S vámi přijímají Krista
1. čtení Mt 10,32-39; Text+kázání Mt 10,40-42
Bratři a sestry, minulý týden jsme od evangelisty Marka slyšeli o tom, jak Ježíš posílal učedníky a o tom, že to je náročný výšlap. Dnešní text by měl být pokračováním těchto úvah. A hned na začátku v té části, kterou jsme četli v 1. čtení, jakoby se všechna ta náročnost potvrzovala - že totiž následování Krista nemusím být vždy procházka růžovým sadem. Někdy je to horská túra, kdy si člověk sáhne až na dno sil.
Třeba jenom to o té rodině. Mnozí z nás to zažili nebo zažívají - nepochopení i u svých nejbližších pro svou víru. Člověk někdy zůstane osamocený a nepřijatý i u svých přátel, když se stočí řeč na to, že chodí do kostela. Je to zdroj bolesti, který někdy odsouváme do pozadí, ale ten osten tam zůstává jako prázdné místo. Nenaplněná touha, abychom si byli s druhými blízko nejen jako manželé, rodiče, děti, přátelé, ale také v Kristu, v modlitbě, u stolu Páně.
Ježíš nás na to připravuje. Víra přináší i rozkol. Konflikt i v těch nejosobnějších vztazích. Ale co je to platné: ten kříž si pak stejně musíme nést sami. Možná že nás to napadne i vzdát a nechat se spíše strhnout na druhou stranu. Svou víru zamlčet nebo s ní alespoň neprovokovat.
Ty tři závěrečné tři verše se nám však pokusí říct něco nového: proč to všechno. Povzbudit nás. Vnímáme v nich jakýsi obrat. Nové téma. Nejen: „podívejte se jak je to těžké" a „všude narazíte", ale také něco o přijetí. O odměně. O Boží blízkosti.
„Kdo vás přijímá, přijímá mne" říká Ježíš. „A kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal." V tom je naše sláva. Naše určení. Zkuste se zamyslet, čím působí každý z nás na druhé lidi. Jak chcete (chceme), aby nás vnímali. Vždyť každý z nás má něco, co považuje za důležité ve vztahu k druhým. Zač bychom chtěli, aby si nás ostatním považovali. Jsme rádi, když o nás řeknou třeba - to je úspěšný podnikatel. Nebo: ta to má v hlavě srovnaný, to je radost si s ní popovídat. Někdo je pyšný na svůj úspěch v práci. Někdo třeba na buchtu, kterou umí upéct lépe než maminka, jiná/jiný na to že je skvělá hostitelka, sportovec, domácí kutil, dobrá na jazyky... Každý bychom našli něco, co umíme a co nám dává cenu. Zač si nás druzí váží a čím jsme jim třeba prospěšní. Je to dobře. Těžko by se nám žilo s pocitem, že jsme úplně bezcenní, neužiteční, na draka.
Ale kromě všech těch vlastností, které jsem vyjmenoval, kterými bychom chtěli působit na své okolí, je tu ještě něco. To, co máme právě jen my. Jen my křesťané. Kdo přijímá nás, přijímá Krista. To je ta naše sláva. Naše mimořádnost. Úspěšní v práci, dobří hostitelé a empatičtí posluchači mohou být i jiní. Ale ten kdo přijímá nás, přijímá Krista a skrze něj má otevřeno k Bohu, který ho poslal.
To je důvod k zamyšlení nad tím, co pro nás víra znamená. Čím chceme vyzařovat do svého okolí. Pro věci, o kterých jsem mluvil jsme ochotni hodně udělat, nebo jsme už udělali. Vzdělání, práce, úspěchy - to nás stojí hodně sil. I na tom, abychom budovali dobré vztahy musíme pracovat.
A co vztah k Bohu? Je to stejné? Musíme se snažit a investovat, aby i o nás platilo, že s námi lidé přijímají Krista? Ano i ne. Jako každý vztah, i víru je potřeba budovat. Komunikovat, být spolu. Růst ve víře, jak to říká apoštol Pavel. Ale smyslem víry není být pořád dokonalejší, až dosáhneme úplné svatosti. Smyslem růstu ve víře je dávat naopak čím dál větší prostor v našem životě Bohu. Nejde o kurz náboženské zručnosti, na jehož konci by se poměřovalo, kdo je lepší. (Jak si mysleli farizeové a dodnes myslí někteří křesťané.) Je to zápas, aby středem nás samých nebylo naše ego (nebo třeba naše svatost), ale aby se centrem naší osobnosti stával čím dál více Bůh sám. Aby naše sobectví nahradila jeho svobodná a otevřená láska. Aby naše účtování ve vztazích nahradilo jeho odpuštění.
Je to snaha, ale snaha poněkud zvláštní. Snaha, abychom potřebovali čím dál méně obdivu a ocenění od druhých, ale abychom místo toho čím dál více přiváděli s sebou na návštěvu, do rozhovorů, do našeho konání i myšlení Krista a spolu s ním toho, který jej poslal.
Bůh vstupuje do tohoto světa skrze své učedníky - skrze nás. Skrze církev. Je to osvobozující a nadějné. Bůh sám se rozhodl přicházet s námi, jakkoliv jsme hliněné nádoby a jakkoliv jsou naše kolena roztřesená a naše slova někdy nesrozumitelná.
A nejenže Bůh vstupuje. Ale to povzbuzení je v tom, že mluví dokonce o odměně. Kdo přijme proroka dostane odměnu, kdo přijme spravedlivého, bude odměněn. Dokonce kdo by jen maličko vypomohl nejmenšímu z učedníků, odměna ho nemine.
