Nanebevstoupení

1.čtení L 10,2-9; Text kázání Sk 1,6-11

Nanebevstoupení či nanebevzetí. Zní to jako slovo z nějaké pohádky.

Vždyť už jen v pohádkách je nad hlavou nebe a pod nohama peklo. Dříve si takhle lidé představovali svět - že zemi (ovšemže placatou) obklopuje jakýsi poklop, vrstva, nebo více vrstev, nad kterými sídlí Bůh. A kdyby to bylo v lidských možnostech, tak by stačilo vrtat do země, až bychom se dovrtali do podsvětí, do šeólu, do pekla. A tak si po celá staletí představovali lidé Ježíšovo nanebevstoupení jako odlet kosmonautů kamsi do nebeské modři.

Problém pak samozřejmě nastal, ve chvíli, kdy vzlétli skuteční kosmonauti, kteří propátrali oblohu, která se nad námi klene a nenašli tam žádného Boha. A také přišli vědci, kteří proměřili zemi. Zvážili jí, sečetli a podtrhli a řekli - žádné peklo není. Logicky pak mnozí řekli - tedy ani Bůh ani peklo není a všechno je to pohádka.

Možná právě proto si znovu musíme připomenout důležité poselství svátku nanebevstoupení. Protože v něm došlo k něčemu podobnému.

I učedníci měli své představy. Ježíš jim byl neproblematicky přítomen. Doslova nadosah. A oni měli za to, že to tak bude navěky. Ale pak přišel okamžik rozloučení. Kristus od nich odešel. Nechal je samotné. A oni tam zůstali stát zahleděni do nebe. Jakoby chtěli podržet tu chvíli navěky. Ale Ježíš už byl pryč.

Možná bychom tam rádi stáli stejně jako ti učedníci. Rádi bychom podrželi v mysli ten starý obraz světa. Stejně tak jako oni bychom měli rádi Boha na dosah ruky. Držíme se svých dětských představ o Bibli. Nebo se držíme svých vzpomínek - třeba té na plné kostely a církev, která přitahovala lidi jen vahou svého jména. Pořád čekáme, jestli se ještě náhodou něco nevrátí - tak jako ti učedníci, kteří pořád stáli na místě a zírali do nebes, neschopni pohybu.

 

Jenže Kristus odešel. Neodvolatelně. Už není možné ho potkat, mluvit s ním, zeptat se co dál. Jsme v tom sami.

 

Možná namítnete, že to jsou příliš silná slova. Vždyť Bůh zaslíbil, že bude s námi. Byl seslán Duch svatý, učedníci nezůstali sami a tentýž Duch působí v našem životě i dnes. To je pravda, budeme o tom mluvit příští neděli, ale přesto - skončila slavná doba Kristovy přítomnosti, došlo ke změně, všechno je teď jinak.

Ta důležitá změna je v tom, že napříště už Boha bude moci zahlédnout jen ten, kdo v něj uvěří.

Zůstali jsme sami se svou vírou.

Proč? Jistě ne proto, abychom jen vzpomínali. Ani jen proto, že všechno musí jednou nějak skončit. Nanebevstoupení je tu proto, že Bůh nechává prostor nám samotným. Svým zástupcům. Své církvi. Lidu Páně. To jsme my. Nemůžeme žít ze vzpomínek, nemůžeme hledět do nebe. Nemůžeme se ani spolehnout na to, že náš úkol vezme na sebe někdo jiný. Nemůžeme se spolehnout ani na to, že to vezme na sebe Bůh sám. To už totiž udělal. Teď je ovšem na nás, co my s tím.

Zkusím takový malý příklad. Když spolu tady v kostele zpíváme nějakou písničku. Varhany zní, všichni kolem zpívají. Ale zkuste si představit - že ostatní kolem vás naopak zmlknou, přestanou hrát varhany a právě vy máte dozpívat načatou melodii. To je dost stresující představa, pokud člověk není zrovna profesionální sólový zpěvák. Pokud tu písničku nemá dobře zažitou. Ale je to tak, že ta písnička vznikne právě a jen souzvukem mnoha hlasů a každý, který v ní není tam chybí.

Chci tím říct, že Boží dílo závisí na každém z nás. Na naší odpovědnosti. Na našem svědectví, na našem životě. Tak jako sborová píseň je tvořena jednotlivými hlasy a na každém z nich záleží - tak i život sboru, církve, záleží na tom, jestli každý z nás přispěje svou vlastní odpovědností, svým životem.

