme jí přijmout.

A ten, koho nezvábily vzletné myšlenky, mohl nalézt útěchu a radost v šálku dobré kávy nebo čaje a výborném pečivu, které bylo pro všechny účastníky připraveno dole. Kdo to nezkusil, nikdy neuvěří, že skvělá snídaně je pod Černou věží v první jarní den.

Abyste z toho také něco měli, klikněte na obrázek pro otevření galerie: