I oddělí jeden od druhých

Mt 25,31-46

Znovu a znovu jsem si pročítal dnešní podobenství a kromě jiných mi přišla zvláštní jedna věc. Totiž když Ježíš rozdělí lidi na dvě skupiny, tak jim svůj soud zdůvodní. Ale to zvláštní je, že se ti lidé diví. Bylo by ještě jakž takž logické, že se diví ti záporáci: „No to jsme nevěděli, že takto máme jednat.“

Ale není prapodivné je, že se diví i ti klaďasi?

„Kdy jsme Pane dělali všechny ty věci? My o tom nic nevíme.“

Ano v Bibli máme přísloví od samotného Ježíše: „Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice.“ Ale ten výrok o pravici a levici si spíš vykládáme tak, že má zabránit pýše na dobré skutky, záslužnictví.

Jenže tady nejde o skromnost ani o odmítnutí zásluh. Spíš o ztrátu paměti. Oni se fakt diví. Kdybychom to vzali úplně doslovně – asi byste si pamatovali, že jste někomu neznámému dali najíst a svoje šaty. A myslím, že zcela určitě byste si pamatovali, že jste za někým přišli do vězení. Jinak by se nejednalo ani tak o skromnost jako o rané stádium alzeihmera.

Oni jsou přijati, ale neví proč. To je zarážející. Jen si do představte: kdyby ani jedna z těch skupin, které si Ježíš pozval na závěrečný dýchánek nevěděla proč se octli tady nebo támhle, nalevo či napravo – to přece bylo dost kruté. Jistě, že nikdo nemá svůj život a jeho zhodnocení ve svých rukou. Ale nežijeme přece naslepo. Rozhodujeme se, volíme své životní cesty. Bude nakonec jen dílem nějaké náhody, jak to s námi celé dopadne?

Tak to samozřejmě není. I když si máme v životě zachovat zdravou dávku nejistoty, která nám má zabránit, abychom se stali nesnesitelnými machry, přece jen orientaci máme a potřebujeme. Bible nás neoslovuje s poselstvím náhodného života, který dopadne tak či onak. Nakonec právě tenhleten příběh nám o tom chce něco povědět.

Pak se tedy ovšem znovu zeptám: „Co to jejich podivování má tedy znamenat? Jak to, že nevěděli, co dělají dobrého, respektive špatného?“

Klíč k objasnění záhady spočívá v osobě Krista. V jednom malém přivlastňovacím zájmenu – mě. Cokoliv jste jim učinili mě jste učinili. Ti první – ovečáci se diví. Ne, že by si nepamatovali, co všechno za svého života dělali či nedělali. Oni se diví, že by snad viděli žíznivého, hladového, nemocného  - Ježíše (nebo dokonce Ježíše za katrem). A stejně tak se diví ti druzí – a kdy jsme tě Pane viděli? Mohli bychom si jejich slova vyložit taky takhle: kdybychom viděli tebe, Ježíši, náš mistře, pak bychom ti přispěchali na pomoc, navštívili, oblékli, podpořili. Ale my jsme tě přece nepotkali.

A v tom vězí celý rozdíl. A taky omyl. Jsme v pokušení říct, že ti kozláci nemají kouska srdce, jsou bezcitní, líní nebo jinak vadní. Ti, kteří se neslitovali. Jenže ono nejde o zatvrzelost nebo bezcitnost. Oni jenom nepochopili tu souvislost s Kristem.

Možná jsou to ti, kteří mají mnoho zásluh – o stát, o církev, o společnost. Možná dokonce dokázali velké věci. Jenže znáte to přísloví o velkých a malých věcech: Když se kácí les létají třísky – a taky víme, který „dobrodinec“ si ho vepsal do erbu.

Ještě by se to dalo říct jinak. Řekněme civilněji či nenábožensky. Že totiž Poslední soud – to je vlastně moment, kdy vyjde najevo, co mělo skutečnou hodnotu. Asi jako když inženýr vytvoří plány mostu. V dobré víře, ale také s využitím všech svých znalostí, schopností a dovedností. V plánech a výpočtech může všechno sedět perfektně. Ale potom, když se most postaví, najedou na něj tanky nebo naložené kamióny. Provedou zatěžkávací zkoušku. A teprve tehdy se ukáže, jestli to, co sedělo na papíře, sedí i nad řekou. Nebo ještě jinak – tak aby to pasovalo k našemu příběhu. Tak jako když student až u zkoušky zjistí, jestli to, co se naučil je zrovna to, co se ho budou ptát. A pokud dostane otázku o které nic neví – třeba protože jí považoval za nedůležitou, nebo protože se učil něco jiného, tak bude mít problém.