Můžeme se podpořit - to je nesmírně důležité. Můžeme si navzájem pomáhat tam, kde je potřeba více lidí. Ale nemůžeme jeden za druhého převzít odpovědnost za budoucnost evangelia, nemůžeme se jen vézt s druhými, spoléhat, na to, co oni udělají.

To je situace učedníků, kteří byli jemně upozorněni na to, že už končí čas hledění do nebe a začíná jejich vlastní cesta. To je situace naší církve, kdy nespoléháme jen na to, co jiní nám dají - faráři v kázání, stát v penězích, ale každý z nás má své místo, musí se ptát jestli můj hlas ve sborové polyfonii je dost slyšet, nebo jestli dokonce úplně nechybí.

Je to cesta, kdy jsme zváni, abychom se stali svědky. Učedníci by možná chtěli víc. Ptají se: "Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?" Už to přijde? Už to praskne? Nejspíš by se rádi podíleli na převratných změnách tohoto světa až se Bůh ujme své vlády. Chtěli by být při tom. Ale v tom je Ježíš nepodpoří. Odkáže je „pouze" k tomu, aby byli svědky. Už není možné jen stát v hloučku okolo Ježíše, naslouchat, ale je třeba jít a vyprávět jeho slova, žít jeho život. Ale nic víc. Jenom nést poselství o jeho lásce k jednotlivým lidem, kteří jsou nám nablízku, zvěst o odpuštění a nové naději. Nést jí slovem i svými činy.

Nanebevstoupení je tedy odchod také v tom smyslu že musíme nechat odejít všechny naše představy o tom jak má Bůh tento svět řídit.  

I v tom je to okamžik pro víru. Zbývá jen doufat a spolehnout se. Čas pro víra, která není závislá na žádném vnějším potvrzení.

Víra, která věří  i když svět není takový, jakým bychom ho chtěli mít. Víra navzdory tomu, že se evangeliu někdy daří a někdy nekdy ne. Víra, která nehledá důkaz - třeba v tom, že boží lid bude vždy prosperovat a růst, nebo v tom, že se mi v životě vyhne neštěstí a bude se vše dařit. A naopak víra, pro kterou neúspěch v životě či třeba hubené období církve není překážkou. Víra, která věří, i když se zrovna neshodnu s bratrem či sestrou. Víra, která mě nese a vede k vlastní odpovědnosti za evangelium.

Teprve teď, když prožijeme nanebevstoupení jako odchod, jako rozbití všech našich vlastních přání a představ, teprve teď můžeme mluvit o nebi.

Ježíš odešel do nebe - to potvrzují poslové učedníkům, to potvrzujeme v našem vlastním vyznání víry. Tam v jedné větě zazní - vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. 

Nebe už není projekce či domyšlení našich vlastních představ. Nebem totiž různí lidé myslí různé věci - třeba ráj na zemi, naplnění nějakého svého snu, nebe si představujeme jako vrcholné štěstí či blahobyt.

Jenže podle toho si pak také často navzájem vnucujeme to, co si myslíme, že je pro druhého nejlepší. Podívejme se třeba na zuřící předvolební kampaň, kde lidé pro svou pravdu jsou schopni si dělat naschvály, nenávidět se a napadat. Ale je to skutečná pravda?

Ale skutečné nebe je právě tam, kde člověk ví o tom, že všechny naše představy a tužby jsou jenom předběžné, a tak se dovede těchto svých vlastních představ a tužeb vzdát ve prospěch Boží vůle ve prospěch druhého člověk. Nebe je tam, kde člověk přestane věřit v pokrok, v úspěch, v sebe sama a uzná nad sebou vládu Boží, jeho lásku, která druhé neznásilňuje, ale obětuje se pro něj. Tam přichází nebe, něco z něj se objevuje i v naší přítomnosti. Když člověk zapomene na své cíle a vydá se na cestu k tomu skutečnému cíli. 

Církev Kristova se má tedy proč radovat - i když jde o odchod Kristův. Neboť Kristus se vrátil ke svému Otci, ujal se vlády, přimlouvá se za nás. Setkáváme se s ním už „jen" v naší víře, „jen" v Duchu, „jen" ve slovu, „jen" ve svátostech, ale když se jeho cesta stane naší cestou a náš život jeho životem - tehdy se nebe vlomí i do našeho života i do života celého společenství, které tvoříme.

A pak nakonec zní v naší víře: „Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet."

amen