To je pro nás dost lichotivé, že? Povzbuzující. Přijmout křesťana je za odměnu. Tak tomu rozumíme. Sám Bůh za to ručí. No a kdo by nechtěl být odměněn? Kdo by nás nechtěl?
Schválně to takhle vyhrocuji, protože i takto občas křesťané vystupují - s tím, že jsou nepostradatelní a nezbytní. Církev se v této sebedůvěře v historii ráda chopila i vlády. Zapoměla přitom a na Ježíšova varování, že skutečné následování je také zdrojem konfliktů a neporozumění s tímto světem.
Oč tedy jde v té odměně? O jaké odměně je řeč? Ježíš mluví o odměně proroka a o odměně spravedlivého.
Za prvé: Kdo přijme proroka, obdrží odměnu proroka. Co víme o prorocích? Třeba, že nejsou vítáni ve své vlasti. Nebo že jsou pronásledováni, mučeni a zabíjeni. Že být prorokem je nevděčná práce do té míry, že třeba prorok Jonáš vzal raději nohy na ramena. Proč? Protože úkolem proroka je vyřizovat ve světě Boží slovo. Často zvěstovat i Boží soud. A kdo by si rád o sobě poslechl, že něco dělá špatně a že to s ním jde s kopce? On prorok není žádný věštec. V hebrejštině se prorok řekne náví a to znamená vidoucí. Člověk, který se dostatečně pozorně rozhlíží kolem sebe, ale zároveň skrze víru a díky víře vidí dál. Jinak. Vidí a hodnotí svět pod zorným úhlem Boží pravdy. Vidí současnost kolem sebe Božíma očima. V beznadějné situaci tak přinese třeba slovo o naději, protože nevidí jen utrpení kolem sebe. Anebo naopak v situaci všeobecného blahobytu a rozkvětu připomíná, že to všechno není naše zásluha, ani to, že v rozvinuté bohaté společnosti není naše spása a cíl našeho snažení. A že to všechno může být také vbrzku docela jinak... Jinými slovy: prorok nejde s dobou. Někdy o krok napřed a někdy úplně opačným směrem. To se málokomu líbí. Protože ten kdo připomíná pravdu, bývá často považován za kamínek v hladkém soukolí světa a tak občas sám schytá kamenem do hlavy.
Ale prorokem se člověk stává i v osobních vztazích. Třeba, když někomu připomeneme, že nestačí nadávat, ale že každý má svou odpovědnost za stav věcí. Nebo když někoho kritizujeme, protože nechceme a nemůžeme zamlčet Boží nárok a Boží řešení. To to pak člověk snadno schytá, zvlášť, když ten druhý žádné řešení slyšet nechce nebo pro něj nechce sám nic udělat.
Ale kde je ta odměna? No stačí si vzpomenout na Ninive, když už jsem vzpomínal na Jonáše. „Když jeho slovo proniklo k ninivskému králi, vstal ze svého trůnu, odložil svůj plášť, zahalil se do žíněné suknice a sedl si do popela. I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. - A neučinil tak." Společnost, která neukamenuje své proroky, má šanci odvrátit mnoho zla. Tou odměnou je, když někoho včas varujeme a on si nespálí prsty. Anebo když ho uzdravíme odpuštěním, tak jako prorok Elijáš uzdravil syna vdovy, která ho přijala. Nebo když někomu dáme novou naději tak, jako Elíša přinesl své bytné naději v novém dítěti.
Není tedy lehké být prorokem, ale když se nezřekneme této role a když lidé kolem nás nezatvrdí svá srdce, může z toho vzejít mnoho dobrého.
A podobné je to se spravedlivým. „Protože kdo přijme spravedlivého, protože je to spravedlivý, obdrží odměnu spravedlivého."
Cesta spravedlivého je také trnitá. Být spravedlivý, znamená třeba nebýt podrazák. Třeba v podnikání - jenže nebýt podrazák v podnikání - to mě snadno položí na lopatky gauner, který si nebere servítky. Nebo mě předběhne na úřadě ten, který včas podmázne toho pravého. A ještě to člověku může jeho vlastní rodina vyčítat. Nebo třeba držet slovo a mluvit pravdu, i když to pro mě není výhodné. Neudělat kompromis, když je špinavý. To všechno dělá spravedlivý a to všechno může dost bolet. A přesto, kdo přijme spravedlivého, obdrží jeho odměnu - vždyť je to radost pro šéfa mít poctivého zaměstnance. Je to nesmírně důležité pro ekonomiku i pro zákazníky, když má poctivé podnikatele. Je to nesmírně pozitivní a perspektivní pro zemi, která má spravedlivé politiky.
Nejsem naivní v tom, že by to tak bylo. Ale o to víc je třeba každého takového přijímat a podporovat. A sám tak žít, aby z toho ostatní měli prospěch. A věřit tomu, že i spravedlnost je nakažlivá, tak jak tomu věřil Hospodin, když hledal deset spravedlivých v Sodomě - úplně by to stačilo, aby zachránili i ty ostatní.
I tady to zasahuje do osobních vztahů - jako spravedliví, nebo spíše ospravedlnění Bohem můžeme ostatním pomoci tím, když se třeba nezhroutíme z každého maléru, protože máme základ o který se můžeme opřít. Nebo když najdeme odvahu vzít na sebe vlastní chybu, omluvit se a dětinsky nezapírat, když dokonce najdeme odvahu vzít na sebe chyby jiných. I to je výhoda pro ty, kteří jsou otevření nás přijmout.
Následování není jednoduché. Ani misie. Ale zároveň nás může vést dobrá naděje i zdravá sebedůvěra, že s Bohem máme tomuto světu co nabídnout a dát. amen
