Kde jde o věci našeho Otce
1. čtení: Př 3,1-10; text kázání L 2,41-52
Jen si to zkuste představit - jak asi Marii s Josefem bylo, když zjistili, že jsou den cesty od Jeruzaléma a jejich syn nikde.
„Nebyl s vámi náš Ježíš?", ptá se Marie náhodných kolemjdoucích. „Nešel s vámi náš kluk?", ptá se Josef dalších. „Neviděli jste Ježíše?" Ale nikdo ho neviděl. S nikým nešel. Příbuzní i přátelé jenom vrtí hlavou.
Člověk si to dovede úplně představit - napřed taková ta jistota - no on jde támhle s kamarády, pak člověk lehce znervózní, když ho nenajdou tam, kde předpokládali, pak vztek - kde ten uličník vězí, no počkej, ty to schytáš. A nakonec - panika, strach a představy co se mohlo všechno stát.
Trochu si to dovedu představit, když se nám jednou v obchoďáku ztratil náš syn a těch několik chvilek než ho vyhlásili rozhlasem na informacích bylo velice perných. A kdo z vás má děti, možná jste prožili něco podobného. Jenže Marie s Josefem ho hledají ho tři dny. Nedovedu si vůbec představit, jak jim u toho bylo.
Lukáš své vyprávění schválně vyhrotí třídenním hledáním, aby pak přišlo vyvrcholení - Ježíš sedí v Chrámu a ostatní, dospělí, mu s úžasem naslouchají. Strach rodičů se rázem promění v údiv, možná dokonce v pýchu.
Nebylo by na tom nic moc zvláštního - v chrámu bude diskutovat ještě mnohokrát. Jenže ono je mu teprve dvanáct.
Nakonec to je nejspíš hlavní důvod proč tuto ojedinělou zmínku o Ježíšovi Lukáš zachoval. V žádném jiném evangeliu se nedočteme nic o tom, jak Ježíš žil mezi svým narozením až do doby, kdy veřejně vystoupil. Kromě této Lukášovy legendy o zázračném dítěti.
Rádi slyšíme: Ježíš byl mimořádný už... už od matčina lůna, vypráví evangelista Lukáš. Ale to se těžko dokazuje. Byl výjimečný i v době svého dospívání - na to už jsou svědci, kteří v tom chrámu naslouchají. Je to pro nás takové potvrzení naší víry. Ježíš, kterému věříme je mimořádná osobnost. Bůh byl s ním. Už tady jako bychom zaslechli ozvěnu vyznání - Ježíš je Boží syn. Vždyť kdo jiný by dokázal diskutovat s předními teology země už ve dvanácti letech.
Ale víte zase na druhé straně. Není to trochu málo? Rozhodně je ten příběh velmi cudný. Zvlášť ve srovnáním legendárními zkazkami, které se vyrojily už zanedlouho po Ježíšově smrti. Mezi nimi různé legendy a senzační zprávy o Ježíšově dětství, kde nechybí pohádka o tom jak Ježíš vyráběl z hlíny živé ptáčky, nebo dokonce vzkřísil mrtvého. Po tom všem mohl Lukáš sáhnout, ale neudělal to. Nic z toho v evangeliu nenajdeme. Ten zázrak je takový - takový málo zázračný. Něco mimořádného se děje, ale dá se to vidět různě. Vždyť si to klidně můžeme představit tak, že mimořádně nadaný židovský kluk diskutuje se svými učiteli. Takové zázraky najdeme v každé druhé ješivě - židovské škole. Ano, geniální dítě, ale takové se čas od času vyskytne. Ježíšův skoro současník Josef Flavius vypráví něco podobného o sobě: „Když jsem byl ještě chlapec, asi čtrnáctiletý, stal jsem se všeobecně známým díky své lásce ke knihám, takže velekněží a vedoucí mužové města za mnou neustále přicházeli a radili se se mnou o detailech našich nařízení."
Ale právě to se mi na tom příběhu líbí. Není ani senzační ani bombastický. Je takový jaká je naše víra. Jako je víra sama. Ano i v naší víře se děje něco mimořádného. Zázračného. Cítíme to, víme to. Ale když se na to někdo zeptá, můžeme být na rozpacích. Jak to jen říct? Jak to vyjádřit? I my o některých věcech ve svém životě řekneme: zázrak. Milost. Ale člověk musí mít v sobě určitou citlivost, aby to viděl. Aby to rozpoznal.
Víra v našem životě vystupuje navenek, možná právě v takových příhodách jako je ta dnešní. V situacích, kdy se zachováme jinak, než by to od nás druzí očekávali. Možná i jinak než bychom to od sebe očekávali my sami. A někdy možná nesrozumitelně pro své okolí - tak jako nechápali Ježíšovo chování jeho rodiče.
Mohou to být všelijaké zdánlivé maličkosti. Třeba, že člověk neudělá podraz, i když by mohl, i když by si pomohl, i když ho přitom nikdo nevidí. Nebo ho naopak někdo vidí a klepe si na čelo a ptá se - nejsi hloupej, žes nešel zkratkou, že sis neusnadnil život. Anebo když se někdo nechápavě zeptá - a proč nemůžeš přijít na tu práci v neděli a my řekneme - já mám něco důležitějšího.
