Rodinná story - Hod Boží Vánoční

1. čtení Iz 52,7-10

Text a kázání Mt 1,18-25 + L 2,11 

Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.

Dnes se vám narodil.

Opravdu dnes? mohla by znít hned první otázka nad touto větou. A my musíme po pravdě říct, že vlastně nevíme. Bible nic neříká o tom, že se Ježíš narodil 25. prosince. Nevíme dokonce, jestli to vůbec bylo v zimě nebo jestli se nenarodil třeba 1. září. Ale koneckonců – proč by nás to mělo znepokojovat?

Datum je to symbolické, vyznavačské. Křesťané vyznali, že Ježíš je pro ně jako světlo v temnotách. A proto si logicky vybrali přibližné datum, kdy tma začíná ustupovat a dny se prodlužovat, aby oslavili jeho příchod. Protože takový je pro nás Kristus. Jako když jdete v noci po cestě a najednou vám někdo posvítí, abyste nezakopli, abyste nezabloudili. Jako když někdo v potemnělém pokoji zapálí svíčku. Jako když se objeví světlo na konci tunelu. Jako když v dlouhé řadě dní beznadějné prázdnoty a temných pochybností najednou vysvitne nová naděje, která člověku dodá odvahu.

Něco takového se může stát dnes, stejně jako 8. května nebo 17. listopadu. Ale dnes si to chceme připomenout, potvrdit tu naději. Společně ji prožít u stolu Páně.

Dnes - to ovšem také znamená, že ta naděje je reálná. Není to jenom příslib budoucnosti. Dnes se jí může každý dotknout, je to něco, co patří do našeho každodenního života do našich každodenních starostí.

Narodil se vám – pokračuje evangelista.

Nám, nám, narodil se. Možná vám už tahle písnička leze krkem, protože není pomalu místo, kde by jí člověk nezaslechl, kam by se před ní mohl schovat. Protože jí slyšíme tak často, možná v ní už neslyšíme to podstatné – že se to narození stalo pro nás, k našemu dobru. Ale proto, navzdory všem odrhovačkám, ta písnička patří sem, do těchto bohoslužeb. Abychom si znovu, s novou intenzitou uvědomili ten význam: Nám, pro nás, kvůli nám, narodil se.

Znamená to, že se nás to narození týká. Vyvolává nějakou změnu.

O jakou změnu jde?

To první jsme už pověděli – díky vánočnímu evangeliu se smí změnit naše beznaděj v naději, znovu můžeme začít doufat, že na všecky naše starosti a těžkosti nejsme sami – protože se nám, mezi nás, k nám Bůh narodil.

Ale to ještě není všecko. Narodil se nám, aby nás proměnil. Aby pro nás otevřel nové možnosti, novou budoucnost. Takovou, na kterou bychom sami nestačili.

Jaká je to budoucnost. Jakého druhu? Evangelista Matouš o tom vypráví. Jeho vánoční příběh zní trochu jinak, než jak jsme zvyklí z Bible slýchat. Chybí tam pastýři i jesličky. Zato vypráví o Josefovi a jeho snoubence Marii. Vánoce v Matoušově podání – to je takový malý (nebo možná velký) rodinný trapas. Ale každopádně je to vlastně tuctový příběh, jakých se odehrály a odehrávají tisíce. Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve, než se sešli (což je takový eufemismus pro pohlavní styk), shledalo se, že počala. Prý z Ducha svatého (což je asi to poslední zdůvodnění, které by někoho v reálném životě v podobné situaci napadlo). Josef – má nejspíš naprosto jednoznačnou představu jak jeho snoubenka přišla do jiného stavu.

A tak se rozhodne Marii propustit. Ale tady to začíná být zajímavé. Josef se rozhodne se Marii propustit. Ne obvinit, ne udělat jí skandál, ne udělat jí ze života peklo. A ještě zajímavější je, když je v Bibli proto označen za spravedlivého.

Protože co je spravedlivé? Co je spravedlnost? Spravedlnost je přece ta slepá paní s váhami a mečem. Slepá je z dobrého důvodu – aby nestranně posoudila každého podle zákona padni komu padni.  Aby nikdo nemohl uniknout jejímu trestu. Ale to je přesně to, oč se Josef snaží – uchránit Marii od hanby, od spravedlivého trestu. Mimochodem kniha Leviticus stanoví za cizoložství smrt. Josef jde proti přikázání Bible a ještě je kvůli tomu označen za spravedlivého. I kdybychom měli pochopení pro Josefovo jednání, i kdybychom ho schvalovali, tak bychom nejspíš řekli, že byl slušný, shovívavý nebo třeba milosrdný. Ale Matouš tvrdošíjně trvá na tom, že Josef byl spravedlivý.

