Neškubejte plevel

1. čtení Mt  13,24-30, text kázání Mt 13, 36-43

Bratři a sestry, už jste někdy pleli? Pokud ano, tak snadno pochopíte proč mě to podobenství tak štve. Představte si sebe, jak plejete, jak jste sehnutí nebo klečíte. Trpělivě vytrháváte neblahé stonky bršlice kozí nohy, rýpete se v hlíně, aby tam nezůstaly kořeny (podotýkám že marně), popálení od kopřiv, ulámané nehty. Optimistické povahy si u toho zpívají, my ostatní nadáváme. Kde se ten ... plevel pořád bere. Před čtrnácti dny jsem to vyplel a ono je to jak kdybych na to v životě nesáhl. Člověk si vzpomene na Sysifa. Každý kdo má co dělat se zemědělstvím, každý kdo má aspoň malinkou zahrádku a dokonce kdo má jen pelargónie v truhlíku ví, že bez vytrhávání plevelu by to prostě nešlo. Neznám nikoho, kdo by si v tom liboval, ale když se to nedělá tak vznikne džungle.

Kde se ten plevel pořád bere? Kterej čert to tam nasel. V tomhle mi to podobenství mluví z duše. Plevel se pořád někde bere. Jakoby odnikud. A nejde s ním skoncovat. Nezbývá než bojovat.

Ale v tom je háček. Ještě bychom tak souhlasili s tím podobenstvím v tom, že je potřeba počkat, až se ten plevel vyvrbí, aby člověk ze záhonu nevytáhl i to, co tam mělo zůstat. Možná bychom si dovedli představit takové krásné zahradnické podobenství, že plevel je holt věčný a proto vzhůru bratři a sestry na vinici Páně protrhávat a okopávat. Hodně odvahy a trpělivosti vám dodá Duch svatý.

Jenže Ježíš pokračuje úplně jinak. Nevybral do svého podobenství třeba právě tu vinici, o které mluví jinak velmi rád. Vybral si pšenici a plevel (řecky zizania). Kraličtí překládají že ten zlý nasil koukole, ale agronomicky vzdělaní teologové nás poučují, že plevelem je míněn nejspíš jílek, který rostl v Palestině  mezi pšenicí. Možná víte, že pšenice je stejně jako jílek původně tráva. Proto se na začátku velmi podobají. A kdo by chtěl vytrhat plevel v zárodku, pravděpodobně zlikvidoval i část dobrého osiva.

Problém je v tom, že v době, kdy už můžeme podle plodů obě rostliny jasně rozeznat, jejich kořeny jsou totiž propletené a hospodář by při trhání jílku poškodil i pšenici. Proto se nechával jílek růst s pšenicí až do žní.

Jenže - co s tím? Proč Ježíš nepřirovnal svět dejme tomu k záhonu s ředkvičkami nebo s řepou. Tam totiž můžeme s trochou opatrnosti vydloubat a okopat to co tam nepatří. Odlišit užitečnou zeleninu od kradláckého plevele, který jí bere jenom živiny a místo na slunci.

Že je svět směsicí dobrého a zlého - to je naše každodenní zkušenost. A platí to o každém myslitelném poli. O širých lánech světové politiky. O poli politiky domácí. O ploše, kterou obdělává církev. Platí to i o rodinném políčku i o záhonku naší duše. To chápeme. Všude tam vedle dobrých počinů bují i zlé myšlenky, hrabivost, závist, pomluvy. A možná, že akceptujeme, že to je nikdy nekončící boj - boj dobra a zla. Boj, který nemá konce - asi jako boj s plevelem. Jenže Ježíš tady řekne něco nepochopitelného - nebojujte. Nechte to růst.

To je dost depresivní, nemyslíte? Nebo k vzteku - pro mě určitě. Jak by takhle svět mohl fungovat? To přece nejde. To je přece náš úkol bojovat. Jsme církev bojující. Jsme jako ti služebníci, kteří si už obouvají holínky aby vyrazili na pole. Ptají se: máme jít a ten plevel vytrhat? To je přece správný postoj. To je role do které se rádi necháme pasovat. I nás zneklidňuje, když je vše připraveno tak, že by to mělo být dobré a není. Že lidé se mají dobře a nejsou dobří. Podobně s těmi služebník křičíme, upozorňujeme, voláme k Bohu: haló, někde se stala chyba, mělo to být dobré a není. Není nám to jedno. Jdeme se spolu s nimi ptát odpovědné osoby. Je jasné , že se s tím musí něco dělat. Ale co?

No přece vyrvat ten plevel. Vykořenit zlo. Víte co je zajímavé? Že to vlastně jde. To podobenství předpokládá, že zlo je vykořenitelné. Dá se utnout. Vyrvat i s kořeny. Jako plevel. Až na jednu maličkost - zničí se i to dobré.  Zlo se dá radikálně (česky - od kořene) vyklučit. Jenomže to co vznikne není lán zlatavé pšenice, ale pustina. Vždycky přitom přijde k úhoně i to dobré.

Ty pokusy o očistu se děly a dít budou. Ve velkém i malém. Pokusy vůdců národa, kteří ve jménu lepšího příštího zatočili se zpátečníky a škůdci. Pokusy očistit církev od kacířů a jinověrců. Jakási přirozená snaha skupiny vytlačit na okraj ty, kteří nám to kazí.

