Reformátoři
1. čtení Mk 1,14-15, Text+kázání 2Kr 22,1-20
Příběh jak z rubriky „Zajímavosti a kuriozity" z regionálního deníku. Něco jako: Při rekonstrukci kostela narazil dělník náhodou na rukopisy nedozírné ceny. Hospodin má smysl pro humor. Pošle tímto způsobem králi Jošijáši knihu zákona, ze které je král úplně paf. Náhoda? Snad. Ale když čteme příběh krále Jóšijáše od začátku, najdeme tam jistou posloupnost. Byl to král zbožný. Upřímně hledající. Bohabojný politik. To bylo výjimečné tehdy, stejně jako dnes. Už odmala (ujal se vlády v osmi letech) mu záleželo na Hospodinu. Jeho víra byla důvodem, proč nechal opravovat Jeruzalémský chrám. A právě přitom, když dělníci oťukávali prasklou omítku, objevili knihu zákona. Protože král věřil, obklopil se lidmi, kteří takový nález nenechali bez povšimnutí a bez prodlení za ním přišli. A právě víra králi nedovolila, aby nalezený svitek odložil ad acta někam do královské knihovny. Přijal tu knihu jako osobní vzkaz. Poštu pro něho. Tím se daly věci do pohybu. Přišla re-forma, či s trochou nadsázky - jakási starověká reformace. Pravda na sklonku trvání chrámu a Izraele, neboť nebude trvat dlouho a Izrael pomašíruje do vyhnanství. Ale možná tohle byl impuls, který mu umožnil v tom dalekém Babyloně nezahynout a udržet si svou identitu.
My si dnes však nepřipomínáme jenom tohoto zbožného krále, ale ještě jednoho reformátora. Tentokrát ze 16. století. Jmenoval se Martin Luther. A s Jóšijášem ho spojuje třeba právě ta víra. A možná také tíživé otázky, jak to s námi je. Jak obstojíme před Bohem? Jak obstojíme v životě? Vždyť proto se Luther stal mnichem. Chtěl se plně soustředit na službu Bohu. Aby nezanedbal nic, co je v lidských silách. Chtěl upřímně najít to, na čem v životě záleží. A Bůh na tuto upřímnou snahu zareagoval. Neboť je to Bůh, který tvrdí, že kdo hledá najde a kdo tluče tomu bude otevřeno.
I Lutherovi, stejně jako Jóšijášovi posílá Bůh do cesty knihu. Doba už pokročila a tak má Luther na rozdíl od krále k dispozici kompletní svědectví Bible a ne jen Mojžíšův zákon. Ale princip je týž. Později celá reformace tuto skutečnost připomene heslem Sola scriptura. To neznamená jenom to, že Bible je pro nás autoritou. To znamená, že člověku je Bible prostředkem rozhovoru o zásadních otázkách života. Je doslova životodárná. Je to pro nás pobídka. Možná, že i u nás doma leží pozapomenutý svitek či spíše svazek skrze který nás chce Bůh oslovit. Nejspíš nebudeme muset ani loupat omítku, ba ani nebude schován za trámem jako v dobách Koniáše, ale přitom může být docela solidně pohřben v knihovně odkud ho už léta nikdo nevyhledal.
Můžeme tedy říct, že Bůh zareagoval na Jóšijášovu zbožnost i na Lutherovo upřímné hledání. Naději a šanci máme tedy i my. Ale aby nedošlo k omylu. Není to tak, jak se tvrdí v přísloví: Přičiň se a Pán Bůh ti pomůže. Není to tak, že Bůh potvrzuje naše touhy a snahy. Prostě jenom odpovídá na naši upřímnou otázku, na upřímné hledání, ale často jinak, než jak bychom si představovali. Tak například u Jóšijáše bychom čekali pochvalu za jeho zbožnost. A co teprve u Luthera, který se všeho na světě zřekl a stal se mnichem, aby následoval Hospodina. Dočká se pochvaly on? Nikoliv. Oba se dočkají výzvy k pokání.
Co to ale je pokání? Jedna možnost je, že pokáním se odvracíme od toho, co děláme špatně. To je jistě pravda, totiž polovina pravdy. Skutečné pokání je něco víc - totiž sebeodevzdání se Bohu. Člověk v pokání neodevzdává jenom své chyby, ale i své domnělé výšiny, všechno to nač je pyšný, to dobré, co si chtěl přivlastnit a připsat si za to zásluhu. Četl jsem teď v jedné knížce (C. S. Lewis: Velký rozvod), rozhovor anděla s malířem, který chtěl do nebe. Pochválil jeho obrazy, které oslavují Boží velikost a krásu, ale zároveň mu řekl, že až vstoupí tak zapomene, že to krásné dílo vytvořil on. „Budeš ho obdivovat, jako by to bylo dílo někoho jiného. Budeš ho obdivovat bez pýchy i bez nemístné skromnosti."
Právě tohle je na Lutherově zápase to zajímavé. Pokusil se udělat maximum. Mohl na to být náležitě pyšný. A přesto pochopil a poznal, že před Bohem to není k ničemu.
