Velikonoční kázání
1. čtení Ř 6,3-10; text kázání Mt 28,1-10
Co člověk prožívá ve chvíli naprostého konce? Zkusme si představit chvíli totálního krachu a neúspěchu, kdy všechno na co jsme dosud spoléhali nás opustilo a rozpadlo se pod rukama. Možná že se nám vybaví zcela konkrétní pocity, které jsme prožívali, když se zdálo, že náš život se hroutí a po ruce není žádná opora. Člověk by to nejraději vzdal, zabalil a odešel. Od rodiny, z práce někdy dokonce ze života. To když na nás dolehnou tlaky a události, které jsou silnější než my a teď nás mačkají a kroutí.
Možná že se zdají takové úvahy divné a nepatřičné. Dnes je přece Velikonoční neděle. Dnes je přece den radosti a my bychom měli oslavovat.
Ale to není omyl. To je pouze pokus jak přiblížit vzkříšení v celé jeho hloubce a prožít ho i dnes. Protože přiznejme si to - když čteme tu zprávu o ukřižování Krista, my už víme, jak to celé dopadlo. Celý pašijový příběh pak vnímáme jako sice dramatický děj, který, ale přece jen dobře skončí. Je to trochu jako nějaký starý známý film, který už byl tolikrát přehrán a my jsme ho už tolikrát viděli - až už dokážeme zpaměti převyprávět děj i jednotlivé záběry a dialogy herců. Film, který přes všechny peripetie, kterým herci musí projít musí mít znovu šťastný konec.
Je pravda, že takové filmy občas rádi vidíme, rádi se k nim znovu vracíme. Dobře se u nich relaxuje. Ale přesto v nás zůstává taková základní pochybnost - je to krásné vyprávění - ale až příliš krásné a proto ne příliš ze života. Ne příliš věrohodné. Spíš než ze života a o životě je to nějaký sladký únik do iluze.
Snad právě proto všichni evangelisté líčí Ježíšovo vzkříšení očima žen, které jdou k hrobu. Protože v tu chvíli to vůbec není jasné, že to dopadne dobře. Není totiž zřejmé, že by to mělo vůbec mělo ještě nějak dopadnout. Že by měla přijít nějaká změna. Naopak. Provází je zoufalství. Beznaděj. Nebo v lepším případě rozpaky, neochota připustit si, že by to mohlo být ještě jinak. Nevidíme vzkříšení. Poznáváme situace těch, které míří na místo smrti. Právě v tom se nám ten příběh dostává pod kůži. Přestává to být popis o zázraku, který my stejně neprožíváme.
Zkusme jakoby doprovázet ty ženy k hrobu. Jednají pragmaticky. Podle svých možností. Jdou pomazat mrtvé tělo. Přizpůsobit ho, aby alespoň vzpomínka dlouho vydržela. Ale nic víc nečekají. Co by se taky mohlo ještě stát.
Jako by vyjadřovaly naše vlastní pochybnosti a skepsi ze života. Náš vlastní pragmatismus a realismus. Věříme - to ano. Ale zároveň stojíme oběma nohama pevně na zemi.
Nebo ne? Jak často připouštíme Boží řešení do takového toho běžného života? Uvedu pár příkladů:
Ježíš říká - miluj svého bližního jako sebe sama - a my odpovídáme: jenže kdo je náš bližní? Rodina a příbuzní - no ani ty někdy ne. To o on by každej natáh ruku, že něco chce. 0
Anebo jiný výrok - kdo chce být mezi vámi velký - staň se služebníkem všech - a my na to - jo to bych to daleko nedotáhl. To znám, když něco v práci vezmu za druhého, tak si každý rychle zvykne, že mi to může hodit na hrb. Takhle svět jistě nezměníme.
A to už vůbec nemluvím od dalších výrocích, které považujeme za čirou fantazii a holou nemožnost - jako je milovat nepřátele a nastavit druhou tvář. Copak svět může fungovat takhle?
Najednou vidíme, že ten Velikonoční příběh není tak jednoznačný. Skoro už chápeme, proč vlastně Ježíše ukřižovali, když mezi nás přišel s takovou utopií, s Královstvím Božím.
Ale přitom to nemusí být zlá vůle. Jenom prostě víme jak to v životě chodí. Možná už mnohokrát jsme dostali přes ústa ve chvíli, když jsme tu druhou tvář nastavovali. Možná už jsme mnohokrát zažili spíše pro dobrotu na žebrotu než blahoslavení ti kdo působí pokoj. Kolikrát jsme narazili třeba jen na hranice vlastní pohodlnosti, když jsme dobře věděli, co je dobré, ale odmítli se toho ujmout.
Jdeme s těmi ženami k hrobu. Na to stačíme. Pomazat mrtvé tělo. Mrtvý Ježíš - to ale neznamená jen tělo ležící v hrobě. Mrtvý Ježíš je ten, který nemá žádnou moc. Třeba když řekneme nebo si myslíme - byl to velký učitel v minulosti, ale jeho názory se do dnešní doby moc nehodí. Jsou pro nás pasé. Jsou mrtvé. Ani už nás neprovokují, jen se nad nimi usmějeme a odkážeme je do správných mezí.
