Kde se bere víra?
1. čtení Gn 11,31-12,4
2. čtení a kázání J 20,19-29
Jak vzniká víra? Někteří z nás, chodí to tohoto kostela už nějakou dobu. Někteří už dokonce dlouhou dobu. A asi bychom dokázali říct proč. Minulý týden byla u nás ve sboru noc kostelů a lidé se pokusili vyjádřit a na napsat na tabuli vyjádřit své důvody, proč věří, proč chodí do kostela. Aby se tím mohli inspirovati i náhodní návštěvníci. Odpovědi byly různé. Potkáváme zde přátele. Dozvídáme se důležité věci. Prostředí církve nás obohacuje. Byli jsme tak vychováváni. Člověku to dává jiný rozměr života. Zkuste si to promyslet, co byste tam napsali vy. Jakou dáváte odpověď, když se vás někdo zeptá.
Ale co kdybychom měli zapátrat po začátku naší víry? Jak se to přihodilo, že jsme právě tady? Rodinné prostředí? Ne, je přece tolik lidí, kteří se narodí věřícím rodičům a sami nikdy neuvěří. Dobří kamarádi? Dobrá, ale ty člověk nachází i jinde než v kostele. Zábava? No občas je to tu skvělé, ale i tu zábavu hledáme také na jiných místech, mnohdy propracovanější.
Ano, prožíváme zde důležité věci, příjemné vztahy, potěšení i povzbuzení. Ale to pořád není nic specificky křesťanského. Víře to může napomáhat, ale nevytváří jí to. Už jenom proto ne, že v církvi se taky dějou někdy věci, které nás spíš odrazují – ano jsme přátelé, ale ne vždycky si sedneme. Stojí to peníze, kterých nikdo nemá nazbyt. I ten farář, kterého živíme, je občas unavený a jeho kázání není někdy takové, jaké bychom potřebovali.
Kde se tedy ta víra bere? Ten příběh, který jsme dnes četli, se na to pokouší odpovědět. Vlastně oba ty příběhy. Ten o Abrahamovi i ten o učednících.
Napřed k tomu Abrahamovi. Říká se mu praotec víry. A tak by snad měl o víře něco vědět. Kde se u něj vzala? Snad z nespokojenosti s tímto světem? Rozhodl se být hledačem z povolání? Možná je tam něco z toho malinko naznačeno. Abrahamův otec Terach přešel půl arabského poloostrova. Odešel z Kaldejskéhu Uru a usadil se v Cháran. Pokud se bibličtí archeologové nepletou tak je to asi 1050 km a pokud se chcete vyhnout poplatkům za dálnice, tak asi 1120 km. To už je cesta, která stojí za zmínku. Terach byl cestovatel a výslovně je řečeno, že směřoval do Kenaánu, neboli Palestiny, neboli země zaslíbené.
Ale nevíme proč. Možná ho hnala nějaká nespokojenost. Možná byl prostě nomád a byl to styl jeho obživy. Možná za tím bylo něco víc. Možná takový ten neurčitý pocit, který zažívá leckdo i v dnešní době – že totiž odpovědi, které v životě dostává ho tak docela neuspokojují. Že přece život není jenom o tom, jak vyplnit čas od kolébky k hrobu. Možná to ho nutilo toulat se, hledat a ptát se. A možná Abraham některé z těch jeho otázek zdědil a taky zdědil stan, což se na cestách hodí a taky stáda, takže byl celkem mobilní. Navíc neměl děti. Takže neřešil, kam je dá do školky a jak jim zaplatí rovnátka. Ale to všechno ještě není víra. Koneckonců když se Abraham rozhodl odejít z Cháran, tak mu bylo 75. A i když se prý jeho otec dožil těžko uvěřitelných 205 let, tak už by spíš měl myslet na to, jak se zabezpečí na stáří. Možná to znáte – z vlastní zkušenosti nebo ze zkušenosti s jinými, že s věkem se člověk stává opatrnějším a věci, které mu dříve připadaly vzrušující – jako třeba cestování už vidí s jistým odstupem.
Nicméně Abraham odešel z Cháran. Stal se praotcem víry. Proč? Protože se s ním Hospodin setkal. A oslovil ho v jeho putování. Možná uhodil na jemnou strunu jeho frustrace – „dám ti děti“. Abraham děti neměl a to tehdy platilo málem za ostudu. Možná zarezonoval s jeho nespokojeností – „vyvedu tě zbrusu nové země, která bude docela jiná než tvá rodná hrouda“. Ale to je vlastně jedno. Protože Hospodin má pro každého z nás připravenou jinou cestu. A ví, že každého z nás trápí jiné problémy. Někoho neusazenost a jiného přílišná uzavřenost do svého světa. Důležité je, že Bůh se s Abrahamem setkal. Přišel za Abrahamem jako první. Oslovil ho. Tak to má být v pravidlech slušného chování – že starší oslovuje mladšího jako první. A tak je to i ve víře. Nebo ještě jinak. Víra začíná tam, kde se s námi Bůh setkává. Víra začíná nikoliv naším rozhodnutím, ale tím, že k nám Bůh promluví.
