Je Vám blaze?
1. čtení: Př 3,13-24, text+kázání: Mt 5,1-12
Bratři a sestry, je vám blaze? Koho jsem se ptal tak většinou říkal - občas. A trochu se ošíval. Blaze máme dnes spojeno spíše s nějakou soukromou slastí. Někomu je blaze, když přijde jaro a on se v lese natáhne do mechu. Jinému, když se zavře do své dílny a může tam něco kutit. Mnohým z nás je blaze, když spočineme v náručí milované osoby. Každý z nás si vybaví takový okamžik, i když bychom se s tím na veřejnosti možná nechlubili.
A víte co? Ten původní význam slova nebyl až tak od věci - makarios, blahoslavený - tak se označovali bohové - kterým nic nechybělo. Potažmo se tak označovali lidé, kteří byli šťastní - a to většinou znamenalo bohatí, lidé ve vatě, jak by se dnes řeklo - za vodou.
Když ale Ježíš použije tohle slovo, vytvoří napětí. Protože mluví o blahoslavených a jedním dechem vysloví chudí, hladovějící a žíznící, pronásledovaní. A ať už je naše představa blažených chvil jakákoliv - tohle do ní patrně moc nezapadá.
Celé je to na začátku jedné z nejpozoruhodnějších řečí Bible - na začátku kázání na hoře. Řeči, která je někdy označována jako Ježíšův program. Řeči, která je hodně o rozdílnosti lidských a božích názorů na to o čem je život a co je v něm důležité.
Jenže jakýpak program? Nenajdeme tam žádné napomenutí, poučení ba ani výzvu. Ježíš nezačíná slovy - musíte, je třeba, udělejte. Slyšíme tam něco docela jiného. Ježíš říká Blaze vám... tedy naplňuje nadějí. Povzbuzuje.
A tím je určená celá ta řeč. Není pro ty, kteří očekávají nějaké duchovní pravdy. Ani pro ty, kteří se chtějí vzdělat v náboženství. Ne - je to řeč pro chudé, hladovějící, žíznivé. Je pro plačící a zápasící. Je to řeč pro každého, kdo šlápl vedle nebo má pocit, že ho život skřípl. Řeč pro obyčejné lidi, kteří zvládají a možná častěji nezvládají svou situaci. Je to řeč pro mě, pro vás. Pro každého, který je k sobě aspoň trochu upřímný a přizná si, že občas neví kudy kam. Pro každého, který nedělá duchovní ramena. Pro toho, který ostatní neohromuje zbytnělým sebevědomím. Pro každého, který touží po tom, aby mu bylo taky blaze, ale není. A taky pro ty, co to s se svým životem i s tímhle světem ještě nevzdali.
Ježíš mluví k různým lidem. Vyjmenovává různé situace. Zkuste si je v duchu projít a přitom si odfajfkujte tu, která se týká právě vás. Roli, ve které se tu a tam ocitli. Plakali jste třeba už někdy? Připadáte si občas jako méněcenní? Zápasili jste se lží? Trpěli hlady? Pronásledoval vás někdo, nebo alespoň zesměšnil za to co jste řekli? Zachovali jste se k někomu milosrdně? Možná těch situací, ve kterých se poznáme bude víc. Téměř určitě to nebudou všechny. Ale jestli najdete aspoň jednu, pak Ježíš mluví i k vám.
----------------------
Většina těch situací není příjemná. Vždyť kdo by chtěl plakat. Hladovět. Kdo by chtěl být považován za chudého duchem. Kdo by chtěl zápasit - to stojí síly. O pronásledování nemluvě. A přesto to prožíváme. A to první co slyšíme - Bůh o tom, ví, Ježíš si toho všímá. Ví že v těchto situacích občas lítáme, aniž bychom chtěli. Situace, které jsme nechtěli, postoje, díky kterým můžeme vypadat jako hlupáci. Milosrdenství? Čisté srdce? Nechat se pronásledovat pro víru? Co s tím v dnešní době?
