Sonntag Judika – 13. März 2016

Predigt von Dekan Dr. Wolfgang Bub zu Hebräer 5,7-10

Budweis

Gnade sei mit euch und Friede von Gott, dem Vater, und unserem Herrn Jesus Christus. Amen.

Liebe Schwestern und Brüder,

ich freue mich, dass ich heute gemeinsam mit meiner Frau hier sein kann und wir miteinander Gottesdienst feiern dürfen.

Eine Partnerschaft lebt in besonderer Weise davon, dass man sich begegnet. Die Begegnungen sind wie Brücken: Sie verbinden Menschen, die an verschiedenen Orten leben. Sie schaffen Zugänge zueinander und Gemeinschaft.

Ich soll sie grüßen von unserem Kirchenvorstand und von den Mitgliedern des PaBuLi-Kreises in Passau

Nun aber hören wir den Predigttext für den heutigen Sonntag. Er steht im Brief an die Hebräer im 5. Kapitel. Dort heißt es: „Während seines Lebens auf der Erde betete und flehte Jesus mit lautem Schreien und unter Tränen zu dem, der ihn vom Tod retten konnte. Und er bekam Antwort, weil er Gott ehrte. Obwohl er Gottes Sohn war, hat er durch seine Qualen gelernt, was Gehorsam heißt. Nachdem er ans Ziel gekommen ist, ist er nun für alle, die ihm gehörchen, zum Urheber des ewigen Heils geworden. Denn Gott hat ihn zum Hohenpriester gesetzt.“

Liebe Schwestern und Brüder,

Passau ist – wie Budweis – eine wunderbare Stadt. Seit viereinhalb Jahren bin ich nun dort Dekan. Ich liebe die Altstadt mit ihren engen Gassen und alten Häusern, den Kirchen und Türmen, den Plätzen und Flüssen.

Im Mittelalter war Passau eine richtig reiche Stadt. Dazu trug der Handel bei. Vor allem das Salz, das auf Schiffen den Inn herab transportiert und in Passau gelagert und weiterverkauft wurde. Aber auch die Brücken, die über die Flüsse führten. Schon im Jahr 1278 wurde die erste Brücke über die Donau gebaut. Lange Zeit zwischen Regensburg und Wien die einzige Donauüberquerung – bis in Krems und Linz weitere Brücken entstanden.

Die Donaubrücke trug zum wirtschaftlichen Aufstieg der Stadt bei. Nun konnten die Menschen ohne Probleme von der einen Seite auf die andere gelangen. Der Handel blühte. Die gefährlichen Wasserstrudel und Tiefen, die vorher manches Menschenleben gekostet hatten, verloren ihre Schrecken.

Am Ende des heutigen Predigttextes heißt es: „Gott hat Jesus Christus zum Hohenpriester für alle Zeiten gesetzt“.

In der lateinischen Bibel steht für „Hoherpriester“ das Wort „pontifex“, auf gut Deutsch „Brückenbauer“. Gott hat Jesus Christus zum pontifex, zum Brückenbauer eingesetzt.

Christus soll zusammenbringen, was voneinander getrennt ist. Gott und uns – aber auch die Menschen untereinander. Über Staatsgrenzen und Volkszugehörigkeit, unterschiedliche Kulturen aber auch Schuld hinweg.

Zwischen Gott und uns liegt eine tiefe Kluft. Trennender als der reißendste Fluss. Wie ein gefährlicher Strom, der die Menschen bedroht und unüberwindbar erscheint.

Auch zwischen Menschen und Völkern tun sich immer wieder Abgründe auf.

Wir erleben es aktuell in Europa. Nach dem Fall des Eisernen Vorhangs haben viele von uns von einem gemeinsamen Europa geträumt. Von einem Miteinander im Frieden. Von einem Austausch zwischen den Völkern. Von wachsender Gerechtigkeit.

Vieles hat sich entwickelt. Wohl keiner von uns möchte in die Zeit des Kalten Krieges zurück. Und doch: In den letzten Jahren und Monaten ist der Nationalismus gewachsen, wird verstärkt das Trennende, das Eigene betont. Bei uns in Deutschland. Aber auch in anderen Ländern Europas. Brücken werden im übertragenen Sinn abgebaut. Gemeinsames, das mühevoll entstanden ist, wieder aufgegeben.

Hoffentlich führt es nicht dazu, dass das Miteinander im Lauf der Zeit großen Schaden leidet und Gemeinschaft zerstört wird.

Gott hat Jesus Christus zum Brückenbauer gemacht, sagt der Hebräerbrief.