A to je všechno? říkáme si možná teď. Ti nevěřící mezi námi si možná říkají – tak to je fajn, my si sedneme a pěkně počkáme, až nám Pán Bůh něco taky poví. A ti věřící mezi námi možná zmateně listují svou pamětí a ptají se, kdy to k nim vlastně Hospodin promluvil a co říkal.
----
Tak totak prozatím nechme a pojďme se podívat na ten druhý příběh. Učedníci sedí v neděli pospolu a zuby jim cvakají strachy. I kdyby to tam nebylo výslovně řečeno, že mají strach, tak ta bytelná petlice na dveřích je dost výmluvná sama o sobě. Je to trochu jiná situace než u Abrahama. Tady jde doslova o život. „Jen se podívejte, jak dopadl Ježíš.“ říkají si učedníci. „Ukřižovali ho. Teď půjdou po nás.“
Učedníci si v jednu chvíli už už mysleli, že věří. To když chodili s Ježíšem ještě za jeho života. Když viděli zázraky, které dělal. Když jim vysvětloval, že ne někde v dalekém nebi, ale na dosah každého z nás je Boží království. Když vtipně usadil své protivníky. Když se za nimi táhly stovky a tisíce příznivců. Když pomáhal všem, které život skřípl chudobou, nemocí, nespravedlností. Když proměňoval srdce zatvrzelých lumpů. To se to věřilo.
Ale teď je všechno jinak. Ježíš je mrtvý a všechno se sesypalo, je to v čudu, nic a nikdo nám nepomůže, celé to bylo pro kočku. A ještě z toho bude popotahování na úřadech, ne-li něco horšího. Navíc je jich už jenom deset (Jidáš zradil a Tomáš běhá bůhvíkde) a deset to je smolné číslo. Deset bylo ran egyptských a deset bylo malých černoušků, a jak to s nimi dopadlo.
No a v tom se otevřou dveře… Vlastně pardon zpět – ty dveře se vůbec neotevřou a Ježíš je uprostřed nich. Těžko tomu uvěřit, jenomže právě to je víra. Tedy ne věřit na Ježíše, který proplouvá zdmi jako bílá paní, ale to, že ti učedníci pro to setkání vlastně nic nedokázali udělat. Snad jenom to, že se sešli sami, ale to bylo spíš ze strachu. Ten, kdo něco dělá, je Ježíš sám. A nic ho nezastaví. Ani to, že ho nečekáme, ani to, že mu neotevřeme, i kdyby bouchal – protože co kdyby to byla tajná Herodova policie. Nezastaví ho ani to, že to vlastně není možné. Není možné být vzkříšen, není možné objevit se jen tak v zamčeném pokoji.
Aktivita je zcela na něm. To je vzpruha pro nás věřící. My se totiž taky někdy nescházíme z víry, ale ze strachu – bojíme se o budoucnost, bojíme se samoty, máme strach z chaosu, ze změny v životě, ze zmatku vlastního života. Možná si to někdy ani neuvědomujeme. Jsme takoví uzavření a sevření leckterou křečí. Ale to není na překážku. Alespoň pro Ježíše ne. On přichází a dotýká se nás a vlévá nám svého Ducha, abychom furt nemysleli na sebe, ale taky na ty druhé, abychom se neškrtili o peníze, ale uměli s nimi pomáhat, abychom neměli strach o budoucnost, ale věděli, že nadosah je Boží království, stačí trochu hledat, abychom věděli, že i když se v našem životě leccos mění, on nás neopouští. Jen je třeba vědět, že ta víra nezačíná u nás, ale tím že i za námi přichází Kristus. Vlastně s ní znovu a znovu začínáme, když propadáme strachu, obavám, nebo pýše, ale on za námi navzdory tomu všemu znovu přichází. Od nevěřících se vlastně lišíme tím, že už jsme se s Kristem setkali. Jednou, víckrát, mnohokrát, každou neděli, u jeho stolu…
Takže Ježíš se s ustrašenými učedníky setkal. Pomohlo to? Ani omylem. Za týden sedí za těmi samými zabedněnými dveřmi. A člověk si říká – to jsou taky tak zabednění? Jenomže to je pořád o tom. Víra nevznikne tam, kde člověk najednou sebere odvahu sám v sobě. A hlavně víra není jednou provždy. Víra je tam, kde se s námi setkává Kristus.
