To jste tak nechápaví?

1. čtení Sk 2,14+36-41; text ke kázání L 24,13-35

„Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali." To mi nejde na rozum. Jak mohli Kleofáš a ten druhý Ježíše nepoznat? A nejsou první. Vzpomeňte třeba na Marii z Magdaly, o které jsme mluvili minulý týden. Ta si myslela, že vidí zahradníka.

Jak si to vlastně představujete? Proč ho nemohli poznat? Je vám to také divné nebo na to máte nějakou odpověď?

Každý z nás se s tím snaží nějak vypořádat. Je důležité, jak si odpovíme. Jenom by ta naše odpověď neměla jenom uhlazovat to, že si něco nedokážeme vysvětlit a tak se snažíme jen přihladit text Bible, aby se vešel do našich představ.

               Připusťme si ten skandál. Tu nepochopitelnost. Třeba jako malé děti, které se okamžitě na tomto místě zeptají  - jak je to možné, že ho nepoznali, když ho předtím viděli?

               Asi by se slušelo, abych sám dal nějakou odpověď. Ale já provedu takovou schválnost a neodpovím.  Protože tím bych celý příběh zúžil. Postavil na jedinou kolej. A možná ho tak vytrhl ze souvislostí vašeho života.

               My si totiž musíme uvědomit, že právě tohle nepochopení je jedním z ústředních motivů celého příběhu. Ale hlavně: Je to situace, kterou známe. Ze svého života nebo i od druhých. Člověk může mít naději, záchranu, zdroj radosti přímo před očima, a přesto jakoby mu něco bránilo ji spatřit. Je to nepochopitelné, ale je to tak. Zažíváme to sami v sobě, zažíváme to u druhých.

               Tak třeba: Zvete někoho do radosti a k víře a jakoby něco bránilo jeho očím to přijmout a pochopit. Někdy se naopak my sami propadáme do beznaděje a smutku a jako bychom neviděli a nechápali, že Ježíš jde vedle nás. Místo radosti dělá některým radost rýpat se ve vlastním trápení. Místo svobody dělá některým dobře žít pod vládou pevné ruky. Místo odpuštění se občas radši patláme ve starých křivdách. Neuvěřitelné? Nepochopitelné? Ale ze života.

Proč se to děje? Proč to nemůžeme pochopit, že máme spásu, naději a radost nadosah. A proč to nemůžou pochopit další?

Rozhodně na to není jedna odpověď. Jsou různé překážky, které nám i jiným brání v tom, abychom objevily zdroj záchrany.

Třeba zklamání. Zklamaní ti učedníci, jdoucí do Emaus, určitě byli. „My jsme doufali" říkají. Ale teď už je to pryč. Dobré věci zkrátka nemají dlouhého trvání. Když se objeví někdo aspoň trochu slušný, tak nemá šanci. Ostatní ho převálcují, odstraní, zabijí. Nemá to cenu.

Jindy nám brání to, že už máme dopředu jasnou představu o tom, co se stalo. Proto Kleofáš říká: Ježíš byl ukřižován. Je mrtev. Tečka. Hotovo. Jak by nám ještě mohl prospět? Jaképak vzkříšení. Bláznivý nápad bláznivých ženských.

Ale pozor ono bránit v naději, v setkání se skutečným Kristem může někdy i víra ve vzkříšení. Jen si vzpomeňte: Ježíš mluvil ještě za života o svém vzkříšení s učedníky, vědí o něm i ženy u hrobu. A přesto, když se potom „naostro" setkají se vzkříšeným Kristem, tak nechápou, nepoznávají ho. To proto, že mají svou vlastní, pevně definovanou představu o tom, co vzkříšení znamená. A ta jim brání pochopit, co se vlastně doopravdy stalo, setkat se s živým Ježišem. Možná si myslí (a možná my s nimi), že vzkříšení znamená, že Ježíš ožil, tak jako když lékaři probudí někoho z kómatu, jenom to kóma bylo už za hranicí lékařských schopností. A nechápeme, že vzkříšení je nové stvoření, které Ježíšem pouze začalo. Nechápeme, že vzkříšení může a má pokračovat v každém okamžiku našeho života. Třeba tak, že může být vzkříšena naprosto mrtvá naděje, když už neexistuje žádné východisko do budoucnosti, že může být vzkříšena radost i z totální deprese, že mohou být vzkříšeny mrtvé vztahy. Že může být vzkříšena důvěra. Nebo třeba mohou být vzkříšena slova Bible i pro ty, který se zdála už naprosto mrtvá a nicneříkající. Že zkrátka vzkříšení je začátek toho, co se s námi může dít každý den. Jenom nám v tom nesmí bránit to, že vidíme vzkříšení pořád jen jako zázrak, který se odehrál kdysi v minulosti, která je už dnes pasé.

