Nelogicky krásná

Mk 14,1-9

                Je to tak trochu zvláštní příběh. Ježíš po vyčerpávajícím dni sedí spolu s učedníky v Betanii, když tu se objeví neznámá žena. Vytáhne lahvičku nepředstavitelně drahého oleje a pomaže s ní Ježíšovi hlavu.

                Možná, že se nám vybaví různé asociace spojené s tímto příběhem. Třeba, že ta žena byla hříšnice, jak píše Lukáš. Nebo, že se to odehrálo v domě Marie a Marty jak píše Jan. Ale na to teď v klidu zapomeňme. My dnes čteme evangelium podle Marka.  Je důležité odmyslet si všechny detaily, protože ani evangelista je nepovažuje za důležité. Je to prostě jen žena, která přišla a udělala to, co udělala. Záhadná, bezejmenná, tajemná.

                Vůně drahého parfému rázem naplní místnost a muži shromáždění okolo Ježíše se hned začnou ozývat: Taková ztráta. Kdybychom to radši prodali! Peníze bychom mohli dát chudým. Takové plýtvání a mrhání.

                No schválně.  Co byste jim na to řekli vy? Nemají snad pravdu? No jistěže mají! Za prvé: je potřeba myslet racionálně. A za druhé: vypadá to, že se tu učedníci od Ježíše konečně něco naučili: Jde přece o službu Bohu skrze službu bližním! Jde přece o to pomáhat chudým! Nebo snad ne? Taková škoda.

                Bratři a sestry – přiznám se, že i ani mě nenapadají žádné racionální argumenty na obranu ženina činu. Proč by její kritici neměli mít pravdu? Vždyť jde o dobročinnost!

                Myslím, že to působilo rozpaky už odedávna. Zmiňoval jsem před chvílí, že jiní evangelisté líčí ten příběh trochu jinak. A to má své důvody. Evangelista Lukáš mluví o ženě hříšnici. Proč? Protože pak se ten její čin dá dobře logicky odůvodnit: žena obětuje svůj předrahý flakónek, aby se pokořila. Aby zaplatila svou cenu za Ježíšovo nikoliv laciné odpuštění.

                U Jana zase čteme, že na ženu (Marii) brblal hlavně Jidáš, ale to proto, že byl sám zloděj a denárky ze společné kasy chtěl nasypat hlavně do kapsy svojí.

                Tolik Markovi kolegové. Jejich líčení nám usnadňuje pochopení toho, co se stalo. Je snazší hodnotit tu nesmírnou cenu jako oběť. Je snazší mávnout rukou nad argumenty odpůrců, když vidíme, že jim jde jen o jejich vlastní prospěch a nikoliv o charitu.

                Jenže právě v tom Markově sevřeném a střízlivém podání zůstává ten čin obestřen tajemstvím, nepochopitelný a neuchopitelný. A stejně tak neoslabuje argumenty těch odpůrců – ano, mělo se to dát radši chudým, tak je to správně. Ano, podle všech zásad rozum, ale přece i soucitu a milosrdenství by bylo lepší olej prodat a peníze rozdat potřebným.

                A přesto Ježíš šokuje tím, že umlčí kritiky a podpoří tu ženu. Proč? Jak to vysvětlit? To staví na hlavu všechno, co souvisí s Ježíšovým působením. To je dokonale nelogické. Jak se s tím máme vyrovnat? Jak máme přijmout něco tak absurdního?

                Milí bratři a milé sestry, přesně takhle ho musíme přijmout: jako absurditu. Jako příběh nečekaný. Jako překvápko. Jako rozbití našich představ ve chvíli, kdy už si myslíme, že už přesně víme, co je ten Ježíš zač. Jako místo, kde máme narazit, když se začneme ohánět tím, že víme, co je nejlepší a správné.

                Ano ten čin je nelogický. Alespoň z hlediska určité mužské logiky, která převádí věci na jejich materiální a vyčíslitelnou hodnotu. Podle logiky, která vše rozškatulkovává na má dáti – dal. Právě do této logiky vpadává nepochopitelná žena, která vezme Ježíšovu hlavu do svých jistě krásných a něžných dlaní, aby mu darovala možná to nejcennější, co kdy vlastnila.