Dovolím si malou odbočku. My jsme zvyklí vidět reformaci jako záležitost konfese. Jako něco, co patří ke konkrétní církvi. Luther jako zakladatel evangelické církve či protestantismu. Ale to by byl velice úzkoprsý pohled. Právě v tomto rozpoznání, v tomto pokání, kdy člověk objeví jak málo, ba vůbec může přispět ke své spáse. Tato pokora, to je něco, co souvisí s vírou samotnou. S vírou, která už není zbožným sebeklamem, s vírou není zaměřená na sebe, na to, co dokážeme, ale je otevřená Bohu a jeho možnostem a vidí, že i to dobré je jeho darem, anebo jinak - že teprve to, co přijmeme z božích rukou - má šanci stát se skutečným dobrem. Znovu opakuji - tady se dotýkáme kořenů víry samé, bez ohledu na vyznání. Sola fide - pouhou vírou stojíme a padáme. S tímto vyznáním se učíme být svobodní. Ano, můžeme být z lidského hlediska dobrými lidmi - a přesto je v tom tolik nesvobody a pýchy - jsou to přece mé dobré vlastnosti, má laskavost, má pracovitost, moje děti, moje vztahy, moje slušnost, moje statečnost, moje štědrost. Moje zásluha na tom jaký jsem. Proti tomu stojí Lutherovo - zde jsem Pane a nemohu jinak. Zde stojí Abraham, který uvěřil slibu, zde stojí Jákob, který lpěl na svém požehnání, aby ho Bůh přemohl a přinutil vydat ho z ruky. Zde stojí apoštol Pavel, který pro Krista vše odepsal jako ztrátu a zde konečně stojí Kristus jako pramen vší té víry, který se všeho vzdal, aby z Božích rukou přijal vzkříšení.
Je v tom svoboda, protože pak člověk může milovat, aniž by si toho druhého přivlastňoval a manipuloval, pak člověk může vládnout, aniž by se stal závislým na moci, pak člověk může pracovat, aniž by se mu práce stala fetišem, pak může být třeba dobrým podnikatelem, aniž by propadl hrabivosti, pak člověk může co já vím, třeba sportovat, aniž by byl závislý na úspěchu. Dosaďte si podle potřeby.
Je v tom svoboda, protože je člověk svobodný od strachu - jak obstojím, co po mě zůstane, jak zvládnu svůj život, nebo třeba jak vypadám. Tato svoboda je něco co nám Bůh nabízí a my to pak můžeme nabídnout světu. Stačí jenom umřít svojí snaze do toho Bohu fušovat a přestat ho nutit, aby uznal naše zásluhy.
O této svobodě od sebe sama mluví i samotná Lutherova slova, když říká „Jen jsem božímu slovu dával průchod, kázal je a psal, jinak jsem nedělal nic. A zatímco jsem spal, zatímco jsem se svým Filipem a Amsdorfem popíjel vitemberské pivo, samo Slovo způsobilo... a pořídilo. Nechal jsem je jednat." Anebo když se vyjadřuje k věcem posledním: „A kdybych věděl, že zítra bude konec světa, ještě dnes bych zasadil jablůňku." Samozřejmě že takto musíme být svobodni i od Luthera samého, protože to byl člověk s mnoha chybami, z nichž některé jsou jen těžko odpustitelné.
Zvláštní je, že právě taková sebeodevzdanost pohnula celou společností, celou, dosud neotřesitelnou mocí církve, celým světem. (Koneckonců v reformaci šlo právě o tohle - církví pohnout, volat jí k jejímu základu - Ježíši Kristu a nikoliv vytvořit nové, nezávislé společenství. To je spíše selháním, protože potom je dialog mnohem těžší, ne-li nemožný.)
Ale znovu opakuji - církví i světem pohnula ta síla, kterou člověk odevzdal Bohu. To je slovo pro nás, kteří jsme někdy v rozpacích z naší víry, z naší církve, svíraní obavou z budoucnosti křesťanů v Evropě. Anebo ve strachu o budoucnost naší společnosti. Anebo ve strachu o sebe samé. Pro nás všechny může být inspirací zápas doktora Martina Luthera, který také začal velkým strachem, ale skončil Boží silou. Strach není na místě. Leda bychom spoléhali na to, že budoucnost je jen v našich rukou. Leda, že bychom neviděli také možnost Boží. Pak bychom to asi měli rovnou vzdát.
To všechno je ale možné jen díky jedné věci. Sola gratia - vysloví reformace třetí heslo. Pouhou milostí. Ani tohle není žádný evangelický výmysl nebo patent. Je to vnitřní motiv, pohnutka, ze které člověk může udělat právě ten krok směrem ze sebe, směrem k Bohu. Protože může počítat s milostí. O hodnotě našeho života nerozhodují naše zásluhy, ani velký účetní, který nám to jednou spočítá, ale milostivý Bůh Otec. Syn, který pro nás nasadil život. Duch, který je láska.
Slavíme den reformace. Ale ne jako protestantský svátek. Ale jako svátek radosti nad tím se můžeme v našem pokání znovu formovat, re-formovat před tváří našeho Boha. Jsme evangelíci, ale ne proto, abychom se vymezovali, ale protože jsme uslyšeli dobrou zprávu - evangelium pro svůj život. Podobně to shrnul Ježíš ve svém poselství: čiňte pokání a věřte evangeliu. Držme se toho jako naší naděje, kterou se den ze dne obnovujeme, která není z nás, ale smíme jí přijímat od našeho Boha.
amen