Anebo když se člověk vzepře tomu, aby vyslechl pomluvu nebo rasistický vtip. Anebo když nepochopitelně přijmeme i někoho, kdo nám pil krev. Anebo když člověk ve vší své důstojnosti najednou dokáže sám sebe s legrací shodit, uvidět se najednou s nadhledem a svobodně. Nebo když se v nás najednou něco zlomí a my smíme konečně zapomenout na křivdu, místo toho, abychom si jí neustále připomínali a vyžívali se v ní.
Někdy to mohou být i věci veliké. Veliké zápasy o pravdu, veliká rozhodnutí, která změní mnohé v našem životě nebo i v životě druhých.
Ale ať už jsou to z našeho pohledu maličké nebo veliké věci, mají v sobě místo nadpřirozené zázračnosti spíše jakousi zvláštní překvapivost a nesrozumitelnost. A když se nás někdo zeptá: proč? - odpovíme stejně jako Ježíš. Jsme tam, kde jde o věci našeho Otce.
V tom příběhu Ježíš zůstal v chrámu - tam šlo o věci jeho otce. Bylo mu tehdy dvanáct. To byl věk, kdy měli chlapci bar-micva - něco jako u nás konfirmace - tedy vstup do dospělosti. Žid se stával plnoprávným členem obce. Tzv. synem přikázání (bar je syn, micvot jsou přikázání). Ježíš je ve věku, kdy se na to připravuje a právě v té době zůstane v chrámu a řekne - musím být tam, kde jde o věci mého otce. To si zkuste představit - konfirmand, čerstvý puberťák k tomu nejenom, že jde ochotně s rodiči do kostela, ale ještě tam zůstane jaksi navíc, místo všeho, co se mu nabízí - no není tohle skutečný zázrak? A vidíte, děje se i v našem sboru.
Ale mluvím o tom, protože tak je to někdy vnímáno, že o věci boží jde právě v kostele a ten příběh jako by to potvrzoval. Ježíš zůstal v chrámu - jde tedy hlavně o to, abychom chodili do kostela. Je to tak správně? Jako farář jsem vždycky v podezření, že mi jde hlavně o tohle - vyšroubovat kliku zevnitř, aby každý kdo přijde tu musel zůstat. No do kostela určitě choďte, to je dobré a důležité, ale na to, abychom byli tam, kde jde o věci našeho Otce to nestačí.
Být tam kde jde o věci našeho Otce znamená spíš nejít vždy s proudem, najít si jinou perspektivu než jenom tu svojí. Zkusím k tomu malý příklad:
Když stojíte na kopci a třeba ještě na rozhledně, vidíte svět jinak - v celku, vidíte souvislosti, odkud která cesta kam vede. Když slezete dolů, vidíte zase různé detaily. Když nám jde o věci našeho Otce je to podobné. Člověk, který žije v rozhovoru s Bohem, vystavený Božímu slovu - má možnost získat jinou perspektivu pro svůj život. A jestli je to ta nahoře nebo dole - to se právě nedá říct. Někdy nahoře - člověk dokáže svůj život vidět jakoby v širokém plánu Boží milosti a najednou vidí, že ty věci o které mu šlo na prvním místě - zabezpečení sebe, klídek, peníze - jsou sice důležité, ale už ne tolik, aby si kvůli nim ničil zdraví, nenáviděl druhé, honil se a trápil. Už nejsou na tom prvním místě. Nebo naopak shora člověk vidí svůj životní úkol - vidí, že někdy neplatí to české heslo - to chce klid, a že je naopak třeba svůj klid ztratit, aby člověk neztratil svobodu, poctivost, svědomí, duši. Člověk který kouká Božíma očima najednou vidí skutečnou cenu věcí a říká si s Ježíšem - co by mi bylo platné, kdybych získal celý svět, ale ztratil sám sebe. A někdy člověk musí naopak koukat hrozně zblízka, aby viděl místo svého klidu viděl utrpení bližního, posvítil si na svou vlastní vinu i když mu nikdo nic nevyčítá. O to právě jde - mít tu správnou perspektivu ve správný čas. Být tam, kde jde o věci našeho Otce.
Věřit - to znamená vidět sebe i druhé jakoby Božíma očima. Věřit - to je vědět, že nejde jenom o moje věci, ale i o věci našeho Boha, o věci našich bližních a nechat tuhletu překvapivou možnost, aby změnila náš pohled, naše vnímání i náš život.
Ježíšovi jde o věci jeho Otce, ale i pro něj to znamená pokaždé něco jiného. Dnes - zůstat v chrámu, zítra, nasadit se pro trpící, a nakonec přijmout kříž.
Jde o to, aby náš život nebyl jenom přežívání, kdy se člověk nechá vláčet věcmi a událostmi tohoto světa. Abychom byli tam, kde jde o Boží věci a tak získali pevný základ, díky kterému smíme žít svobodně. Abychom měli cit pro to co má být na prvním místě a proto nad sebou nenechali vládnout strach ale Boha v jeho lásce. amen