Jesus Christus verbindet uns mit Gott und untereinander. Über Kulturen und Konfessionen, Staatsgrenzen und Sprachgrenzen, über Schuld und alte Feindschaften hinweg. Gott sei Dank! Auch unsere Partnerschaft ist so eine Brücke, die verbindet und Zugänge zueinander schafft. Sie kann zum Reichtum unseres Glaubens, unseres jeweiligen Kircheseins beitragen.

Christus selbst lädt uns ein, die Brücke, die er baut, zu nutzen. Sie immer wieder neu zu betreten. Auf diese Weise Zugang zu Gott zu finden – auch immer wieder Zugang zueinander.

Bauingenieure sagen: Entscheidend für eine Brücke sind die Auflagepunkte. Auf die kommt es an. Eine Brücke sollte auf beiden Seiten gut aufliegen. Dann hält sie etwas aus.

Jesus ist die Brücke zwischen Gott und uns. Er liegt – um es im Bild zu sagen – auf der göttlichen und auf der menschlichen Seite auf. So überwindet er die Kluft.

Er liegt zuerst einmal auf der menschlichen Seite auf. Er weiß, was es heißt, als Mensch zu leben. Sich über einen anderen zu freuen. Im Frühjahr die länger werdenden Tage und die wärmenden Sonnenstrahlen zu genießen. Sich ein gutes Essen zu gönnen. Herzhaft über sich und andere lachen zu können.

Er kennt auch die abgründigen Sorgen und Fragen, die uns Menschen umtreiben. Die Erfahrung, wie Lebenspläne und –ziele zerbrechen. Die Angst vor dem Sterben. Die Enttäuschung über andere. Er weiß, was es heißt, auf der Flucht zu sein und nirgends gewollt zu werden. Und er weiß auch, wie schwer es manchmal ist, an Gott festzuhalten.

Der Hebräerbrief sagt es mit folgenden Worten: „Jesus betete und flehte mit lautem Schreien und unter Tränen zu Gott, der ihn vom Tod retten konnte, und hat durch Leiden Gehorsam gelernt.“

Jesus gehört auf die Seite von uns Menschen.

Zugleich gehört er auch auf die Seite Gottes – und damit zum anderen, zum göttlichen Ufer, das wir mit unseren Kräften nie erreichen können. Im Hebräerbrief heißt es: „Jesus hat Gott geehrt und ist ihm, trotz all der Leiden und Nöte, gehorsam gewesen,“

So ist die Brücke, die er baut, auf beiden Seiten fest gegründet. Auf der göttlichen und auf der menschlichen. So überwindet Christus den Abgrund zwischen Gott und uns, zwischen dem Heiligen und dieser oft zu heillosen Welt.

Jesus, der Pontifex, der größte Brückenbauer aller Zeiten.

Es ist fast so wie mit den mittelalterlichen Brücken in Passau und anderswo. Diese Bauwerke haben den Menschen gut getan. Sie haben das Leben verändert. Menschen von drüben und herüben konnten sich begegnen. Sie fanden guten Zugang zueinander.

Deshalb werden in Kriegszeiten Brücken zerstört und gesprengt, um den Zugang ans andere Ufer zu verhindern. Das mag im Blick auf anrückende Feinde sinnvoll sein. Aber die Menschen leiden darunter. Sie sehnen sich den Tag herbei, an dem es wieder möglich wird, die Brücke zu überqueren und ans andere Ufer zu gelangen. 

Im übertragenen Sinn gilt das auch für die Brücke zwischen Gott und uns. Wenn wir diese Brücke kennen und sie nutzen, dann wird auch unser Leben reicher. Die Begegnungen mit Gott verändern Menschen. Sie führen zu Erfahrungen, die man nicht mehr missen möchte. Sie tun der Seele gut und helfen, das Leben zu leben.

Jesus bringt unterschiedlichste Menschen mit Gott zusammen. Eben alle, die ihm gehorchen und seiner Brücke trauen. Da ist es egal, ob einer im christlichen Abendland oder irgendwo sonst auf der Erde geboren wurde. Da ist es egal, ob einer alt oder jung, Frau oder Mann, reich oder arm, katholisch, evangelisch oder anderer Konfession ist. Für alle, die Jesus vertrauen, ist er zum Heil geworden.

Manchmal werde ich gefragt: Warum pflegt deine Gemeinde St. Matthäus Partnerschaften nach Budweis und Linz?

Im Bild des Predigttextes könnte ich antworten: Uns verbindet eine riesige Brücke. Christus hat diese Verbindung über viele, viele Kilometer gebaut. Er verbindet uns. Und er will, dass wir diese Brücke immer wieder betreten. Dass wir Zugang zueinander finden. Dass dieser Zugang nicht nur Mühen bedeutet, sondern uns gegenseitig bereichert. Wenn wir merken, dass wir durch unseren Herrn zusammengehören. Wenn wir entdecken, wie die anderen ihren Glauben leben – und uns hier und da auch gegenseitig etwas voneinander abschauen. Indem wir merken, wie der Glaube Landes- und Volksgrenzen überwindet. Wie er auf diese Weise auch zum Frieden und zur Gerechtigkeit in dieser Welt beiträgt.

