Dcerka Siónská

2Kr 5,1-19

Náman, hejtman a velitel královského vojska. Náman vysvoboditel, udatný bohatýr. V plnosti tu zazní všechny jeho tituly. Osoba vzácná, hrdina, velké zvíře u dvora aramejského krále ... byl malomocný.

            Je to jako skok z nádherný výšin do kruté reality. Autor druhé knihy Královské to tak schválně postavil a v češtině to opravdu vyzní. Mocný je ve skutečnosti nemocný.

            Malomocenství je vážná nemoc. Tehdy jistě smrtelná. A přesto se nemůžeme ubránit tak trochu pocitu zadostiučinění. Chudáka stiženého malomocenstvím - toho bychom nejspíš litovali. Ale ten kontrast vnější slávy a bídy lidského života nám to nedovolí. Je to jako ilustrace k českému přísloví, které má ovšem také základ v Bibli: všechna sláva polní tráva. Anebo si s Čelakovským zanotujeme písničku, že na pány v krytém voze taky jednou dojde. Zase došlo na jednoho papaláše, přece jen je na světě spravedlnost.

            Je to umocněno tím, že Náman byl nepřítel. Nepřátelský generál. Bojoval proti Izraeli. Podle pověsti to byl právě on, kdo skolil izraelského krále Achaba.

            A za další - jeho otrokyní byla izraelská dívka, kterou ukradli ještě jako dítě, neboť jak píší kraličtí: Byli pak vyšli z země Syrské lotříkové, kteříž zajali z země Izraelské děvečku malou, a ta sloužila manželce Námanově.            I Náman bude nejspíš pěkný lotřík.

 

            Dokud byl na vrcholu své moci, kníže a generál, padali před ním všichni na kolena. Izraelská otrokyně stála kdesi na opačném konci pomyslného sociálního žebříčku. Mocný a bezmocná, pán a otrokyně. Vyvýšený a ponížená.

            Ale najednou je všechno naopak. Námanovi teče do bot. Najednou, když se na sebe dívá do zrcadla, nevidí všechny ty medaile za zásluhy, za chrabrost, nevidí purpurová srdce. Vidí jen nemocného muže a jeho vlastní srdce se chvěje úzkostí.

            A ta „ubohá" izraelská dívka si v té chvíli ví rady. To proto, že není sama. To proto, že ani daleko od domova nezapomněla na Hospodina. Najednou tento nepatrný člověk, kterého nikdo nebral vážně se může odvážit dát dobrou radu tak mocnému pánu, který neví, je v úzkých, bojí se. Dívka nezapomněla. Přestože už jako malá byla vytržena z domova, nucená žít v cizím prostředí. Nezapomněla ani mezi lidmi, kteří o Hospodinu nevěděli vůbec nic. Nezapomněla přestože jí jistě vedli k tomu, aby přijala jiné bohy. Prý mocnější. Vždyť její pán Náman porazil Izraele i s tím jejich Hospodinem.

            Kolikrát jsme my tlačeni, abychom zapomněli? A kolikrát si vzpomeneme my, že Hospodin je mocný i tam, kde není nikoho s kým bychom mohli sdílet svou víru?

            Náman se nakonec rozhodl poslechnout svou služku. Objevila se u něj pokora před neznámým Bohem? Možná. Ale spíš ne. Když je člověk ohrožen smrtí, udělá ledacos. Smlouvá. Využije kdejaké příležitosti, která se mu nabízí. Chytá se stébla.

            Moc pokory v něm asi nebylo. Vidíme to, když čteme dopis, který poslal do Izraele přes svého krále. Ten dopis je spíš hrozba než prosba. Je to příkaz a ultimatum. Jen si to poslechněte: „Jakmile ti dojde tento dopis, s nímž jsem ti poslal svého služebníka Naamána, zbav ho malomocenství." Kdyby to byl telegram, vypadal by asi takto: POSILAM TI NAMANA - STOP - UZDRAV HO - STOP.

            Králové se baví zase jen s králi. Mocní jednají jen se sobě rovnými. Král Izraele není v očích aramejského příliš významná figura. Jedná s ním jako s poraženým vazalem. Přesto jako král je na svém území zástupcem svého boha na zemi. Podle představ a zvyklostí Aramejců má pod palcem všechnu vládu. Jistě bude mít na svém hradě i proroka, který namíchá uzdravující lektvar a Námanovi pomůže.

Izraelský král je však dojemně zoufalý. „Jak si to představuje, že ho uzdravím? Copak jsem Bůh? On hledá jen záminku jak by nám mohl vyhlásit válku!" Jeho slova nám připomenou, že v Izraeli, mezi božím lidem, to chodí jinak, než v Aramu, než ve všech ostatních královstvích. Nikoliv král, ale Bůh sám je pánem nad životem a smrtí. V Izraeli musí i král poslouchat. Proroci,  poslové Hospodinovi, nejsou sluhové trůnu.