Co ještě mohlo bránit očím učedníků i našim očím? Třeba strach. A uzavřenost, kterou s sebou strach přináší. Obvykle máme totiž zato, že do budoucnosti, abychom v ní mohli věřit - potřebujeme hlavně jistotu.  Možná ale, že je pro ni mnohem důležitější pochybnost. Pochybnost, ve které si dovedeme připustit, že je možné se na věci dívat ještě jinak, než je vidíme. Pochybnost, která se nepřestává ptát a naslouchat druhým. Bez otevřenosti pro to, co není z nás, se s nadějí snadno mineme a strach nás pohltí.

To všechno byly jen pokusy, jakési ilustrace, abychom pochopili, co mohlo bránit jejich očím. Jistě máte ze své zkušenosti ještě další, některé tu již zazněly. Ale co dál. No dál Ježíš jde s učedníky kus cesty. Oni ho mají za hlupáčka, kterého poučují o tom co se v Jeruzalémě stalo. Ale Ježíš se neurazí, nevyletí na ně. Jen si povzdychne a jde a pak mluví sám a vysvětluje.

Možná máme také pro Boha připraveny své scénáře a vysvětlení toho, co se v našem životě stalo, proč tohle nešlo a tohle jsme nezvládli. Je to zvláštní představit si jak jdeme životem a vzdycháme nad tím jak je nám Bůh vzdálený. Jak jsme s ním počítali a on tu nebyl a není. A vzdycháme, že je tak daleko, jestli už snad není mrtvý. A on jde vedle nás, trpělivě naslouchá a pak se nám to znovu a znovu snaží vysvětlit. Že je živý a že nám dává vždycky novou šanci dokud je čas a že jí dává i těm, které bychom odepsali. A že to tak musí být ne kvůli jeho slabosti, ale kvůli jeho lásce. Lásce, kterou nám už přece ukázal a dokázal tam na Golgotě.

A tak všichni tři dojdou až do Emaus. A tady učedníci vysloví nesmírně důležitou prosbu „Zůstaň s námi, Pane..."". Tahle prosba má totiž i druhou stranu - totiž, že oni chtěli zůstat s Ním. Otevřeli se. Otevřeli společenství. Otevřeli svůj dům, otevřeli sebe sama tak, jako on jim předtím otevřel písma. A to je smysl bohoslužeb. Protože tady v Emauzích se slaví jedny z prvních křesťanských bohoslužeb.

A tak se děje zázrak. Scházíme se v neděli a hledáme ve všech částech Písma. Ale ne proto abychom se utvrdili v tom, co známe, ale abychom slyšeli hlas odjinud, abychom nezůstali zabednění sami v sobě, abychom se setkali s tím nevšedním pohledem, který odhaluje naději v tom, co máme před očima a z čeho je nám třeba do pláče. Samozřejmě to obnáší i riziko, že někdy uslyšíme: "Jak jste nechápaví!"

Lukáš  ale potvrzuje, že to není marné. I kdybychom byli ti největší zabedněnci, může nám svitnout naděje, protože vzkříšení je právě o tom, že se děje i to, co jsme nečekali a čemu věřit neumíme. Kristus navštěvuje i ty, kdo si nedovedou představovat víc než udržování světlé vzpomínky. Díky němu vstává víra z mrtvých. amen