Krvácející žena

Mk 5,21-43

                Milí bratři, milé sestry.

                Příběh o vzkříšení Jairovy dcery je velmi známý. S dětmi na táboře jsme letos viděli film, který ztvárňoval evangelium a právě tento příběh si zvolil dokonce za jakousi osu vyprávění od které se odvíjí další děj. Ten film se jmenuje Mistr zázraků. Mistr zázraků - to by mohl být nadpis dnešního kázání. Ten který i mrtvé křísí k životu. Vždyť jsme právě slyšeli o zázraku, který dokazuje Ježíšovu moc.

                Celé vyprávění je mistrně vystavěno ve čtyřech krocích:

1. přichází Jairos se svou prosbou. To nám zatrne a nejspíš si vzpomeneme na své vlastní děti a různá nebezpečí, která jim hrozí.

2. za druhé přichází jakési přerušení či vytržení - příhoda s krvácející ženou v davu. Je to rušivé a nepochopitelné a my spolu s učedníky i Jairem bychom chtěli Ježíše i vypravěče popohnat, aby už zase pokračoval. Ale smysl je v souvislosti toho vyprávění jasný - dojde k prodlevě a ke zdržení, které situaci vyhrotí.

3. Krize tak přeroste v katastrofu ve chvíli kdy se dozvíme, že dcera zemřela. A ať už je to pravda nebo není, nasnadě je výčitka, že se Ježíš zdržel v akutní chvíli a v akutní nouzi a je tak trochu spoluvinen smrtí děvčátka.

4. A nakonec přichází finále. Ale právě až ve chvíli, kdy už všichni bezpečně ví, že není pomoci. Ježíš se projeví jako ten, který má poslední slovo i tam, kde žádná lidská ani jiná moc nemá co říct.

A přesto mi dovolte, abych ten dnešní (monumentální) příběh použil naopak než je běžné. Totiž jako pozadí, jako kulisu k vyprávění, které jindy přichází zkrátka a které bývá odbyto pár slovy. K vyprávění o ženě s krvácením.

                O tom se moc často nemluví. Už jenom to téma ženských potíží může leckomu působit potíže. Tušíme, že jde o cosi souvisejícího se sexualitou. Je to věc, o které se na veřejnosti moc nesluší mluvit. Vždyť tak to v Izraeli bylo chápáno - totiž že žena, která krvácí je nečistá. Tedy izolovaná, nezpůsobilá ke kontaktu s druhými. Je to něco trapného. Zvlášť ve srovnání ze vznešenou záchranou života dítěte.

                Zároveň je to ale pro nás příležitost. Příležitost, k tomu abychom si i my nechali projít hlavou naše vlastní neveřejná trápení, trapnosti. A také různé ostudy a pocity viny, které skrýváme sami před sebou i před světem. Které si neseme životem jako setrvalé závaží o kterém se zdráháme či stydíme mluvit.

                Mluvím o vině o studu. Ale přitom je potřeba říct, že vlastně ani nerozhoduje jestli je podíl viny reálný nebo ne. Stačí že ho člověk cítí. Stačí necitlivá poznámka okolí. Veřejný tlak. A člověk se radši schoulí do ulity svého stigmatu. Tak jako ta žena, která přece nemohla za svou nemoc a přece se neodvažuje za Ježíšem přijít veřejně. Volí pokoutnou cestu, přistupuje ze zadu. Nechce být na očích. Vždyť pro okolí byla nečistá.

                Je smutnou pravdou, že církev bývá často prostorem, kde člověk volí podobnou strategii. Kde člověk bývá posuzován podle toho, jaký by měl být podle Bible, podle církve a nejčastěji podle naší vlastní představy o ideálním křesťanovi. Svá trápení pak skrýváme, aby si na nás někdo neukazoval prstem, neodtahoval se od nás, abychom se nedostali do řečí. A se stává, že i v božím lidu se někdo hroutí pod kupou svých problémů, protože křesťan má přece věřit, že Pán Bůh vždy pomáhá. A zoufalství a beznaděj se nám jaksi nehodí a naši vlastní víru zpochybňuje. Leckdo si s sebou vleče rány z nedořešených vztahů, nezvládnutých životních úkolů a ještě navíc břemeno křesťanského napomínání a "dobře míněných rad".

                Důležitá je pro nás poznámka, že ta žena nebyla taková vždy. Se svou nemocí, se svým trápením statečně bojovala.  Vyzkoušela kde co. Jak drsně překládají kraličtí - byla trápena od mnoha lékařů. Jejich rukama proteklo celé její jmění - ale zároveň to znamená, že investovala celou svou důvěru a přišla o ní. I tohle bychom si měli dobře pamatovat. Že totiž, když se někomu rozhodneme pomoci - tak můžeme snadno promrhat jeho důvěru, když budeme nabízet zaručená a zbožná hurá řešení. Přitom často stačí nabídnout svou blízkost a s tím druhým být. I když víme, že s příčinou nic nesvedeme.                

