L 10 - Marie a Marta

1. čtení L 10,25-37, text kázání L 10,38-42
    Marta vešla do místnosti přeplněné lidmi, v každé ruce dva talíře. Stěží se propletla mezi narůzno rozesazenými návštěvníky a položila jídlo na kobereček uprostřed, který jediný zůstal volný. Jen krátce zaslechla útržek rozhovoru a pár slov Ježíšovy odpovědi  a už se vracela do kuchyně pro podnos s vínem. Jak ráda by si taky sedla a poslouchala. Jenže dům je plný nečekaných hostí a někdo se přece o ně postarat musí. Jak byla zabraná do svých myšlenek málem zakopla o svou sestru Marii, která si klidně seděla na zemi a poslouchala, o čem muži hovoří. V Martě vzkypěla žluč.
   
    Možná takhle nějak by mohla začínat povídka o Martě a Marii. Je důležit,é abychom si to napřed prožili jako takový malý obyčejný příběh z naší zkušenosti, než z něj začneme vyvozovat nějaké závěry pro naší víru.
    Protože kdo z nás to nezažil. Už od dětství - mamí - já tu uklízím a brácha se kouká na televizi. Kdo z nás nežárlil na někoho, kdo se podle nás ulejvá. A vůbec hádky v rodině, kdo toho udělal víc a kdo neplní své povinnosti. Kdo z nás nebyl naštvaný na kolegu v práci, který byl pozadu s termínem a my to za něj museli dohonit. A ve sboru, kdy jsou ti, kteří kmitají a vaří kafe, učí v nedělce, přinesou buchtu a ti, které to ani nenapadne. A obecně ve víře, kdy má člověk pocit, že své poselství o Bohu těžce vleče a se vzdycháním mu slouží, zatímco nevěřící svět se bezstarostně veselí. Prostě si připomeňme ten pocit trpkosti, když člověk je tím tahounem a druhý se veze.
    A když to uděláme, snadno pochopíme Martin vztek a brblání na Marii, která jí nepomůže, která si tam klidně dřepí a nechá svou sestru, aby se oháněla sama. Je potřeba, abychom se napřed vžili do pocitů Marty, na jejíž bedrech ležela přece dobrá a dokonce bychom mohli říct úctyhodná starost o její hosty. Péče o hosty – to je první zákon předního východu, kde host  má přednost dokonce před vlastní rodinou.
    Zajímavé je, že se neobrátí na svou sestru. Neřekne jí - zvedni zadek, hejbni kostrou a pojď mi pomoct s těma košer jednohubkama. Ona žaluje Ježíši. Chce, aby rozhodl ze své autority. Možná tak jako my, kteří vidíme ty zmíněné křivdy, ale neřekneme tomu kolegovi, spolužákovi, či bratru a sestře - hele pojď mi pomoct, mě to vadí - místo toho se dovoláváme vyšší spravedlnosti, práva - takhle to nemá být.
    Ale vlastně - copak nemá Marta pravdu? Neměl by se jí Ježíš zastat? Není snad pro nás příkladem právě tato obětavá žena, která je ochotná přiložit ruku k dílu?
   
    Když však Ježíš odpoví, je to jako studená sprcha. „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře. Vybrala si to, oč nepřijde.“ Představuju si jak Marta chudák zalapala po dechu a radši si ani nepředstavuju slova, která se jí v té chvíli drala na jazyk. Mě samotného by naštvalo už to zdvojené oslovení. Marto, Marto – člověk čeká pochvalu za svou snahu, čeká podporu a dočká se toho, že nad ním ten druhý pokývá hlavou a vysloví jeho jméno jako když učitel kárá provinilého žáka.
    Co byste řekli vy na místě nebohé Marty? Fajn, tak já tady taky nemusím bejt. Můžete se jít najíst někam do hospody. Nebo: Já se vám na to příště můžu … A co hůř, možná se mohla rozplakat nad takovou nespravedlností.
    Jak si to máme tedy přebrat? Máme zavrhnout Martinu službu? Vždyť Marie si vybrala správně. Co všechny ty naše Marty – v práci, ve sboru, doma - nejsou ony také velmi osamělé a přehlížené? Nevolají také zoufale: „Pane, Tobě je jedno, že jsem na to sama? Copak se neprokazuje láska také službou?
    Nebo máme odložit tento příběh? Jako překonaný či nepochopený? Jak mu máme rozumět?
   
