Křest jako brána

1. čtení: Mk 10,13-16   Text+kázání: Mt 7,13n

Milí rodiče, kmotři; bratři a sestry; všichni příchozí. Vítám vás a mám radost, že jsme se tu dnes sešli, abychom pro sebe přijali Slovo boží a abychom byli v křestní den s Vítězslavem.

My dospělí máme občas pocit, že děti mají na víru ještě dost času. Bylo to tak už odedávna. Už evangelista si všiml toho, jak děti přišli za Ježíšem, a dospělým se zdálo že tam moc hlučí nebo zlobí nebo drobí chleba a tak je chtěli odehnat. Tehdy se Ježíš dětí zastal a dokonce řekl, že máme mít stejnou víru jako dítě.

Co to ale znamená? Možná to, abychom se zamysleli nad „parametry" dětské víry. Možná jí v něčem rozumí líp než my dospělí.

Třeba v tom, že je dětem je docela jasné, komu mohou věřit. Že víra není nějaké uznání kohosi nad námi, ale že to je bezvýhradná  důvěra, k někomu, kdo nikdy nezklame. Děti dobře ví co je to jistota, když se můžou mámy nebo táty držet za prst. Zároveň ví, že mají propadnout panice a křičet na celé kolo, když ta láskyplná ruka není zrovna po ruce.

Možná by nám mohly děti vysvětlit i co je to svoboda. Děti nemají svobodu v tom, udělat všechno co si zamane - to ví, že se nesmí, ale přesto jsou svobodné, protože - obklopeni láskou - se nemusí skutečně pořádně bát.

Děti také na rozdíl od nás dobře ví, že nejsou sami mírou všech věcí, protože bez cizí pomoci se neobejdou.

Asi by nás mohly poučit o odpuštění. Znáte - když se pak po nějaké lumpárně přijdou pomazlit...

Nejmenší děti umí ocenit ty správné věci. Ví že mnohem zajímavější je mandelinka na dece, kdežto sousedovic nový dům se dvěma garážemi je nechává poměrně chladnými. O značku jeho auta se nezajímají zdaleka tolik jako o to, že je červené.

A taky bych chtěl ocenit, radost a obrovskou touhu objevovat všechno a všechny kolem jako úžasný zázrak a dar.

 

Co to je vlastně křest. Pro některé možná pěkná slavnost nebo starobylý rituál. Zvlášť pokud jde o křest dětí. Vlastně takové přivítání občánků, jenže v kostele.

Ale ve křtu jde o mnohem mnohem víc. Ano, je to i rituál, je to i slavnost. Ale jde tu - mohli bychom říct - o život.

Je to začátek zápasu o to, jaký bude Vítězslavův život. Ano, jistě, když přejeme dětem do života důležité věci, nezapomeneme na zdraví, štěstí, úspěch. Ale křest vlastně otevírá ještě mnohem důležitější otázky, na které tak rádi zapomínáme. A totiž, jestli bude mít jeho život vůbec nějaký smysl, bude naplněný, jestli bude dobrý. Nebo jestli bude zbytečně promrhaný. I tak je možné se životem naložit. Ztratit ho. Je to začátek zápasu o životní cestu. Komu nebo čemu bude patřit, kam povede a kde bude jeho cíl.

Ježíš ilustruje život vlastně velmi jednoduchým příměrem. Jako cestu nebo jako bránu. Mohli bychom tedy křest vidět jako bránu, která stojí na začátku cesty. Zdůrazňuji - je to začátek. Jsou lidé, pro které je křest naopak cíl, vrchol víry. Podle toho myslí a žijou. Křest je to jediné, co chtějí s Pánem Bohem podniknout.

Je to hrozně zvláštní. To je jako kdybyste jeli na dovolenou do zahraničí. Přejeli byste hranice. A pak si postavili stan na parkovišti, hned za celnicí, a libovali si jaká je to nádherná dovolená v cizině. Pravda - když to takhle člověk udělá, ušetří si starosti s cestováním, peníze za benzín nebo za vlak, ale nikdy neuvidí moře. Vlastně mohl zůstat v pohodlí doma.

Křest je bránou, za kterou začíná cesta. Občas nepohodlná, jak už cesty bývají. Občas na ní člověk zabloudí. Ale taky pozná naprosto nečekané věci, dobrodružství a zázraky, až to bere dech. Křest je brána, kterou se dostáváme k tomu podstatnému. Za ní teprve začíná nový život s Bohem.

 Jde tedy o cestu. Křesťané bývají někdy obviňováni ze zpátečnictví. Z toho, že jsou konzervativní. To je nedorozumění a taky trochu pomluva. Protože víra je ve skutečnosti pohyb. Víra je cesta. Jsme společenství poutníků. Mohli bychom dokonce říct, že to je naopak.

Tak například: Když člověk má před sebou příklad dokonalé boží lásky, nemůže zůstat sebespokojeně sedět. Na cestu ho pohání

vědomí, kolik mu do ní ještě schází.

