Velikonoční sborový dopis 2020

Matoušovo evangelium 28, 1-10

1 Když uplynula sobota a začínal první den týdne, přišly Marie z Magdaly a jiná Marie, aby se podívaly k hrobu.
2 A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil s nebe, odvalil kámen a usedl na něm.
3 Jeho vzezření bylo jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh.
4 Strážci byli strachem bez sebe a strnuli jako mrtví.
5 Anděl řekl ženám: "Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován.
6 Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel.
7 Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých; jde před nimi do Galileje, tam ho spatří. Hle, řekl jsem vám to."
8 Tu rychle opustily hrob a se strachem i s velikou radostí běžely to oznámit jeho učedníkům.
9 A hle, Ježíš je potkal a řekl: "Buďte pozdraveny." Ženy přistoupily, objímaly jeho nohy a klaněly se mu.
10 Tu jim Ježíš řekl: "Nebojte se. Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje; tam mě uvidí."

Co člověk prožívá ve chvíli otřesu svých jistot? Ve chvíli, kdy se nám rozpadá pod rukama to, nač jsme spoléhali. Když selže důvěra. Zkrachují plány. Ve chvíli ztráty někoho, kdo nám byl v životě oporou. Když je tlak příliš velký. Jaké to je, když na nás dolehnou a události, které jsou silnější než my a teď nás mačkají a kroutí. Když člověk bojoval, ale to, co na něj působí, je silnější.

Možná pak přicházejí různé myšlenky. Člověk by to nejraději vzdal, zabalil a odešel. Od rodiny, z práce, někdy dokonce ze života.

Možná takhle nějak bylo i těm ženám, které šly k hrobu. Byly to Ježíšovy učednice. Daly mu všechnu svou důvěru. Spolehly se něj, věřily, že s ním bude mít život smysl, že to bude jiné. Ale on je opustil. Je pryč. Ukřižovali ho. Je v hrobě.

Nejde jen o ztrátu blízkého člověka. Jde o naději, radost, víru, kterou v nich Ježíš vzbudil. Čím víc jim však v životě dal, tím hlubší je teď pád. A tak těm ženám nezbývá než zoufalství a beznaděj. Pocit, že nic se už nedá nic změnit, že není žádné řešení, žádná naděje pro tento svět ani pro ně samotné.

A tak už chtějí jenom jedno – pomazat mrtvé tělo. To se tehdy dělávalo. Je to podobné, jako když dneska chodíme na hřbitov ozdobit hrob aspoň kytičkou. Ale nic víc ty ženy nečekají. Co by se taky mohlo ještě stát?

V takových myšlenkách přijdou k hrobu. „A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil s nebe, odvalil kámen a usedl na něm.“

Vzkříšení si můžeme představit jako zemětřesení. Událost, která se všemi přítomnými pořádně otřese. Vojáci, kteří hlídali u hrobu, byli strachem bez sebe. Div, že je nekleplo. Raději utekli.

Vyděšené jsou ale i ty ženy. My se v tu chvíli možná trochu divíme – proč se bály? Vždyť vidí, že hrob je otevřený, možná bychom spíš čekali, že se budou radovat. Že jejich beznaděj končí.

Jenže on je velký rozdíl mezi tím, co viděly ty ženy tehdy a co víme my dnes. My už ten příběh známe. Víme, jak dopadl. Ale ony vidí prázdný hrob. A ještě neví, co to bude znamenat.

Možná namítnete, že tam byl anděl, který jim vše vysvětlil. Pak už by jim mělo být všechno jasné.

Jenže. Kolikrát už jsme my v životě slyšeli velikonoční příběh? Ale proniká nějak do našich vlastních životních příběhů? Kolikrát jsme prožili Velikonoce. Ale umíme nějak přijmout Boží vítězství, naději pro budoucnost, třeba právě v dnešní situaci?

Nebo jsme spíše podobní těm vystrašeným ženám?

Žijeme vírou ve vzkříšení. Třeba když se pokoušíme něco změnit. Ale co když výsledky pořád nejsou vidět? Když to dobré umírá pod silou slabosti, únavy, lidské zloby tak, jako Ježíš na kříži? Co nám dodá naději? Co když selžeme my sami? Když nám všechno říká: vzdej to. Nemáš na to.

A dost možná je to pravda. Nemáme na to. Ty ženy taky neměly dost sil něco změnit. V jejich moci bylo tak maximálně vzpomínat. Toužit. Jít pomazat mrtvé tělo.

Jenže do té situace, kdy už je nám jasné, jaké karty jsou rozdány, najednou přijde boží zemětřesení. A přichází anděl, který jim říká: nebojte se, byl vzkříšen.

Říká to každému z nás: neboj se! Neboj se, Ježíš byl vzkříšen a jde před tebou. Vyšlapal ti cestu. Pokud to myslíš opravdu vážně, tak vyjdi od hrobu, vydej se na novou cestu.

Můžeme zažít zemětřesení – třeba tak, že se nám zhroutí všechno to, nač jsme dosud spoléhali. Ale Bůh také posílá své anděly, kteří nás berou kolem ramen a říkají: Stalo se něco nového. Nečekaného. Bůh nenechal Ježíše v hrobě. On dává znovu povstat všemu, co je dobré, pravdivé, co má smysl.

A tak i to vše naše dobré, co jsme udělali a na co se třeba zapomnělo, co zemřelo pod sílou slabosti, únavy, lidské zloby, to není mrtvé nadobro. Není to zapomenuto. Bůh tomu dává povstat. On dává povstat i nám samotným.