                Pak však přichází rozuzlení celého příběhu: žena se Ježíše dotkla a byla uzdravena. Jenže je to takové podivné řešení. Může být pro nás dost těžko zkousnutelné. Ani ne tak pro ten zázrak. Ale pro tu pověrečnou představu, kterou za tím tušíme. Jako by byl Ježíš nějaký amulet, který stačí podržet pro štěstí. A samozřejmě - jak už jsem řekl - je to navýsost opovážlivé gesto od člověka, který byl označen za nečistého a měl přísný zákaz dotýkat se kohokoliv.

                Pro začátek můžeme slyšet, že pro Ježíše to problém nebyl. Nezačal tu ženu poučovat, že takhle tedy ne, že to je pověra. Ani jí nepokáral za to, že porušila Mojžíšův zákon. Co s tím? To co teď řeknu neberte jako doporučování nebo podporu. Ale nedá mi to a musím přemýšlet o lidech, kteří i v mém okolí vyhledávají právě takové pokoutní a pověrečné praktiky. Lidech, kteří navštěvují různé léčitele a psychotroniky a kartářky a podobnou havěť. Moje první reakce bývá stejně odmítavá. A se vší vážností si uvědomuju, že se člověk může zaplést do tenat, odkud se dostává jen obtížně ven. Ale stejně tak vážně si uvědomuji, že za podobným blouděním je často skryto zoufalství, nevyřešené vztahy, problémy, na které člověk sám nestačí a tak hledá pomoc kde se dá. Snad i my máme na to, takového člověka přijmout bez poučování a povýšeně pravověrného pohledu. Ježíš nám v tom může být vzorem.

                Ale nejde o nějakou lekci v toleranci. Ježíš jde totiž dál - on dotyk té ženy přijímá. Napřed říká: "Vyšla ze mě síla." Skoro to vypadá jako by mu ta žena něco uzmula. Ale přitom dostala to co potřebovala. Mohl by to tak skončit. Jako malé nepříjemné vyrušení. Jako zázračné uzdravení. Jako svědectví o Mistru zázraků, který uzdravuje i mimoděk. Ale tím to nekončí. Ježíš to tak nenechá. Navzdory tomu že ho učedníci zrazují, navzdory spěchu a tlaku, kterého je ten příběh plný, se zastaví a hledá. Ptá se po té, která se ho dotkla. Může se nám to zdát zbytečné. Jak už jsem řekl, žena dostala to co potřebovala. Ale Ježíš s ní nutně chce mluvit - tak nutně, že se přitom zdrží na cestě za smrtelně nemocným pacientem.

                A tak to, co by mohlo být považováno za projev pověry nebo dokonce za porušení božího zákona Ježíš přijme a řekne - tvá víra tě uzdravila. O jeho slovech musíme přemýšlet. Neříká ani: "Ty sama ses uzdravila" - nějakou svou sugescí či představou, ale neříká ani: "Já sám, bez tebe, jsem tě uzdravil." Jinými slovy - jde o navázání kontaktu, vztahu k Bohu. Tam někde je prostor pro uzdravení.  Ve víře, v setkání mezi člověkem a Bohem. V tomto prostoru uzdravujícího setkání tváří v tvář, kde člověk může s důvěrou vypovědět celou pravdu, tam se ukazuje, co je víra.

                Ale vlastně nám to není tak docela neznámé. Dotýkáme se Boha v našich modlitbách, našich prosbách a potřebách.  Ale k uzdravení života dochází až tehdy, když se Bohu ve víře otevřeme a přijmeme jeho vlastní dotek do svého života. Pohybujeme se tady na samém okraji tajemství našeho vztahu k Bohu. I nás se Bůh dotýká. Je těžké to vyjádřit, je těžké to někomu vysvětlovat. Dotýká se našeho svědomí, které se stává citlivé vůči našim chybám i utrpení tohoto světa. Dotýká se našeho myšlení, když nacházíme řešení svého života, naději. Dotýká se jistě i našeho těla - někdy skrze to jak s ním zacházíme a někdy tak, že se stane něco nečekaného. Dotýká se nás svým slovem i příkladem tak, že se nemění jenom naše aktuální nouze, ale celý život

                V tom příběhu máme závažné svědectví o tom, že se to děje skrze pravdu. Ježíš se tvrdošíjně ptá, až nalezne tu, která se ho dotkla. Chce slyšet její příběh, její trápení. A tím je uzdravena - tím, že vypoví celou pravdu. To člověka může uzdravit  - že jednou vypoví celou pravdu o sobě, když nemusí nic zamlčet. A možná to byla i součást jejího problému. Protože jak nás poučují psychologové - když část své životní pravdy zamlčujeme, vytěsňujeme nebo falšujeme, často naše tělo za nás začne hovořit. Kde duše neví, nechce vědět či lže, tam se tělo ujímá slova a mluví jazykem bolesti a nemocí.

                Víra je tak prostorem, kde se setkáváme s tím, který chce slyšet pravdu. Který nás neodsoudí, neohrne nad námi nos, trvá na tom, aby nás našel a my před něj mohli přinést všechna svá břemena.

                Pane Bože - dej ať se tohle od tebe naučíme. Vytvářet prostor, kde je možné vyjádřit i to co přebývá v koutě naší duše. I to co nechceme či neumíme slyšet. Dej nám k tomu toleranci, moudrost a lásku.  amen

DN