                Ano. Naše logika velí pomáhat, propočítat to, minimalizovat náklady a navýšit zisky i v oblasti charity a sociální pomoci. To je jistě správně. Jenže to není všechno – této logice unikne, že nejpotřebnější je v tuto předvelikonoční chvíli Ježíš sám. Ježíš, který potřebuje povzbudit, vyjádřit podporu, rozptýlit obavy a nebýt sám. A je typické, že musí přijít právě žena, aby tohle vycítila a provedla svůj nádherně pošetilý a spontánní čin bez ohledu na budoucnost a bez myšlenek na to, co to stojí a co to stát bude.

                A světe div se tohle bylo v tu chvíli tím jediným  a jedinečným potřebným. A že někdy ten, kdo to má všechno srovnané a ví všechno jak to má být správně a umí si to spočítat, může být taky vedle. A že ten, který myslí na neustále na samé bohulibé věci může přehlédnout potřebného, který leží přímo u jeho nohou.

                Čin té ženy je čin sebeobětující lásky.  „Vždyť chudé máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře“ říká Ježíš. Ale tím nejchudším a nejubožejším, tím kdo jde doslova na smrt je v tuto chvíli právě on.

                Nehledejme v takových činech logiku. A je jasné, že pouze s nimi bychom nevystačili. Chudí tu budou stále a tak je potřeba také organizovat charitu a organizovat církev. Nestačí jenom zbožné nadšení, je potřeba také profesionalita. Podobně jako člověk nevystačí se zamilovaností, ale musí přejít k budování  vztahu.

 Ale platí to i naopak: vztah bez něžnosti, citu, spontánnosti nebo třeba humoru se stává břemenem a pouhým stereotypem. A podobně víra: bez podobné pošetilosti, bezprostředního nasazení, špetky bezhlavé lásky, bez zapálení pro Krista (a troufl bych si říct i: víra bez vášně) – se stane jenom zákonickým břemenem, otravnou povinností či suchopárným přísným napomínáním ke správnému životu.

                V základu víry musí být být (a taky to musí občas problesknout na povrch) i chvíle, kdy se v nás pohne srdce. Třeba u Večeře Páně, třeba v dojemné melodii dobře známé písně ze zpěvníku, třeba v rozhorleném rozhovoru o věcech božího království a třeba ve vtipu a humoru.

                Ano chudí jsou tu stále a učedníci budou muset promýšlet strategii nejlepší a racionální pomoci. Ale zároveň si u toho musí připomínat tu ženu narušitelku. To proto, aby nezapomněli, že základem každého jejich (i našeho) konání je vztah. To proto, abychom druhého a jeho nouzi nebrali jako úkol k zvládnutí, ale abychom ho vnímali po Ježíšově způsobu jako bližního, jako bytost, kterou milujeme, vnímáme, dáváme jí sebe sama.

                Je prostě propastný rozdíl mezi tím, když člověk něco dělá, protože se to má. Anebo když po tom touží, baví ho to, osvobozuje a naplňuje radostí. Zkusme se v tomto postním období ptát: kdy jsme (tak jako ta žena) toužili po blízkosti Boží. Nestal se nám Bůh, víra pouze něčím co se musí? A samozřejmě že tu otázku si můžeme položit i u všeho dalšího co v životě podnikáme, můžeme si ji položit i nad našimi vztahy, nad naší prací, nad naším životem. A zároveň můžeme v činu té ženy vidět východisko – osvobození od neustálého nároku racionality. Cestu k tomu, abychom udělali třebas něco pošetilého – z prostého soucitu, z obyčejné lásky nebo pro radost.

                „Amen, pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno evangelium, bude se mluvit na její památku také o tom, co ona učinila.“ Co vlastně udělala tak důležitého? Pomazala Ježíše. Jejím činem se stal Pomazaným, hebrejsky Mašíachem, česky Mesiášem, řecky Kristem. Ano tady se stává Ježíš Kristem.

                Tehdejší lidé tenhle titul dosud spojovali s politikou, s představou vojevůdce a krále. I dnes koneckonců mnozí lidé vyhlíží silného spasitele, který bude umět všechno a všechny srovnat do latě. Nebo třeba v racionálního spasitele vědy, který všechny problémy světa vyřeší rozumem.

Proto se tomuto titulu Ježíš tak dlouho brání. Až teď je ochoten a připraven stát se Mesiášem. Protože právě teď se ukáže, co to znamená – že mesiáš se pozná jen v tomto bytostném a pošetilém činu sebeodevzdávající se lásky. Nezapomeňme na to, až budeme vyslovovat slova Ježíš Kristus.

amen.