Protože to je, to znamená poslední soud. Po křesťansku to řekneme jednoduše – že totiž poslední soud je místo, kde se setkáme s Bohem skrze Krista. Pokud bychom chtěli mluvit o posledním soudu s někým komu nevoní náboženský slovník, mohli  bychom to říct třeba  tak, že každý z nás bude nakonec konfrontován s faktem, zda byl úspěšný tedy v souladu se svým určením a posláním.

A podobenství nám jemně naznačuje, v čem to kritérium úspěšnosti spočívá. Co rozhoduje, jestli nakonec obstojíme nebo ne. Kdybychom koukli ještě jednou do Bible, patří tohleto podobenství ke dvěma dalším. V prvním – podobenství o deseti družičkách se člověk dozví, že má věrně čekat, být připraven. V druhém podobenství – o hřivnách – se dozvíme, že toto čekání neznamená mít ruce složené v klíně a toto naše dnešní podobenství nám vysvětluje a ukazuje, co je tím důležitým, co je třeba dělat.

A už vlastně celá ta koncepce scény nám má napovědět, co je tím rozhodujícím. Začíná to velkolepě, jak už scény s nadpisem apokalypsa, konec světa a poslední soud bývají. Asi jako když symfonický orchestr burácí v mohutném finále. Jenže pak to všechno najednou vplyne do poklidného obrazu pastýře, který někde na louce svolává dobytek do salaše a říká trpělivě – ty vlevo, ty vpravo, vy dva sem, ty tam. Tak jako když by ten orchestr vystřídaly jediné housle, které zakončí několika filigránskými tóny.

Objevuje se tu skok od velké scény, za kterou by se nemusel stydět dobrodružný velkofilm, k pastorální idyle. To není samoúčelné – jde o to, abychom si všimli, že záležet nebude na těch velkolepých plánech, ale rozhodující budou nakonec maličkosti, nepatrné jednotlivosti.

Tím kdo rozhoduje je Ježíš sám. Začínáme u jeho slávy, ovšem pak se ovšem o něm nemluví jako o soudci a králi, ale jako o mírumilovném pastýři. Ale ani u tohoto obrazu nezůstane. Ten, který rozhoduje, se nakonec ztotožní s těmi nejnepatrnějšími. Tady zazní to slavné mě. Cokoliv jste jim učinili mě jste učinili

Tedy poslyšme svědectví tohoto podobenství: ať budujeme cokoliv a děláme cokoliv, cílem není to dílo samo, jeho, či naše nesmrtelnost, úspěch,  ale musíme se ptát, jak jsme prospěli potřebnému člověku, který je právě vedle nás. Jinými slovy – zmiňoval jsem to přísloví – když se kácí les. V Ježíšových očích je však právě jediná tříska důležitější než celé lesní hospodářství.

            To je motiv, který je zde vyjádřen slovy, ale který je v celém evangeliu vyjádřen Kristovými činy. Vidět v nepatrných, v maličkých Krista, znamená jednat jako on, když se zastavoval s pohrdanými, přijímal všelijak odmítnuté i nenáviděné, když se „zahazoval“ s prostitutkami, celníky, bezdomovci apod.

            Je to otázka proč a pro koho tady vlastně jsme, co je naším nejvnitřnějším posláním, když tvrdíme, že hledáme a následujeme Krista. „Hledáte-li mě“, říká Kristus, „pak jsem tady, v těch nejubožejších – například v natažené dlani bezdomovce, který nám připadá otravný, v nesnesitelných cikánských dětech, ve vězních, kteří rozhodně nejsou ve vězení pro nic za nic.

            Je to podobenství, které pro nás až nesnesitelně rozevřelo nůžky spásy. Nedá nám spát, pokud bychom chtěli svojí spásu odvíjet od příslušnosti v církvi, nebo dokonce jen od formální příslušnosti. Cílem a smyslem církve není církev sama, ale předávání informace, která je obsažena v tomto podobenství. Nescházíme se proto, abychom vytvořili dokonalé společenství, ale vytváříme toto společenství, aby nám neunikla podstatná informace  -  abychom se dozvěděli a naučili, že Boha najdeme v pomoci druhým lidem, ve chvíli, kdy začneme vnímat a řešit potřeby našich bližních.

            Možná se u někoho mohou vyskytnout pochybnosti o Boží lásce, která už nestačí na záchranu těch kozlů, těch, kteří skončili po Ježíšově levici. Jenže to podobenství je vyprávěno s láskou, abychom už teď a dnes poznali co je důležité. My už nebudeme udivení jako ty ovce a ti kozli, protože tímto podobenstvím nám Bůh dal nahlédnout do svých karet. Už vidíme, co je podstatné a podle čeho se v životě orientovat. Snad nás boží soud už nepřekvapí. amen