            Ale zase na druhé straně zůstává izraelský král u svého strachu. Neptá se ani Boha, ani se nesnaží vyhledat proroka, který by Hospodinovu moc dosvědčil těm, kteří se na ní ptají. To až Elíša se musí sám přihlásit se svým svědectvím. S odvahou vyznává: „Jen ať přijde ke mně. Pozná, že je v Izraeli prorok."

            A tak se přihodilo, že nakonec Náman se vší parádou nevjíždí slavnostně do královského paláce v Samaří, kde by byl přijat s poctami, jak se sluší na vyslance sousedního krále. Místo toho se svou jízdou, obtěžkán všemi drahocennostmi a dary, s celým průvodem služebníků musí zaparkovat před uprášeným domkem proroka Elíši.

            A Elíša se ani nenamáhá sám vyjít králi naproti. Na tohoto věřícího člověka nedělají dojem žádné parádičky a skvělá procesí, protože on se sklání jen před svým Bohem. Ani nevnímáme jak moc tím riskuje. Spíše cítíme majestát který stojí za tímto prorokem, který si dovoluje mocné tohoto světa vyučovat pokoře.

            Elíša je ve svém vzkazu stejně stručný jako předtím Aramejský král ve svém dopise: „Umej se sedmkrát v Jordánu a bude všechno zase O.K."

 

Náman vypění. Co je tohle za člověka? Říká si prorok a tak jsem čekal pořádnou léčitelskou show. Jak mě bude zaklínat a dělat jogínské cviky. Možná že mi vyndá bez rozříznutí kůže kus krvavého masa holou rukou přímo z břicha. Že pronese mantru. Nebo alespoň nějaké to zaříkadlo, modlitbu, cokoliv. Věnuje mi kámen s mým měsíčním znamením nebo čínské kuličky pro štěstí.

A on mě pošle umýt se. To jsem mohl udělat doma ve vaně nebo ještě lépe v naší posvátné řece.

Jenže nemohl. Předně proto, aby se naučil, že Bůh není eskamotér, který dělá zázraky podle našich přání a za druhé proto, že je to právě Jordán. Řeka, v níž se smývají hříchy. Ale ne vodou, nýbrž přijetím Boží milosti. Tou řekou se vchází do nového života. Ve smlouvu s Hospodinem. Uzdravení není především zázrak, ale pozvání na novou cestu. Dokud tohle nepochopíme, nebudeme uzdraveni nikdy, i kdybychom vymysleli zázračnou pilulku na všechny nemoci světa.

Naštěstí měl Náman kolem sebe ještě další služebníky, kteří ho přesvědčovali: Buď rád, že chtěl jenom tohle. Podívej se. Ať tak či tak, nic neztratíš. Náman poslechl a byl uzdraven, jak Elíša řekl.

Ale přece jenom něco ztratil. Přišel o svou pýchu. S každým ponořením, jakoby se z něj smylo kus toho starého Námana, až čteme, že jeho tělo bylo jako tělo malého dítěte. Znovu se narodil.

A tak se vrací za Elíšou - už ne zpupně, ale s díkůvzdáním. Přijal. Pochopil. Už není ve svých očích mírou všech věcí. Nabízí všechno co má darem. Ale Elíša to přehlédne a řekne - už to nezkoušej. Boha nemůžeš zaplatit. Nezaplatil bys ho ani kdybys dal všechno zlato světa. Od něj můžeš vše jen přijmout darem. On ti bude nablízku ne za odměnu, ale vždy když svěříš svůj život do jeho rukou. Tvá víra a pokora je jedinou možnou odpovědí na Boží pomoc.

Tak končí příběh o Námanovi, který se z nepřítele stal Božím vyznavačem.

            Ale my si ještě musíme připomenout co, nebo spíše kdo je klíčem celého příběhu. Je to malá bezejmenná izraelská dívka. Dcerka siónská. To ona spustila běh dějin. Bez ní by se celý příběh vůbec neodehrál. Hraje tam tak důležitou roli, že někteří vykladači tvrdí - poslal jí tam sám Bůh. Mě se to nezdá. Že by Hospodin způsobil, aby cizí vojáci vyrvali děcko z rukou rodičů jen proto aby si ho mohl použít? Byla zkrátka jednou z obětí četných válek. Člověk v cizím prostředí, v naprosto bezvýznamné pozici. Tak jako církev, která se pomalu, ale jistě stává cizincem ve vlastní zemi, v Evropě. Jako křesťané, kteří si myslí, že už jsou tak nepatrnou menšinou, že stejně nic nezmění, nezmohou, nezvládnou.

            I když to v tom příběhu není, dívka stála před volbou - zapomenout a vydat se novou cestou, kterou jí přinesla nová situace. Nebo vytrvat ve své víře navzdory okolí. I v beznadějné situaci, ale s vírou, že Hospodin pamatuje, dá odpověď, že On nezapomněl.