Wir wären ärmer, wenn es unsere Partnerschaft nicht geben würde.

So danke ich allen, die sich dafür engagieren. Die sich immer wieder neu auf den Weg machen, um die Partnergemeinde zu besuchen. Die gemeinsam Gottesdienste feiern und auf diese Weise die Brücke zu Gott gehen, die Christus für uns baut.

Ich freue mich, dass wir das auch heute miteinander tun. Amen.

Und der Friede Gottes, der höher ist als alle Vernunft, bewahre unsere Herzen und Sinne in Christus Jesus, unserem Herrn. Amen.

Kázání děkana Dr. Wolfganga Buba v Budějovicích (neděle Judika – 13. březen 2016)

Milost vám a pokoj od Boha, Otce a našeho Pána Ježíše Krista. Amen

Milé sestry a milí bratři,

jsem rád, že tu dnes mohu být spolu se svou manželkou a že můžeme společně slavit tuto bohoslužbu.

Partnerství žije zejména tím, že se setkáváme. Setkávání jsou jako mosty: spojují lidi, kteří žijí na různých místech. Vytvářejí přístupové cesty k sobě navzájem a také společenství.

Mám vám vyřídit mnoho pozdravů z Pasova - od staršovstva a těch, kteří se podílejí na Pa-Bu-Li.

Nyní ale vyslechněme text, který je základem dnešního kázání. Je v Listu Židům v 5. Kapitole. Tam je psáno: “Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel. A ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se průvodcem věčné spásy, když ho Bůh prohlásil veleknězem podle řádu Melchisedechova.“

Milé sestry a milí bratři,

Pasov je - tak jako České Budějovice- nádherné  město. V něm jsem už čtyři a půl roku děkanem. Mám rád staré město -  jeho úzké uličky a staré domky, kostely a věže, náměstíčka a řeky.

Ve středověku byl Pasov velmi bohaté město. K tomu přispěl obchod. Přede vším se solí, která se vozila na lodích po řece Innu, v Pasově se skladovala a pak prodávala dále. Ale také mosty, které vedly přes řeky. Už v roce 1278 byl postaven první most přes Dunaj. Byla to po dlouhou dobu jediná možnost mezi Regensburgem a Vídní jak překonat Dunaj, než byly postaveny další mosty v Kremsu a Linci.

Most přes Dunaj přispíval k hospodářskému vzestupu města. Nyní se mohli lidé bez problému dostávat z jedné strany řeky na druhou. Obchod kvetl. Nebezpečné vodní víry a hlubiny, které dříve způsobovaly ztráty na životech, ztratily svou hrozivost.

Na konci textu pro dnešní kázání stojí: „Bůh prohlásil Ježíše Krista navěky veleknězem.“

V latinské Bibli je „velekněz“ označen slovem „pontifex“, což v němčině znamená „stavitel mostů.“

Kristus má dát dohromady, co bylo od sebe odděleno. Boha a nás – ale také lidi navzájem. A to, i když jsme na různé straně státní hranice, patříme k různým národům, jsme různé kultury, a máme i různé hříchy.

Mezi Bohem a námi leží hluboká propast - rozdělující jako dravá řeka. Jako nebezpečný proud, který ohrožuje lidi a zdá se být nepřekonatelný.

Také mezi lidmi a národy se otevírají vždy znovu nové propasti.

Prožíváme to aktuálně v Evropě. Po pádu železné opony jsme mnozí z nás snili o společné Evropě. O společném bytí v míru.

O výměně mezi národy. O rostoucí spravedlnosti.

Mnohé se uskutečnilo. Nejspíš nikdo z nás se nechce vrátit zpět do doby studené války. A přece: V posledních letech a měsících narostl nacionalismus, sílí to, co rozděluje a zdůrazňuje se to vlastní. U nás v Německu, ale také v ostatních zemích v Evropě. Mosty se v přeneseném   smyslu slova ruší. Toho společného, které namáhavě vznikalo, se zase vzdáváme.

Doufejme, že to nepovede k tomu, že to společné utrpí v průběhu doby velké škody a že společenství bude zničeno.

Bůh učinil Ježíše stavitelem mostů, stojí v Listu Židům.

Ježíš Kristus nás spojuje s Bohem a navzájem. A to navzdory kulturám a vyznáním, hranicím státním i jazykovým, navzdory vinám a starým nepřátelstvím. Díky Bohu! Také naše přátelství je takový jeden most, který spojuje a vytváří přístup jednoho k druhému. Může přispívat k bohatství naší víry, našeho bytí zde při bohoslužbě.

