Novoroční kázání

1. čtení Jr 31,15-17

Text+kázání Mt 2,1-21

Milí bratři, milé sestry,

             je to zkrátka šílený příběh. Vražda dítěte vždy otřese společností. A tady padnou za oběť Herodova strachu všichni chlapečci do dvou let. Nejenom z Betléma, ale z širokého okolí. Promiňte, že se dnes nebudu zamýšlet nad zajímavým putováním mudrců z daleké země, protože Herodovy činy, to úplně přehluší. Je to neuvěřitelný masakr a srdce se úplně vzpírá tomu uvěřit, přijmout to. Jak se s tím máme vyrovnat? Jak něco takového vůbec můžeme pojmout do své víry? Kde je ten milosrdný a všemohoucí Bůh o kterém pořád čteme v Bibli?

            A jakoby toho nebylo dost – tímto příběhem pokračuje vánoční příběh. Jaký kontrast! Jaká propast mezi narozeným dítětem, vánoční idylou a Herodovým běsněním.

            Jenže Matouš právě na tomhle trvá. Tohle jsou také Vánoce. Anebo možná ještě spíš právě tohle jsou Vánoce. Pokud tam vidíme rozpor, možná ten rozpor jde na vrub našemu nepochopení toho, co Vánoce doopravdy znamenají v našem životě a pro tento svět. Naší neochotě přijmout to, jak Bůh jedná a je přítomný mezi námi. Vždyť kolikrát jsme si tento příběh o Vánocích připomněli? Kolikrát jsme ho vyprávěli třeba svým dětem?

            On tam ale patří, i když bychom ho možná raději přehlédli. I když bychom raději strčili hlavu do písku. I kdybychom to totiž udělali, on se nám stejně připomene. A nejenom tehdy skrze Herodovu genocidu. Připomene se nám třeba skrze bombové útoky ve Volgogradu, skrze mrtvé slovenské vojáky, které doma oplakávají, skrze lidi v Bagdádu, kteří se stali obětí teroristického útoku, právě když vycházeli z kostela na Boží hod.

             Tohle patří do našich Vánoc. Do naší reality. Ale co si s tím počít? Jednu možnost jsem už zmínil – a totiž zavřít před tím oči. Nebrat to na vědomí – to by se z toho člověk musel zbláznit. A tak si raději řekneme: Děje se to příliš daleko nebo příliš dávno. To jsou jejich starosti. A my s tím nemůžeme nic dělat a příčiny jsou příliš složité. Můžeme to jen vytlačit to z obzoru své víry, aby to nenarušilo náš obraz světa jako ovčince, kterému vládne dobrý pastýř.

            Je také možné rezignovat. To je svět. A celé ty Vánoce jsou jenom krásná pohádka, která nemá dlouhého trvání. Kdyby Bůh byl, tak by s tím přece musel něco udělat. Heroda by trefil šlak. Anebo by anděl mohl alespoň obletět všechny betlémské rodiče, že se blíží pohroma. Ale Bůh nezasahuje, protože tu ani není.

            Víra se však s tímhle nespokojí. Vypráví spolu s vánoční radostí i tenhle příběh, který drásá srdce a do očí vhání slzy. Ale právě proto je Bible tak dobrá kniha. Nemaluje náš svět narůžovo. Nevynechává to, co se nehodí do našich obrazů Boha. Vypráví o tom, jaké to je, když se člověk utrhne ze řetězu a začne nepříčetně zuřit.

            Ale do toho vyprávění probleskne zároveň pár věcí, které nás přinejmenším zarazí. Donutí k přemýšlení.

