Slepý Bartimeus - sborové shromáždění
1. čtení Mk 11,1-10 Text+kázání Mk 10, 46-52
Co vidíme, když čteme příběh o Bartimeovi? Není to tak jednoduché. Záleží totiž na úhlu pohledu. Na tom jestli člověk posuzuje situaci skrze Bartimeovu zkušenost. Říct z jeho úhlu pohledu - už to by byla těžká ironie. A zase jinak vypadá celá situace v očích učedníků a chvátajícího davu. A možná docela jinak jí nahlíží Ježíš.
Je to tak i s námi. Událost víry je pro každého z nás jiná. Každý z nás přichází do tohoto kostela jiným, často velmi jiným očekáváním. Každý z nás vychází ze svých zkušeností z toho, co jemu leží na srdci, z jedinečné situace, kterou právě on prožívá a o níž přemýšlí. A tak jsme se vám tentokrát pokusili přiblížit příběh o Bartimeovi ze dvou stran. Možná nám to pomůže pochopit něco nejen pro vlastní víru, ale i něco z života druhého člověka.
Začneme u toho slepého žebráka, který ani nemá své vlastní pořádné jméno:
---------------------
Daniel Freitinger
Milé sestry a milí bratři,
začneme u toho slepého žebráka. Co o něm víme? Nemnoho. Jen to, že byl slepý a že žebral u cesty z Jericha do Jeruzaléma. Vlastně ani neměl jméno. Slovo bar totiž znamená aramejsky syn, takže Bar-timaios můžeme přeložit do češtiny syn Timáiův. Bartimaios byl závislý na druhých lidech. Podle Mojžíšova zákona nesměl do chrámu na bohoslužby. Byl to tedy člověk na okraji. Nyní má svou poslední šanci dovolat se Ježíše. Teď - anebo nikdy. Na této chvíli všechno záleží. Možná, že mu někdo o Ježíšovi vyprávěl, možná, že zaslechl, jak si lidé o Ježíšovi povídají. Bartimaios věděl, kdo je Ježíš a co od něho může čekat. Nevidí ho, ale křičí ze vše sil: "Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!" Je to volání víry, které jde o všechno. Proto se Bartimaios nenechá umlčet.
Ten prostý příběh o lidské víře a Ježíšově moci mluví k nám a mluví o nás. Víra to nemá nikdy snadné a leccos ji chce umlčet jako ti lidé kolem Bartimaia. Ale nesmí to vzdát, jako ten slepec. Kdyby jeho volající víra ubrala na síle či dokonce byla zticha, všechno by zůstalo při starém. Už žalmista věděl, že ten který volá o pomoc, může mít přitom všelijaké pocity, že Bůh o něho nestojí: „Ukvapeně jsem si řekl: ´Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět´. Avšak vyslyšel jsi moje prosby, když jsem k tobě o pomoc volal." (Ž 31,23) To je to první: když víra volá, nevolá zbytečně. Ale je třeba, aby vydržela, jako Bartimaios.
To druhé: Ježíš slepého slyší a může ho uzdravit hned. Ale on do toho zapojuje ty, kteří jsou kolem něho: „Ježíš se zastavil a řekl: Zavolejte ho". Nezavolal Bartimaia sám, ale pověřil tím lidi, možná právě ty, kteří ho umlčovali. Jsou pověřeni Ježíšem, aby Bartimaia k němu zavolali. A právě oni slepému muži přinášejí evangelium: „Vzchop se, vstaň, volá tě!" Z lidských úst, a přece na příkaz Ježíše, zní také dnešnímu člověku slovo naděje. Ten sice mnohdy ani netuší, jakým žebrákem je v očích Božích, možná, že nedovede volat po pomoci ve víře, i když pomoc potřebuje. A proto má znít z kázání církve zvěst, která platí každému člověku bez výjimky: Ten, který za tebe dal život, tě k sobě volá, abys měl naději, abys navzdory všemu, co tě sráží, mohl se vzchopit.
A to třetí, co je třeba zdůraznit: uzdravení slepého Bartimaia byl poslední zázrak Ježíšův. Bartimaios vidí, kam má jít. „Hned prohlédl a šel cestou za Ježíšem". Ten, který nás zve do obecenství věřících, který nás zve ke svému stolu, ten nám také stále otevírá oči, abychom ve spleti cest, které vedou do záhuby, viděli dobře jeho cestu k životu. Na tuto cestu nás zve. Také my můžeme slyšet: Vstaň, vzchop se, volá tě!
