Vánoční kázání

Mt 1,18-25

Podívej se, zkus si to sám, a pak mluv. Nebo: Já bych tě chtěl vidět na mém místě. Už vám někdo řekl podobnou větu? Nebo jste ji vy sami někdy použili?

Možná jako rodiče s tímhle povzdechem končíte rozhovor se svou ratolestí. Jen počkej, až budeš dospělá, dospělý, až budeš mít vlastní odpovědnost sám za sebe. Až budeš mít taky sám děti - pak to pochopíš, pak poznáš, zač je toho loket.

Možná jste slyšeli nebo řekli tuhle větu v práci. To ve chvíli, když vám někdo závidí výdělky, nebo když si někdo myslí, že zrovna to vaše zaměstnání je terno, kde se nepředřete, nemáte žádné starosti, jen si chodíte pro výplatu. „Jen si to zkus", myslíte si a připomenou se vám přitom bolavá záda. Nebo hlava třeštící z blížících se termínů nebo nezvládnutelných žáků. Anebo si vzpomenete na šestnáct hodin denně strávených ve firmě. To podle toho, co zrovna děláte.

Nebo taková mateřská dovolená. Už jenom ten název musel vymyslet nějaký muž. Pěkná dovolená. Hotová rekreace. Jen si to zkuste.

Teprve, když si vyzkoušíme, prožijeme to co druhý, pak můžeme pochopit jeho situaci. A víme, že zase nás nejlépe pochopí člověk, který prožil to, co my.

Jednou jsem to zkusil s dětmi na náboženství. Mluvili jsme o zdraví a o nemoci, o postižení a tak jsem si půjčil invalidní vozík. Aby se na něm projely. Aby si  zkusily obyčejné situace, nad nimiž člověk normálně vůbec nepřemýšlí - třeba projet dveřmi, které mají Brano a neustále se samy zavírají. Dostat se přes práh, překonat schůdek, nerovnost, otočit se v místnosti plné věcí, sebrat něco se země, obléct se.

A teprve, když si to samy zkusily, dokázaly se vžít do toho, jaké to je být na vozíku. Bylo velkým překvapením, co všechno je najednou problém, co všechno je těžší, co vůbec nejde.

Nejde ale jenom o práci či výchovu. Někdy bychom potřebovali kouzelný proutek - mávnout a druhý by pochopil. Prožil by naší životní situaci, třeba naši bolest, trápení, strach o budoucnost, nemoc.

Ale protože jsou Vánoce, jsme připraveni i na zázraky. A on se opravdu jeden stal. Narodil se Ježíš. Immanuel - řekne evangelista Matouš - Ježíš znamená, že Bůh je s námi. Smíme slyšet, že je tu někdo, kdo prožil to, co my. Zakusil náš život, vstoupil i našich trablů, problémů, otázek - i když nemusel. Nebyl to jen tak někdo, ale Bůh sám. Panovník a král.

Trochu to připomíná tu pohádku o králi, který si vezme šaty žebráka, aby zjistil, jak se vede jeho poddaným. Ale i když je nám takový král jistě sympatický, o Vánocích se stalo ještě něco víc. Náš král prožil celý život jako poslední z posledních. Neodložil vždycky večer obnošené šaty, aby se nechal obsluhovat zástupem dvořanů. Ježíš se stal člověkem se vším všudy. Je nám to jasné hned od počátku - u Lukáše čteme, jak hned při svém narození byl obětí manipulace mocných. Vždyť císař si vyvzpomněl a Marie s Josefem museli poslušně do Betléma. U Matouše musí dokonce utíkat před krvelačným Herodem.

Ježíš je král, ale nezajištěný, odmítaný. Prožil a pochopil jaké to je, když my nemáme v životě zázemí, zavírají se před námi dveře. Možná to dokonce pochopil lépe než mnozí z nás - oklopeni přáteli a dostatkem. Kristus nebyl žádný superman, který se jen tváří jako člověk a přitom má v rukávu přichystaný nějaký nějaký zázrak. Nebyl na této zemi všemohoucí ani vševědoucí. Stará církev vyznala, že Ježíš byl vere homo = pravý člověk. Tedy že žil stejný život jako my - byl unavený, zažil zklamání, nepochopení, byl vydán pokušení, beznaději i pochybnostem a strachu, byl v rukou mocných tohoto světa. Ježíš - tak jako my - měl k dispozici jen svou víru, o kterou se mohl opřít, vědomí vlastního poslání, ale žádnou hmatatelnou jistotu. Vždyť Ještě před svou smrtí o tuto jistotu zápasí.

To je podstatné slovo do našeho prožívání Vánoc. Ježíš přichází nejen do svátečně uklizeného bytu a k bohaté večeři, ale i do naší všednosti, starostí. Stává se naším přítelem, který pochopil a prožil jak naši radost, tak naši bolest. 

V jedné knížce C.S. Lewise ďábel píše svému synovci: Bůh má proti nám tu odpornou výhodu, že byl člověkem. Na rozdíl od nás může těm pozemským červům porozumět, ne jim pouze vládnout.

                Bůh se stal člověkem, jedním z nás. Poznal nás, náš život a úděl, ale je to i naopak. Nejen že Bůh poznal nás, ale my jsme poznali Boha.

Znovu si můžeme vypomoci vyznáním staré církve. Ježíš je pravý člověk, ale také pravý Bůh. Vere homo et vere deus.

A jak se nám tedy Bůh dává poznat? Jak chce abychom ho vnímali? Jako válečníka? Jako záruku úspěchu? Jako soudce?

Stal se člověkem. Bůh se nám dal poznat ve skutečném lidství. V solidaritě. V spoluprožívání. V osobním nasazení. Jedním slovem - v lásce.

Už od pradávna (a dnes zvlášť silně) mají lidé za to, že Bůh je daleko. Zvláště v nějaké nouzi. Když pomoc nepřichází, přichází naše otázky pochybnosti a výčitky: neslyšíš nás? Nebo je ti to jedno? Nebo tam vůbec nejsi?

Ale do těchto otázek, pochybností slyšíme hlas andělů - Bůh slyší, dbá o nás a je s námi. Boží se vlamuje do lidského. Jenže je to všechno trochu jinak než bychom čekali, rozhodně jinak než čekali lidé tenkrát. Vždyť jeho vlastní ho nepoznali čteme. Nepochopili, že Bůh může být jako malé, nenápadné a odstrčené dítě.

Možná i my s tím máme problémy. Chtěli bychom, aby se všechno zlo a trápení vyřešilo jednou provždy nějakým mocným zásahem. Ale Bůh je jiný, jeho cesta je jiná. Delší a namáhavější. Nemáme čekat na zázrak zvenčí, ale znovu se zrodit. Začít u té solidarity..

Kristus nejen prožil náš život, ale dal nám příklad. Abychom pochopili, že věřit v Boha znamená zakusit úděl druhého člověka. Ne mluvit o lásce, ale jít a nasadit se pro ní. Víra - to je nasadit sebe sama ve prospěch druhého člověka.

Může se to projevovat různě - třeba, že jsem nablízku, pomůžu. Jindy člověk může být nablízku odpuštěním. A ještě v jiné chvíli může člověk posloužit když druhému včas vynadá.

Ale jedno má skutečná pomoc společné. Nejsem ten, co pomáhá a druhý je jen objekt mojí péče. Musím do toho vložit sebe sama. Tak jako Kristus nasadil sebe sama, když se narodil jako člověk v malé vesnici jménem Betlém. amen