A právě do těchto našich životních situací (někdy i zkoušek), k těmto opomíjeným vlastnostem zazní devětkrát - jste blahoslavení.
Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. Chudí v duchu - zní to skoro jako nadávka. Ale ono to neznamená ducha mdlého. Chudý v duchu to není nějaký blbeček. Slovo ptóchos se dá přeložit také jako ponížený, utištěný, ubohý. Opakem chudého ducha není moudrý nebo inteligentní duch, ale duch vyvýšený a povýšený.
A přesto se to neposlouchá lehko. Většinou se snažíme vystačit si - se svými zkušenostmi, se svými pracně získanými názory, se svými odhady. Se svým systémem hodnot. Často se snažíme udělat všechno proto, abychom nebyli za hlupáky. Chceme vždy mít aspoň nějakou odpověď. Ale někdy všechna slova dojdou a my jsme zkrátka s rozumem v koncích.
Chudí duchem - Ježíš se k nám obrací ve chvíli ponížení, deprese, ve chvíli, kdy jsme na dně. Ve chvílích vyprahlosti, kdy nevíme kudy kam a proč. Kdy najednou zjistíme, že jsou věci na které si odpověď sami nedáme.
Vaše je království nebeské - říká Ježíš. To není ocenění našich kvalit. To je odhalení, že taková chvíle v není katastrofou a krachem, že v sobě skrývá šanci. Je to Boží nabídka. Vaše je království nebeské. Právě ta chvíle, kdy si uvědomíme svou omezenost a narazíme na hranice vlastní chytrosti, vlastních možností, kdy nám dojdou slova a vlastní odpovědi - tak chvíle se může stát okamžikem pravdy. Setkáním s Pravdou. Tam kde končí cesta lidského ducha, když zjistíme, že je příliš chudý aby nás vedl dál, tehdy můžeme objevit, že cesta pokračuje díky Duchu jinému. Božímu. Je to nová naděje
Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. Nad čím se dá plakat? Nad ztrátou někoho blízkého. Nad vlastním životem. Nad chybami, které nejdou napravit. Nad lidmi, kterým nedokážeme pomoci. Nad světem, se kterým si nevíme rady. Blaze nám, když všechny vaše slzy nevyschly. Blaze vám, když nejdete životem povrchně, tak že se vás nic nedotkne. Blaze vám, kteří nejste lhostejní. Blaze vám, kteří ještě dokážete plakat.
Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Komu patří země, budoucnost? Těm, kdo umí druhé překřičet? Těm silným, kteří se umí hezky zostra přihlásit o svá práva? Těm, kteří si umí všechno hlasitě vydupat a vyštěkat? Někdy to tak vypadá. Ten kdo se nepřihlásí pěkně nahlas - ten se nikdy ničeho nedomůže. Ten koho není slyšet na každém rohu z každého sdělovacího prostředku - ten to může myslet stokrát dobře, ale nikdo se o tom nedozví. Někdy máme pocit, že nezbývá než mlčet, protože nás stejně nikdo neslyší. Neposlouchá. A přece smíme věřit, že budoucnost nepatří šelmám, které hlasitě řvou, aby zastrašili svou kořist. Smíme věřit, že je tu někdo větší a silnější než oni. Přesto smíme slyšet, že nakonec i právě ti tiší budou dědicové budoucnosti.
Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Právě nad tímhle blahoslavenstvím mě napadlo jak se na celý ten text dívat. Když jsem se namáhal a mordoval s kázáním. Proč vlastně? Jak může pár slov pro pár desítek lidí v jednom kostele změnit svět aspoň o kousek. Má smysl usilovat o spravedlnost ve světě? Není lepší prožít život jak se dá, jen tak? Blaze vám, kteří věříte, že to má cenu. Vaše víra není marná.
Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. Co má člověk z toho, když něco rozdá? Přispěje na charitu, dá jídlo bezdomovci. V knize Kazatel se píše - pouštěj svůj chléb po vodě a po mnoha dnech se s ním shledáš. Taková pošetilost - pouštět něco po proudu, vydávat, ubírat si dobrovolně se svého. Být milosrdný - nezištně myslet na druhé. Co z toho člověk má. Blaze mu, neboť ani nejmenší čin nebude zapomenut a vrátí se k němu.
Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Zkuste si představit, že byste vyplňovali nějaký úřední dotazník - třeba žádost o práci nebo o půjčku a tam by byly otázky: věk, pohlaví žena/muž, dosažené vzdělání základní/SŠ/VŠ, srdce čisté/špinavé. Nad čím bychom přemýšleli? Nad tím, co se nám povedlo nebo nepovedlo? Na svými špatnými a dobrými činy? Ne míří to hlouběji. Jaké jsou motivy našeho jednání. Co je uvnitř. Čisté srdce - to je otázka po našem nejvnitřnějším jádru, po naší podstatě. Čisté srdce - to je srdce upřímné. To, které si nic nenalhává. Srdce pravdivé. Bez falše a postranních úmyslů. V úředním dotazníku se to neobjeví, protože pro úřady to není důležité. Na čisté srdce nedostaneme půjčku v bance ani nás nepřijmou do zaměstnání. Ale s ním smíme jednou stanout tváří v tvář Bohu.
Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. Ani tohle není nějak zvlášť ceněná vlastnost. Oceňuje se spíše dravost. Schopnost prorazit, prosadit se. Vybojovat si své místo na slunci. Co s nějakým pokojem. I v konfliktech jde především o to uhájit svá práva, svou čest, své nároky. Ten kdo působí pokoj se vždycky něčeho vzdává. Nebere se o svou věc, nesoupeří, vzdává se nároků. A přesto pokoj je v Božím království tak důležitá věc, že Bůh sám se někdy nazývá Bohem pokoje. A ti, kdo ho působí jsou jeho synové.
Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. O čem mluvit - o novinářovi, který odhalil korupci mocných a byl proto vyhozen z práce? O úředníkovi, který nevzal úplatek a nikdo o tom neví? O náhodném chodci, který ze zastal oběti přepadené na ulici a sám skončil v nemocnici? O aktivistce, která se postavila proti totalitnímu režimu a přišla o všechno? O té firmě, která se odmítla zúčastnit frašky zmanipulovaného konkurzu? O policistovi, kterému nadřízení sebrali případ na pokyn z vyšších míst? Možná o těch všech a hlavně k těm, kteří si myslí, že nespravedlností a korupcí už je to tu všechno tak prolezlé, že už nemá cenu se pouštět do boje, možná k těm všem, kteří si už při obhajobě spravedlnosti spálili prsty - jste blahoslavení, vy umožňujete, že svět alespoň na chvíli zahlédne cosi z božího království.
Ježíš blahoslavenstvími začal svou promluvu k nám. K žádné duchovní elitě. K nám obyčejným lidem. Zná naše problémy. Zná chvíle, kdy bychom na sebou i nad světem nejradši brečeli. Ví o chvílích, kdy jsme narazili na hranice vlastní chytrosti. Je s námi, když nás pronásledují pochybnosti, jestli má cenu ještě věřit něčemu smysluplnému a usilovat o spravedlnost. Ví o pokušení, kdy můžeme čisté srdce vyměnit za mnohé výhody. Je nám nablízku svým pokojem, když se snažíme poslepovat naše všelijak narušené vztahy. Drží nás nad vodou svojí nadějí. Říká: Lidi - je tu někdo, kdo o tom ví. Někdo, kdo vidí všechny vaše zápasy. Kdo vám fandí. Dokonce víc - jste blahoslavení.
Blaze vám. Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích. amen