---------------------
David Nečil
Zkusme teď otočit perspektivu a uvidět celý příběh z pozice lidí, kteří jdou za Ježíšem. Do Jericha přichází Ježíš jen se svými učedníky. Ale z Jericha už jde dav. Síla lidu. Míří do Jeruzaléma. Je to už jen jeden den cesty. Nastává chvíle velikého očekávání a napětí. V zástupu jdou mnozí lidé, kteří na Ježíše vsadili všechno. Někteří očekávali, že bude králem. Vezme vládu do svých rukou a vyžene Římany. Někdo pomýšlel i na to, že dostane politickou funkci. Těsně před setkáním s Bartimeem žádají Ježíše Jakub a Jan, aby jim udělil místa po pravici a po levici. O tom se v davu diskutuje, mysl všech je upnuta na zítřek a nejbližší dny, na sváteční Jeruzalém. Prostě v Jeruzalémě se uvidí, tam se rozhodne. Tam vyjde najevo na čí straně je pravda a co je opravdu důležité.
Je to pochod na hlavní město. Ten den se blíží. Nadšené davy provolávají Ježíšovi slávu. Je to jedinečná atmosféra prodchnutá očekáváním, plná napětí. Teď se budou dít věci. Mesiáš je tu! Král, který nás osvobodí. Změna je prostě ve vzduchu.
Ale to tohoto svatého nadšení zazní jakoby z dálky volání: "Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!" Zdálky - ne proto, že by Bartimeus stál daleko, ale protože takové volání je vzdálené uším nadšeného davu. Do jejich unisona zní to volání nepříjemně - jako falešný tón - křik ubožáka. Slepce, který uslyšel dusot mnoha nohou a zbytek si domyslel. „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!"
„Neruš, buď zticha", ozývá se z davu. „Neobtěžuj. Nezdržuj! Ježíš nemá čas se zabývat tvými problémy. Teď se to nehodí. My jdeme za svatým posláním. Spěcháme. Nechceme zmeškat do důležité."
Zní to jako špatný vtip. Oni nechtějí zmeškat to, oč půjde. Chvátají. A tak přehlédnou, že to důležité, to svaté se ve skutečnosti odehrává právě tady před jejich očima. To důležité, to svaté se stalo tehdy, když Ježíš zastavil a mluví s žebrákem, jakých byly v Izraeli stovky.
Tohle je jeho poselství v tom příběhu. Svaté poslání je sbírat ty ubožáky podél cesty. Ježíše nezajímá kácení lesa, ale zajímá ho osud každé z třísek, které odletují pod sekyrami davů a jejich nadšených vůdců. Zajímá ho každý, který se nevešel do definice zářné a úspěšné budoucnosti. Vidí žebráka u cesty, všechny zraněné, odmítnuté, nevyhovující, ušlapané davem, převálcované dobou. Vyloučené ze společnosti, kazící dobrý průměr.
Není to poprvé. Není to poprvé, kdy lidé kolem Ježíše někoho odhánějí. Učedníci odháněli matky, které Ježíšovi přinášejí děti, odhánějí syrofenickou ženu, co jde prosit za svou dceru. Není to poprvé, kdy církev ohrnula nos nad lidmi, s jejichž problémy si neví rady. Není to poprvé, kdy jsme ve svém svatém nadšení přehlédli potřebného u cesty.
A tak se nabízí otázka - kdo že to v tom příběhu byl vlastně slepý? Možná už tenkrát někteří z toho zástupu pochopili. Možná jim došlo, že následovat Boha znamená vidět potřebné okolo sebe, že jít po Boží cestě znamená umět se zastavit tam, kde někdo volá o pomoc. Možná i sami učedníci teď pochopili slova, která jsme slyšeli od Ježíše den předtím: „kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem, a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech." Možná že Bartimeus nebyl ten den jediný, komu se otevřely oči.
Mysleme na to, když budeme dnes společně přemýšlet o budoucnosti a plánech církve, když budeme zpívat spolu se zástupy Hosanna našemu Bohu a prosme o totéž jako Bartimeus: „Pane, ať vidím". amen