            Tak třeba Herodes - má v rukou veškerou moc. Když se lekne král, vyděsí se celý Jeruzalém. Disponuje armádou, která splní každý jeho rozkaz, byť by byl sebekrvavější. Na jeho přání přiběhnou i teologové a zákoníci, aby mu byli po ruce. Ale když nahlédneme do jeho srdce, nalezneme tam – strach. Čím výše stojí, tím větší má strach z pádu. O Herodovi víme, že se neváhal zbavit vlastních synů, když měl pocit, že by si mohli dělat nároky na jeho trůn. Jaký to musí být život, plný zášti a obav, když se bojí pouhého slova. Toho, že by se někde mohl objevit někdo mocnější. Není co závidět tomu, kdo vezme život pouze do svých rukou. Komu chybí základní důvěra, že Bůh, který přichází, je nablízku, drží naší budoucnost ve své ruce. Herodes vládne strachem, pouští hrůzu. Koneckonců od slova terrere – tedy otřást někým, vystrašit ho – pochází slovo terorismus. Ale my vidíme – právě ten, kdo musí pouštět hrůzu, aby dosáhl svých cílů, je slaboch. Slaboch, který v hloubi srdce nevěří tomu, co sám prosazuje.

          Druhá pozoruhodná věc je, že Ježíš Herodovi přes rychlý, brutální a totální zásah nakonec unikne. V té šílené zkáze se nakonec stejně nepodaří to, oč Herodovi tolik šlo. Nedosáhl svého. Tam, kde se nám zdá, že je obzor nejtemnější, tam kde už Ráchel vyschly slzy, které vyplakala pro své syny, se stane něco nečekaného. Něco způsobí, že naděje není zmařena trvale. Ani v té nejčernější tmě není možné zardousit všechnu naději a pravdu. Ona někudy zase prorazí. Zase vyraší. Zase se vrátí. Není možné jí potlačit trvale.

            Bible zná už jeden takový příběh – o Mojžíšovi, jehož vrstevníci byli také vyrváváni matkám a vražděni ve velkém. Ale v obou příbězích stačil jeden, který se zachránil. Z božího trpkého smyslu pro humor oba vycházejí z Egypta.  A oba se stali počátkem nové naděje, nové svobody pro svůj lid, pro všechen lid.

            Za třetí je pozoruhodné číst o Božím synu, který je bezbranný před zlovůlí zvrhlého mocipána. Bude to tak celý jeho život. Ptáme-li se kde je tedy Bůh v tomto světě, když se dějou různá zvěrstva – odpověď zní – právě tam. Se všemi pronásledovanými, trpícími, s plačícími matkami v Betlémě tehdy i dnes, trpí s obětmi násilností, posiluje ty, na které dopadla zvůle mocných, navštěvuje ty, kteří nemají žádné zastání, dodává odvahu těm, kteří jsou vystaveni nespravedlnosti.

           

            Tento příběh brání barevnému vánočnímu kýči. Propojuje totiž Boží příchod s naším světem i s jeho násilím, nespravedlností a krutostí. Do tohoto světa vstoupil Bůh. Do světa ničím nepřikrášleného, všelijak problematického. Nemusíme z něj utíkat do náboženského rauše. Nemusíme se bát, že by to, co slyšíme ve zprávách i to co prožíváme ve svých vlastních zápasech se zlem, nějakým způsobem popíralo Boha. Naopak – to všechno křičí po jeho blízkosti, jeho nápravě, po jeho přítomnosti. Ten příběh nám bere iluze, ale přináší skutečnou naději. Bůh vstoupil a nevzdal se nás.

            A tak nás nakonec ten příběh orientuje, abychom v tom novém roce ani neutíkali před problémy tohoto světa, neuzavírali se před nimi, ale zároveň, abychom se jimi nedali udolat, abychom se nenechali převálcovat malomyslností a skepsí z toho, že svět lepší nebude. Abychom neotupěli, když se nějaká nespravedlnost děje hodně blízko nás, když někdo trpí násilím nebo nějakým jiným způsobem. A v neposlední řadě, že tam, kde se náš vlastní obzor zdá nejčernější i tam můžeme doufat, že Bůh pošle svého anděla.

 amen