Ženy si daly od anděla poradit, vyšly pryč od hrobu. Vyšly pryč od místa beznaděje, od místa smrti, od místa, kde už je nečekalo nic dobrého. A na své cestě potkaly Ježíše Krista. A on jim znovu říká – nebojte se. Neboj se, nejsi na to sám. Neboj se, už nikdy nebudeš sám. Se mnou to zvládneš.

To je vzkříšení – vědět, že na svůj život už nejsem sám, že i když si člověk neví rady, nemá už žádnou naději, vždycky se má na koho obrátit. V modlitbě, v setkání s těmi, které posílá Bůh.

Jistě, že ani potom člověk nebude úplně bez problémů. Jistě, že i potom bude život plný překážek. Ale člověk, který uvěří, že Bůh byl vzkříšen, že tento živý Bůh je s ním – takový člověk už nikdy na nic nebude sám.

Apoštol Pavel to pro nás napsal do jednoho svého dopisu:

Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradní, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi.

Ani věřící nemá vždy na růžích ustláno. Celé vzkříšení je tam skryto v jediném slovu: ALE…

- máme úzkost, tíseň, ALE nebýváme cele potlačeni a zahnaní do kouta

- jsme v nesnázích, bezradní, ALE ta nesnáz nás nepohltí, nepřemůže

- trpíme různá protivenství, ALE nebýváme opuštění

- jsme v opovržení, sráženi k zemi, ALE nehyneme, nejsme poraženi.

Ježíš byl vzkříšen. I my můžeme být. Může působit i v našem životě. Provést v něm zemětřesení a zachránit nás. Amen

farář David Nečil

Milé sestry, milí bratři,

posíláme Vám tento dopis ve zvláštní době. Život každého z nás i život celé naší země a dokonce mnoha zemí celého světa je omezen, paralyzován.

Nejinak je tomu v našem sboru. Není možné se setkávat, není možné pořádat běžná shromáždění, odvolány a zrušeny jsou všechny společné akce.

Věříme, že i v tuto vyšinutou dobu se nenecháte paralyzovat Vy sami. Děkujeme za každý projev zájmu o druhé, za každé milosrdenství, které prokazujete v této době. Děkujeme za všechen zájem, telefonáty, povzbuzení mezi členy sboru. Ukazuje se tím, že naše společenství je živé navzdory tomu, co se kolem nás děje.

Myslíme také na ty, kteří i teď chodí běžně do práce a zajišťují potřebné služby pro druhé nebo chod svých firem.

Věříme, že náš vztah k Bohu není a nemůže být paralyzován. Naopak, ve chvíli, kdy tolik jistot kolem nás mizí, můžeme mít radost z toho, že patříme Pánu Bohu. Jeho přítomnost v našem životě je jako pevný základ, který zůstává, i kdyby se v našem životě odehrálo cokoliv.

Přijměme tuto dobu jako čas, který je zkouškou našich vztahů, naší víry, našeho života. Je normální, že naše vztahy jsou podrobovány zátěži. Jsme si víc blízko než jindy, což samozřejmě přináší také různá napětí a konflikty. To je přirozené a není to žádná tragédie. Díky Bibli víme, že klíčová pro život není dokonalost, ale odpuštění, přijímání se navzájem i se svými chybami, schopnost uznat svou chybu, otevřenost.

Najděte si ale i chvíli jen pro sebe. Každý z nás někdy potřebuje být sám.

Nenechejme se otrávit nebo vystrašit různými zaručenými předpověďmi, co bude a jak to bude, katastrofickými zprávami. Jak říká apoštol Pavel – buďte střízlivého ducha. Mějte naději, že tato výjimečná situace nakonec pomine. Pokud je Vám dán zvláštní čas odpočinku navíc, využijte ho také k modlitbám, k rozhovoru s Bohem, četbě Bible.

Děkujeme, že i v tomto čase podporujete náš evangelický sbor finančně.

A prosíme, neztrácejte naději a smysl pro humor.

Vaše staršovstvo

Bude to dobrý...
Vyjdeme z toho s delšíma vlasama a pár jich bude i bílých.
S rukama i domácnostmi svítícími čistotou a ve starém oblečení.
Se strachem i touhou vyjít ven.
Se strachem i touhou s někým se setkat.
Vyjdeme z toho s prázdnými kapsami a plnými spížemi. Budeme zase umět péct chleba a neplýtvat jídlem.
Budeme si pamatovat, že lékař a zdravotní sestra si zaslouží větší potlesk než fotbalista a že dobrého učitele displej nenahradí.
A že šít roušky je někdy víc, nežli šaty podle nejnovější módy. Že technologie je důležitá, dokonce životně, použije-li se dobře, ale nebezpečná, když se myslí jen na vlastní užitek.
A že ne vždy je třeba nasednout do auta a prchat kdovíkam. Vyjdeme z toho víc osamocení, ale s větší touhou být spolu. A pochopíme, že život je krásný, když jsi naživu.
Že jsme kapky v jednom moři. A že některé situace zvládneme jen společně.
Že dobro či zlo přichází často, odkud ho čekáš nejméně.
A při pohledu do zrcadla si řekneme, že mít bílé vlasy není tak špatné.
A že být s rodinou je fajn a hníst těsto na chléb pro ty nejbližší nás naplňuje hrdostí.
Naučíme se vnímat dech svůj i ostatních, i malá zakašlání a dívat se navzájem do očí, abychom ochránili své milované. A respektovat druhé a základní pravidla soužití.
Snad to tak bude. A možná ne.
Ale chci doufat, že všechno je možné a že lze být lepší...