Nebo: Když člověk nevěří, že by bylo možné ještě na tomhle světě něco dobrého dokázat, pak se posadí, uzavře se do sebe před tím nespravedlivým světem a dál už nic. Kdežto když se vyskytnou překážky na cestě víry, člověk věří, že má cenu je překonávat, že za nimi ještě něco čeká. Víra je pohyb, i tam, kde všichni zoufale křičí - už není naděje, věřící člověk se prodírá dál, protože tu naději si nese v srdci.

Jsme putující lid, a kdo byl někdy na vandru, ten ví, že tahat s sebou moc věcí je sebevražda. Křesťani se ve víře učí odhazovat zbytečnou zátěž - třeba lpění na majetku, ale taky zbytečnou zátěž neodpuštěných křivd a pomsty.

Další nesmírně důležitá vlastnost na cestě víry je schopnost přijmout, že jsem zabloudil. Minul. Že jsem vedle. Schopnost pokání. Hlavní síla víry není v tom, že jsme dokonalí, že po té cestě šlapeme vždy ve vyleštěných polobotkách a v kravatě, či v nažehlené sukni. Síla víry je v tom, že máme sílu přiznat i svojí chybu. Že křesťan dokáže přijmout dokonce i chybu druhých. To je nesmírně vzácná vlastnost. Vidět se pravdivě, ale s nadějí.

 Křest je brána k této cestě. Zatím to je na vás - zatím budete tu cestu za svoje děti podnikat vy sami. S pomocí kmotrů, přátel, bratří a sester ve sboru. A hlavně s pomocí Boží. Tak ještě dlouho ponesete svoje děti v náručí pak je ještě dlouho povedete za ruku. Ale je nesmírně důležité, abyste s nimi ušli ten kus vlastní víry. Protože co je to platné - děti se nejvíc učí z toho jací rodiče jsou a jenom maličko z toho, co jim rodiče říkají. Děti jsou mazané. V žádném případě vám neuvěří, že víra je důležitá pro život, když od vás neuslyší žádnou modlitbu, když Bible bude doma sloužit jen jako lapač prachu a když jejich jediná vzpomínka na kostel budou fotky ze křtin.

Samozřejmě ani při nejlepší snaze rodiče (naštěstí) nemůžou přinutit své děti, aby byly věřící. Když jsme mluvili o té cestě - řekněme, že dnešní křest je pro Vítězslava, jako když ho necháte na úřadě zapsat do svého pasu, aby se mohl spolu s vámi podívat tam za bránu. Berete ho s sebou. Jednou přijde samozřejmě doba, kdy si bude muset nechat udělat pas vlastní, pokud bude chtít touto cestou sám jít. Ale věk není důvod pro to nechat dnes své děti trčet doma.

Víře, důvěře, lásce, která je z Boha i k Bohu se může každý učit už odmala. Zkusme ještě jeden malý příklad - učíme své děti - docela přirozeně mateřský jazyk. Nenecháme to napotom, ani je místo rodného jazyka neučíme jenom třeba angličtině, přestože by to měli snazší v budoucím uplatnění. Ale takhle o tom nepřemýšlíme. Neděláme to, protože čeština je přirozenou součástí nás samých. A podobné je to s vírou, která buď je nebo není součástí našeho života.

Ale je ještě jeden důvod proč vám rodičům dnes fandím. Je to váš krok odvahy proti duchu doby. Dnes se zdůrazňuje samé JÁ.

JÁ o sobě ve všem rozhodnu. JÁ svůj život držím pevně v rukou. JÁ, JÁ. Přeneseno do oblasti víry. Já o sobě rozhodnu, na mě záleží, jestli budu věřící nebo ne. A nakonec - Já rozhodnu, jestli Bůh vůbec je nebo není.

Vy jste udělali spontánní, ale významný krok víry, protože křtem svých dětí jste vyznali, že křest je smlouva, jejímž ručitelem je sám Bůh. A naše ano je důležité, ale to není pyšné a titánské rozhodnutí o své duši, ale pouze přitakání k Božímu povolání. K Boží vůli.

Vaše rozhodnutí je výrazem pokory. Vyznáním, že vaše děti nejsou vaším vlastnictví. Jsou darem, který byl vám pouze svěřen. Odteď vám už vaše děti nebudou patřit bezvýhradně. Jsou pod ochranou Boží. Nemají už jen vás, ale i Otce v nebesích a vy se na to chcete ve své výchově ohlížet.

 Milí rodiče. Nakonec vám přeju, abyste se učili i od svých dětí. Tomu, že víra je důvěra. Spolehnutí se. A že když se nám zdá, že Bůh je daleko, je třeba spustit alarm. To že odpuštění není slabost, ale dar. Že když se bojím, můžu se někoho držet za ruku. Že svět je dobré Boží stvoření, když v něm poznáme lásku.

 A vašim dětem znova přeju, aby se ti tu líbilo. Abyste je vzali s sebou do kostela. Aby se naučili, že Bůh není jenom ten pán z knížky, aby prožili víru konkrétně a hmatatelně jí zakusili mezi přáteli a sourozenci, kteří všichni dohromady mají jednoho Otce.

amen