Je to tak - nejmrtvější je Ježíš, když uctíváme jeho památku, když pečujeme o jeho tělo o jeho hrob, o jeho odkaz a přitom se to nijak neprojeví v našem životě, když jeho slova budeme považovat za prakticky nepoužitelná. Mrtvý Ježíš je ten, který zůstává jenom milou vzpomínkou. Slavíme jeho památku. I z kostelů se tak stávají veliká mauzolea a muzea mrtvého Boha, jak si trefně povšimnul jeden z filosofů 19. století.
Ale ono je to vlastně docela přirozené - my z vlastních sil můžeme tak leda opečovávat hrob. Nemůžeme čekat, že bychom něco radikálně změnili. Nakonec ty ženy udělaly alespoň něco na rozdíl od učedníků, kteří jsou zrovna kdovíkde.
Jenže do takového příštipkaření. Do těch malých, malinkatých možností, které máme my přichází najednou zemětřesení (jak píše Matouš). A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil s nebe, odvalil kámen a usedl na něm.
To je vzkříšení. Žádný naprogramovaný konec z amerického slaďáku. Je to zemětřesení. Pořádně to se všemi přítomnými zamávalo. Stráže u hrobu byli strachem bez sebe, div že je nekleplo. Vzkříšeného Ježíše se totiž vždycky bojí nejvíc ti, kteří by ho chtěli mít pěkně uklizeného a zaškatulkovaného tak aby moc nepřekážel. Nejčastěji ovšem u jeho hrobu stojí taková konzervativní církevní čestná stráž. Ale ty ženy na tom nebyly nejspíš o mnoho lépe. I jim musí anděl říkat nebojte se.
Je to nesmírné zemětřesení, protože to vždycky znovu zacloumá tím naším realismem a pragmatismem. To hlavní, ta zásadní věta, kterou Bůh vyslovil vzkříšením Ježíše totiž zní - všechno co Ježíš říkal, vyznával, kázal a učil je pravdivé. Všechno to dobré co dělal, co se nám v naší zkušenosti zdá být jako bláznovství jednoho snílka je ta skutečná, dokonalá pravda, jakou vůbec můžeme poznat.
Je to zemětřesení lidských možností, do kterých najednou vstoupil Bůh a nemožné učinil skutkem. Vzkříšení není happy end Ježíšova života. Je to mnohem spíše výzva pro nás. Jak se k tomu postavíme? Můžeme dál dělat, že je Ježíš mrtvý. Nebo uvěřit té zprávě o vzkříšení. Je to otázka víry. Ale abychom si rozuměli - nikoliv víry, jestli bylo nebo nebylo nebo jako to u toho hrobu vypadalo. Nikoliv víry ve smyslu nějakého důkazu.
Víry, že vzkříšení je naší realitou dnes. Je klíčem k naší budoucnosti. Věřit znamená vzít ho vážně pro svůj život. V tom případě ovšem Kristovo vzkříšení znamená že máme také v našem vlastním životě očekávat zemětřesení.
Tak například máme v ruce svědectví, že nic z těch věcí o kterých jsem mluvil na začátku - všechny ty příčiny depresí a beznaděje už nejsou úplné a definitivní. Dokážou nás potrápit to ano, ale je tu něco silnějšího, někdo silnější - ten, který je na naší straně a o koho se můžeme opřít. Ten, který zvítězil nad všemi silami zla a zmaru, nad všemi silami, které slouží smrti, protože on porazil i samu smrt.
Je to zemětřesení také proto, že teď najednou vidíme úplně jinak ta Ježíšova slova, o kterých jsme už dnes mluvili. Ne tak, že bychom se stali najednou dokonalými lidmi a supermany víry, že bychom teď dokázali nastavit vždy druhou tvář a milovat všechny nepřátele. Ale tak, že najednou vidíme Ježíšova slova jako reálný cíl, ke kterému má (a může) směřovat náš život anebo aspoň tak, že si s pokorou a lítostí budeme uvědomovat kolik lásky zůstáváme druhým dlužni.
Vzkříšení je vlastně tak trochu na nás. V tom, že odmítneme přisoudit tomuto světu a jeho pravidlům poslední platnost. V tom, že budeme chtít, budeme doufat, že nášaby život může fungovat jinak. Tak, že nepodlehneme beznaději a strachu. Vzkříšení vítězí všude tam, kde se nespokojíme s pouhým pragmatismem, s tím jak to chodí v nás i kolem nás, ale necháme se překvapit Božím řešením, uvěříme ještě jiné - Boží možnosti a Boží moci.
Je to bez záruky. Může nás v tom vést a držet jedině víra a radost, že Kristus nezůstal v hrobě. Naděje, že Boží království je už mezi námi.
amen