Podstatou je naše přesvědčení, že jsme schopni to dostatečně odlišit, oddělit. To podobenství mluví o určitém typu myšlení - totiž o myšlení které chce mít svět jako jasnou a přehlednou zahrádku. O myšlení, které přesně a dokonale rozsekne pole tohoto světa na dvě poloviny. A zase to podobenství tomu zprvu přitaká - ano svět je pole a v něm je dvojí setba. Setba Boží a setba ďábelská. Ti služebníci to jasně vidí. My to vidíme.

Ale je to vlastně past, do které nás Ježíš nalákal. 

Pán v podobenství řekne - to není váš byznys - to zařídí ženci. A Ježíš ve svém výkladu řekne - to není vaše role, to bude mít v režii sám Bůh a jeho andělé. Rádi bychom si přivlastnili roli arbitra a soudce, ale ta není pro nás. Proč?

I když poznáte že v pšenici je plevel - vy nevíte odkud co koření. Neznáte důvody a motivy. A často je to tak provázané, že jedna a tatáž událost svědčí o obojím. Koneckonců nahlédněte poctivě do své vlastní duše - jak je tam přítomné obojí. Zlo nebudeme schopni vyrvat ani ze sebe, aniž byste sami sebe zahubili.

Toužíme po dokonalém nebo alespoň stále dokonalejším, lepším a snesitelnějším světě. Možná to souvisí s jakousi podvědomou touhou po ztraceném ráji. Po světě, kde všechno funguje jak má. Světě bez zla.  A najednou přichází Ježíš a říká - Nechte to růst spolu. Tajemství víry je zachování plevele a zrna společně na jediném poli našeho života. Proč? Protože každá dokonalost je iluzorní. I náš život je směs. Simul justus et peccator řekl Luther - zároveň ospravedlněný a (zároveň) hříšník. Dokonalost bývá slepá k vlastním chybám. Nebo končí v beznaději, protože je neuskutečnitelná.

Nechte to růst, říká Ježíš. Ale to není rezignace jak by se mohlo zdát na první pohled. Vědomí této smíšenosti vyžaduje mnohem více trpělivosti, soucítění, odpuštění a lásky. Vědomí plevele, který nevykořenitelně bují v každém z nás vede k pokoře, k tomu, že už sám sebe nemohu stavět výš než ostatní.

Potřebujeme-li dokonalost k tomu, abychom byli šťastní, máme dvojí volbu. Můžeme se buď chovat jako slepí ke svému vlastnímu zlu (a odmítat plevel), nebo to můžeme v beznaději vzdát (odmítat zrno). Čelíme-li ale napětí, jež plyne z toho, že máme obojí, můžeme naslouchat dobré zvěsti s otevřeným srdcem. Nést temnou stránku věcí vyžaduje neobvyklou pokoru. Nést dobrou stránku vyžaduje dávku odvahy. Tak jako Ježíš, který neodsoudil ty, které odsoudil každý a stálo ho to život.

Na závěr ovšem můžeme slyšet z toho podobenství nejen výzvu trpělivosti - vydržte to nějak i s tím plevelem. A už vůbec (jak už jsem dnes připomínal) to není důvod k rezignaci - něco jako tak to holt chodí, vždycky ten plevel vypučí a ani já se mu nevyhnu. Z toho podobenství máme slyšet i posilu a naději.

Předně: svět je Boží pole. I když se tomu často zdráháme naplno uvěřit. Bůh se nezřekl svých vlastnických práv a v Kristu je ještě posílil. Boží stvoření není zmetek, povedl se. Boží zrno je skvělé a Bůh je neomylně rozlišuje od plev. Boží království tiše ve světě pracuje, jako kvasnice v kynoucím těstě. Jednou to rozlišení dostane podobu zjevného soudu, ale už teď je rozdíl mezi dobrem a zlem zjevný. Bylo by tedy neprozřetelné nechat se ošálit tím, že plevel roste rychle a že se mu daří. Na pole nepatří a podle toho také dopadne. Má před sebou rychlý růst, přímo bujení, ale nemá budoucnost. Shoří, a nezbude po něm ani ten popel. Spojit svůj život s věcí Ježíše Krista a nepřizpůsobovat se zlu světa tedy není nepraktická staromódnost - ono to je perspektivní a vyplatí se to.

A tak i když nemáme vytrhávat plevel, můžeme ještě pořád podporovat to dobré zrno. O pár veršů dál Ježíš vysvětluje, že plevel jsou synové toho zlého, ženci andělé a dobrou pšenicí jsou synové království. Jsou to ti, kdo v Ježíšových slovech rozeznali hlas Boží moudrosti a vydali se za ním. Slyšme tedy povzbuzení: jste synové a dcery království. Na otázku „co s tím plevelem" je odpověď „buďte vy pšenicí" a podporujte dobro v sobě i v druhých. A vydržte. Když vás ten plevel dusí a nemůžete s tím nic dělat, uneste to s nadějí že se to Bohu nevymklo. Nebuďte smutní, že nejste andělé, kterým je vyhrazeno oddělit zrno od plev a poslat plevel tam, kam patří. Buďte pšenicí a neste užitek pro druhé. amen