Sám Kristus nás zve, abychom používali most, který on staví. Abychom stále znovu na něj vstupovali, a takto nalézali cestu k Bohu – ale také stále znovu cestu k sobě navzájem.

Stavební inženýři říkají: Rozhodující pro most jsou zakládací body. Na nich záleží. Most by měl dobře držet na obou stranách. Potom něco vydrží.

Ježíš je most mezi Bohem a námi. On leží – obrazně řečeno – na Boží a lidské straně. Tak překonává propast.

On leží nejprve na lidské straně. On ví, co to znamená žít jako člověk. Radovat se z druhého. Užívat si na jaře prodlužující se dny a zahřívající paprsky slunce. Dopřávat si dobré jídlo. Moci se srdečně smát sobě i jiným.

On zná také velké starosti a otázky, které nás lidi tíží. Zkušenost, jak se zhatí životní plány a cíle. Strach ze smrti. Rozčarování z ostatních. On ví, co to znamená být na útěku a nikde nebýt chtěn. A také ví, jak je mnohdy těžké držet se Boha. Dopis Židům to říká těmito slovy: „Ježíš se modlil a s bolestným voláním a slzami prosil Boha, který ho mohl zachránit před smrtí; naučil se poslušnosti z utrpení.“

Ježíš patří na stranu nás lidí.

Současně patří na stranu Boha – a tím k druhému Božskému břehu, který my nikdy pomocí našich sil nemůžeme dosáhnout. V Listu Židům se říká: „Ježíš Boha ctil, a přes veškeré utrpení a nouzi, byl ho poslušen.“

Tak je most, který on staví, pevně založen na obou stranách. Na Boží i lidské. Tak překonává Ježíš propast mezi Bohem a námi, mezi svatým a tímto často nesvatým světem.

Ježíš, pontifex, největší stavitel mostů všech dob.

Je to téměř jako se středověkým mostem v Pasově a jinde. Tato stavební díla posloužila lidem dobře. Změnila život. Lidé z druhé strany a z této strany se mohli setkávat. Nalezli k sobě dobrou cestu.

Mosty byly ve válečných dobách ničeny a vyhazovány do povětří, aby se zabránilo přístupu na druhý břeh. To mohlo být z pohledu na postupujícího nepřítele smysluplné. Ale lidé tím trpěli. Oni toužebně očekávali den, kdy budou moci opět přejít přes most a dostávat se na druhý břeh.

V přeneseném smyslu to také platí pro most mezi Bohem a námi. Když tento most známe a používáme jej, potom se také náš život stává bohatším. Setkávání s Bohem mění lidi. Vedou ke zkušenostem, které bychom neradi minuli. Dělají duši dobře a pomáhají žít život.

Ježíš spojuje s Bohem různé lidi. Zejména všechny ty, kteří ho

poslouchají a důvěřují jeho mostu. Proto je jedno, zda se jeden narodil v křesťanské Západní zemi nebo někde jinde na zemi. Proto je jedno, jestli je jeden starý nebo mladý, žena nebo muž, bohatý nebo chudý, katolického, evangelického nebo jiného vyznání. Pro všechny, kteří Ježíši důvěřují, se on stal spásou.

Mnohokrát jsem byl dotazován: Proč se přátelí tvůj sbor St. Mathäus se sbory v Budějovicích a Linci?

Z pohledu textu k dnešnímu kázání bych mohl odpovědět: Nás spojuje obrovský most. Kristus vytvořil toto spojení přes mnoho a mnoho kilometrů. On nás spojuje. A on chce, abychom stále znovu vstupovali na tento most. Abychom k sobě nalézali cestu. Aby tato cesta neznamenala jen námahu, nýbrž aby nás oboustranně obohacovala. Když poznáváme, že patříme k sobě skrz našeho Pána, když objevíme, jak ti druzí žijí svoji víru, a sem tam něco od sebe navzájem odkoukáme, tak tím poznáváme, jak víra překračuje zemské i národní hranice. Jak ona tímto způsobem přispívá také k míru a spravedlnosti na tomto světě.

Byli bychom chudší, kdyby to nevytvářelo naše partnerství. A tak děkuji všem, kteří se na této tvorbě podílejí. Kteří se stále znovu vydávají na cestu, aby navštívili partnerské sbory, slavili společné bohoslužby, a tímto způsobem šli po mostě k Bohu, který pro nás Kristus vybudoval.

Těší mě, že to také dnes společně činíme. Amen.

A Boží pokoj, převyšující každé pomyšlení, Bude stráží vašich srdci i myslí v Ježíši Kristu, našem Pánu. Amen.