    Zkusme pro začátek připomenout, že víra a služba u Ježíše vždy souvisí. Co jste udělali pro jednoho z těchto nejmenších, mě jste učinili. Ve víře jde o službu. To je bez debat a mohli bychom jmenovat desítky míst v evangeliích i v celé Bibli, které to potvrzují.
    Vždyť i hned před rozhovorem v domě Marie a Marty čteme v Bibli podobenství o milosrdném Samařanu. Jedno z nejznámějších a nejsilnějších podobenství právě o činné a sloužící víře, kdy Samařan zahanbuje všechny ty správně věřící (kněze a levitu), kteří si to dál bezohledně štrádují po své cestě víry, místo toho, aby se zastavili a pomohli zraněnému pocestnému. Samařan vystihl Boží lásku  tím, že ošetřoval, převážel a staral se. Jdi a jednej také tak uzavírá Ježíš toto podobenství. A tak ho chápeme tak, že se máme starat o druhé. To jistě ano.
    Ale poslechněme ještě jednou pozorně. Začíná to otázkou zákoníka: Kdo je můj bližní? My bychom řekli ten, kdo potřebuje pomoc. Ale Ježíš tu otázku položí jinak, otočí ji. Ptá se: kdo je bližní toho zraněného. A odpověď zní: ten Samařan, ten, který pomohl. Je to překvapivě jinak, než jak přemýšlíme. Ano, máme se pokud možno starat o druhé, ale na prvním místě je rozpoznat, uvědomit si všechno, co jsme od druhých dostali a projevit za to vděčnost. Rozpomenout se na všechny, kteří se nám stali milosrdnými Samařany. A teprve z této vděčnosti může pramenit naše láska.
    A najednou vidíme, že služba není v první řadě povinnost, ale vděčnost za to, co jsme od druhých přijali a dáváme to dál ve své vlastní lásce k bližním. 
    Takže jedna z možností, které nám ten příběh nabízí: zamyslete se nad tím, odkud vlastně brát a kde začít, pokud bychom chtěli druhým lidem něco nabídnout a prospět.
    Marie zvolila naslouchání. Rozhodla se naslouchat Ježíši.
Komu nasloucháme my, když v životě organizujeme svoje povinnosti? Co nás vede a pohání? Podle čeho se rozhodujeme? Podle čeho si stanovujeme jejich důležitost? Kam to těchto našich plánů patří naslouchání Božímu slovu? A patří do nich vůbec nějak? Nebo až někdy, až budeme mít čas, až budeme v důchodu, až si splníme všechny ostatní povinnosti. Ale co když Bůh k nám chtěl promluvit zrovna v tu neděli, kdy jsme nebyli s to naslouchat? Anebo k nám chtěl promluvit skrze Bibli, kterou jsme neotevřeli, protože nám nezbyl čas?
    Marie volila dobře. Naslouchání. Ne jako povinnost. Ale jako zdroj, ze kterého může najít inspiraci a taky posilu pro všechny další věci v jejím životě. Jinak by jí (stejně jako nám) brzy došly baterie, a místo radosti, kterou skutečná služba přináší, se by se pak jenom mračila na ostatní tak jako Marta. Tak jako my, když nemáme kde brát a pak jen před sebou tlačíme své povinnosti, otrávení, naštvaní a unavení. Protože jsme zapomněli využít přítomnosti svého Pána, protože jsme nenaslouchali, protože jsme božímu slovu nedovolili, aby nás budovalo. Jasně i na cestě víry se člověk může dostat do úzkých a někdy neví jak pomoci sám sobě, ale když vynechá Boha, pak je to rovnou cesta do Bohnic. Ora et labora, praví heslo dominikánského řádu. Modli se a pracuj. A to modli se stojí na prvním místě.
    Za druhé ten příběh může být takovým laskavým upozorněním, jestli jsme si položili otázku, co vlastně chce host. Ano, Marie se stará o hosty, snáší to nejlepší ze svého domu. Ale ten vzácný host by možná mnohem raději poseděl s ní. Popovídal si s ní a ne s dveřmi od kuchyně. Jenže ona měla svou vlastní představu, co Ježíš potřebuje.
    Když chceme někomu pomáhat, je potřeba naslouchat. Brát ho vážně. Řekneme si – to je přece samozřejmé, když někomu pomáháme, sloužíme – tak samozřejmě máme na mysli jeho dobro. Ale nemusí to tak být vždy. Nejspíš jste už zažili, že pro vás chtěl někdo něco udělat, ale přitom vás pořád někam tlačil a předělával vaše plány v tom nejlepším přesvědčení, že pro vás chce to nejlepší. Jedna sestra to vtipně nazvala, že někdo chce páchat dobro za každou cenu.
    Takový rozdíl může být mezi představou rodičů, že nejlépe děti zajistí, když jim dají maximální materiální zabezpečení a skutečnou potřebou dětí, které bych chtěly spíše více času, pozornosti a rozhovor. 
    Skutečná služba se vyznačuje citlivostí k potřebám druhého. Je to pomoc na místě kde a kdy jí potřebuje ten druhý. Začíná otázkou, je cudná, nevnucuje se, bere druhého jako partnera a ne objekt péče.
    A jak řekl C.S.Lewis v jedné knížce – je třeba modlit se napřed za revmatismus své babičky a pak teprve mít na mysli spásu její duše.
    Do třetice je to příběh, který nás učí přijímat v první řadě službu od Boha. Když jsme se dotkli příběhu o Samařanovi, zjistili jsme, že klade otázku, kdo je náš bližní. Evangelium je zpráva o tom, že naším prvním bližním je Bůh sám. On se ke každému z nás přibližuje. O sám je pozorný k našim potřebám, nechává se pohnout našimi úzkostmi, přináší lék na naše nemoci.
    Dříve se v církvi říkalo bohoslužbám Služby boží. Možná to lépe vystihovalo oč jde – totiž, že Bůh chce posloužit nám. Občerstvit nás svým slovem, když už nevíme kudy kam a jsme na všechno sami. Dát nám odpočinutí u svých nohou, abychom nemuseli pořád kmitat obtěžkáni svými starostmi. Nasytit nás svým slovem, když v nás hlodá hlad beznaděje.
    Ježíš nám říká – zastav se a přijmi mou vlastní službu, aby ses nepoložil pod tou svojí.
amen.