Scéna je tedy stejná. Jenom jedna věc se změnila. Je tam s nimi ještě jedenáctý učedník – Tomáš. Prve s nimi nebyl. Možná se bál doma. Možná špehoval po městě, jestli se nechystá zátah. Možná utekl na venkov a vrátil se až za týden. I když to vlastně ne, protože během týdne s učedníky mluvil a nevěřícně kroutil hlavou, když mu ostatní vyprávěli o svém setkání. Podobně od té doby kroutí hlavou zástupy nevěřících, když jim křesťané s očima navrch hlavy vypráví své zážitky o setkání s Kristem. Pochopitelně. Tomáš se Ježíšem nesetkal a proto nevěří. Ale ještě pochopitelněji. Nechce se mu uvěřit, když vidí, ten rozpor – mezi učedníky, kteří tvrdí, jak potkali Krista, tvrdí, že věří, ale přitom se pořád ze strachu zamykají na ty tlusté petlice.
Tomáš je tam za všechny skeptiky, kteří vidí nás, ustrašené křesťany a říkají si – tohle, že má být víra? – tak to tedy pěkně děkuju. A taky možná mluví z duše všem, kteří nechtějí skočit na špek kdejaké nabídce, byť by se jim podávala s notnou dávkou nadšení. Vždyť kolik samozvaných mesiášů a rádoby spasitelů už přišlo? Před Ježíšem i po něm. Copak nemáme kolem sebe zástupy těch, kteří se snaží přivlastnit si naši víru, poslušnost a většinou i peníze? A věříme jim? Ne. Každý člověk by se měl nejdřív přesvědčit, jestli to, na co chce vsadit svůj život a svoji budoucnost je opravdové.
Ale přesto je jedna věc jiná. Tomáš si tam sedne s těmi, kteří tvrdí, že Krista potkali. A oni ho mezi sebe přijmou. Jsou spolu. To je nesamozřejmá věc z obou stran, která by ušetřila mnoho nedorozumění. Sedí spolu, zase mají zamčeno. Učedníci vlastně taky docela nevěří, protože jsou naplněni strachem. Tomáš zase nevěří jejich svědectví. Ale dobré je, že tam nevěří spolu a taky, že spolu čekají co bude.
A Ježíš přichází znovu. Znovu přichází – navzdory těm zavřeným dveřím. Navzdory nevíře a strachu svých věrných nevěrných. A navzdory nevěřícímu Tomášovi. Nic z toho není pro něj překážka.
Potom řekl Tomášovi: "Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!" A z úst tohoto údajně nevěřícího Tomáše zazní největší vyznání, které v Bibli čteme. "Můj Pán a můj Bůh."
Je to odpověď na naší otázku, jak vzniká víra? Snad ano – víra vzniká tam, kde se s námi setkává Bůh, kde k nám mluví. Jako k Abrahamovi, jako k učedníkům. Nikoliv jenom na začátku, ale znovu, vždycky když se chceme uzavřít do svých pochybností, do svého znechucení nad světem, do svého strachu, do své prázdnoty.
Ale je to taky odpověď na otázku, jak takové setkání vypadá? Co vlastně máme čekat? Snad ano. Trochu. Vypadá tak, že Bůh vychází vstříc i naší pochybnosti a slabosti. Jedná s námi, tak jak potřebujeme a podle toho čeho jsme schopni. My bychom možná rádi onálepkovali Tomášův požadavek jako nemístný. Nebo mu možná i trochu závidíme, že nám nebylo dáno si sáhnout nebo aspoň uvidět. Ale Ježíš se nepohorší. Nevyloučí Tomáše za jeho defektní víru, neodsoudí ho za jeho touhu po důkazu.
A právě v tomto bezpodmínečném přijetí, v tom, kdo jde vstříc i naší slabosti a pochybnostem tak, že to už víc nejde, v tom pozná, že to je skutečný Kristus.
Víte, i když se Tomáš nakonec patrně nedotkne Ježíšových ran, tak ony tam hrajou podstatnou roli. Právě ty rány dosvědčují, kam až je Bůh ochoten zajít, aby se nám přiblížil. Aby se s námi setkal.
Kdo tohle pochopí, už se ani nepotřebuje dotknout a přitom se dotknul samotné podstaty lásky a opravdové radosti. Je blahoslavený. Blahoslavení jsou totiž ti, kteří neviděli a uvěřili. Jako vy. Jako já.
Víra je ze setkání s Bohem. My ho můžeme jenom čekat jako Tomáš. Ale Tomášův příběh nám vypráví, že to čekání není marné a že pokud o něj stojíme, nemůžou mu zabránit žádné překážky.
amen