A tak když se nám Ježíš narodí za takových choulostivých, až poťouchlých okolností, je to proto, abychom pochopili, že spravedlnost a milosrdenství patří k sobě. Že je to totéž. Že milosrdenství není porušením spravedlnosti, ale naopak: že být milosrdný je spravedlivé v božích očích a spravedlnost spočívá v milosrdenství a neodsuzování.

Ale ani to ještě pořád není všechno. I když je Josef slušný člověk, ani s tím se Bůh nespokojí. Vyšle anděla, aby mu vyřídil, že to dítě je dítětem Ducha, že vzniklo z Boží vůle a aby se nebál Marii přijmout (ať už si o jejím panenském početí myslí cokoliv).

Anděl říká: „Neboj se. Ano Josefe - je to strach, co ti brání Marii přijmout. Ano, zachoval ses spravedlivě, ale pořád se ještě bojíš. Možná se bojíš, co tomu řeknou lidé? Co tomu řeknou tvoji spolubratři v synagoze. Možná se bojíš o svou pověst.“

Anděl nabídl Josefovi zrcadlo. Ukázal mu pohled z jiné perspektivy. Odhalil jeho strach. A nabídl mu řešení, které Josef dosud neviděl. Totiž že to dítě je darem Božím. Ale přijmout to a zařídit se podle andělské nabídky – to není nic samozřejmého ani lehkého. Bude mít Josef dost síly překonat svůj strach? 

A Josef Marii přijal. Došlo k vlastně k milosrdenství na druhou. Nejenže Josef Marii nevydal lidským řečem, ale navzdory těmto řečem dostal odvahu jí přijmout. Jinými slovy: Josef dal přednost božímu snu před lidskými konvencemi. Když tohle pochopíme a přijmeme, pak se narodil také nám.

O pár desítek let později bude toto vysněné dítě, Ježíš, taky mluvit o Božím snu. O Bohu Otci, který sní o tom, jak by to mezi námi, jeho dětmi, mohlo chodit. Že naše spravedlnost má přesahovat tu běžnou lidskou slušnost. Že je spravedlivé odpustit i nepříteli, že není ztráta dávat tomu, kdo nám chce něco vzít, že máme nastavit i druhou tvář. Zkrátka, že se nemusíme řídit heslem: jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, ale že se můžeme ozvat nějak jinak. A pokusit se tím všelijaké zapeklité situace a křivdy změnit k lepšímu. Tehdy o Vánocích to začalo a od té doby to pokračuje. A může se to dít i nám i s námi. I nám říká anděl: „Nebojte se.“

Nebojte se, neboť Narodil se nám Spasitel, Kristus Pán.

Spasitel a Kristus (nebo-li Mesiáš). Různá jména a tituly. I o tomhle nám Matouš vypráví. Ale zase trochu zvláštně. Anděl říká Josefovi: dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů. To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: `Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel´, to jest přeloženo `Bůh s námi´.

Slyšíte ten podivný nesoulad? Dáš mu jméno Ježíš - tím se naplní, že ho pojmenují Immanuel. Není to Matoušův omyl? Ne, Matouš se nespletl. Je to jako hádanka, na kterou máme přijít.

Jméno Ježíš znamená - Hospodin spasí, zachrání. To nám Matouš napovídá.

A Immanuel znamená - Bůh je s námi. I tohle Matouš vysvětlí.

Ale jaké je řešení? Co mají obě jména společného?  Je to vlastně docela prosté: jedno jméno naplňuje druhé. Záchrana, spása od Boha přichází v tom, že je s námi.

Přesto to ale pro nás často zůstává zapeklitou záhadou v běžném životě. Hádankou, se kterou si lámeme hlavu. Proč Bůh něco neudělá? Proč nám nepomůže třeba v nějaké životní krizi. Proč z nás nesejme nějakým zásahem její břemeno. A hle Bůh je s námi, aby nám byl nablízku v životní krizi, aby nás doprovázel a provedl úskalími života. Když prosíme o pomoc a ona ne a ne přijít. A hle Bůh je s námi - třeba v někom, kdo je blíž než jsme si mysleli. Je to pro nás hádanka - když chceme něco změnit a očekáváme boží zázrak a hle Bůh je s námi, a ten zázrak se děje v tom, že najdeme odvahu sílu a moudrost k tomu udělat co je třeba.

Bůh je s námi, v tom je spása, záchrana. Pokud ho chceme najít, pokud hledáme jeho pomoc, je potřeba se napřed pořádně rozhlédnout. Je třeba v těch, které nám poslal. Ať už k pomoci, kterou přijmeme nebo k pomoci, kterou máme dát. Je v naší odvaze k proměně, k síle k novým začátkům.

Josef je první koho ta zvěst proměnila. A tak přijal Marii. I když nemusel. Protože Bůh byl s ním. To je zachránilo. To dalo do pohybu řetěz záchrany, který je tu dodnes.

Tak ať se i nám dnes narodí Spasitel, Kristus Pán, ve městě Davidově.

amen