            Dívka si vybrala dobře. Nezapomněla, vytrvala. Ale zároveň neuzavřela svou víru v sobě, kde by byla nedostupná světu. V pravý čas přišla se svým svědectvím. Můžeme říct se svědectvím po Kristově příkladu, který neváhal pomáhat i nepřátelům svého lidu. Ona - místo aby si mnula ruce nad tím, že člověk, který jí vzal domov konečně zahyne - nabídla pomoc, řešení.

Ne, Bůh nezpůsobil, aby se dostala do zajetí. Ale zůstal nablízku a dívka zůstala nablízku jemu. A tak své utrpení překonala, přetvořila, dala mu smysl, stala se skutečným poslem božím.

            A jejím slovem se daly věci do pohybu. Věříme i my, že boží slovo je tak mocné, že pomáhá tam, kde je třeba? Věříme, jako ta dívka, že námi zvěstované evangelium mocně zasáhne do trablů a starostí našich i našich bližních?

 

Protože to je misie. Vnímat potřeby, bolesti a nemoci světa kolem nás. Jistěže začínáme u sebe a vycházíme z vlastní víry, ale naše poselství a náš příklad má znít a působit do všech stran. Misie neznamená evangelizovat hlava nehlava, ale vnímavě vnášet Boží řešení do situací, které vypadají jako neřešitelné. Léčit Božím slovem malomocenství tohoto světa.

            Není to ale podbízení? Nikoliv. Boží řešení může být klidně napomenutí, pokárání, Boží slovo může jako nůž propichovat bublinu lidské pýchy. Vzpomeňte si, co musel Náman překousnout od Elíši.

Ale nakonec je to vždy slovo, které léčí, které dá naději a nový život.                                                       amen

 

 

2 Kr 5, 1 - 19

            Naaman, Hauptmann und Feldherr des königlichen Heers. Naaman -  Retter, tapfer Held. In der Völligkeit läuten hier alle seine Titel. Hohe, wichtige Person, Held am Hofe des aramäischen Königs ....war leprakrank.

            Es ist als ein Sprung aus der herrlichen Höhe in die grausame Realität. Der Autor des zweiten Buches der Könige hat es so mit. Ein mächtiger Mensch ist in Wirklichkeit ein kranker Mensch.

            Lepra ist eine schwere Krankheit. Damals sicher eine tödliche Krankheit. Und trotz dem können wir uns nicht ein wenig der Satisfaktionsgefühle verwehren. Einen leprakranken Armen sollten wir wahrscheinlich bedauern. Aber dieser Kontrast des äußeren Ruhmes und des Elendes des Menschlichendaseins erlaubt es uns nicht. Das ist als eine Illustration zu einem tschechischen Sprichwort, das allerdings auch eine Basis in der Bibel hat: der Ruhm vergeht schnell. In Böhmen gibt es ein solches Volkslied, daß es auch einmal auf die Herrn im gedeckten Wagen ankommt. Wieder einmal ist es auf einen Bonzen angekommen. Es gibt doch nur auf der Welt einige Gerechtigkeit.

            Es ist noch mit der Tatsache unterschtrichen, daß Naaman ein Feind war. Ein feindlicher General. Er kämpfte gegen Israel. Laut einiger Sage war er gerade es, wer den israelischen König Achaba besiegte.

            Und dazu - seine Sklavin war ein israelisches Mädchen, das sie als ein kleines Kind weggeführt hatten. Auf deutsch sind die Aramäer neutral als Kriegsleute genannt, aber in einer alten tschechischen Übersetzung ist es direkt gesagt, daß sie Lotter sind. Auch dieser Naaman ist höchstwahrscheinlich ein sauberer Lotter.

            Solange er auf dem Gipfel seiner Macht war - als Fürst und General, knieten alle vor ihm. Eine israelische Sklavin stand irgendwo am Ende der imaginären Sozialleiter. Er war mächtig, sie machtlos. Er war ein Herr und sie eine Sklavin. Er war erhebt, sie untertänig.

            Aber auf einmal ist es alles umgekehrt. Naaman läuft das Wasser in die Schuhe. Auf einmal wenn er in den Spiegl schaut, sieht er keine Medaillen für Verdienste, Tapferkeit, er sieht keine Purpurherzen. Er sieht nur einen kranken Mann und sein Herz zittert vor Angst.

            Aber - dieses „miserable" israelische Mädchen weiß sich in diesem Augenblick einen Rat. Und das deshalb, daß sie nicht allein ist. Deshalb, daß sie, obwohl weit vom ihren Heim ist, auf den Herrn nicht vergessen hat. Auf einmal dieser unbedeutende Mensch, welchen niemand ernst genommen hat, kann sich wagen, so einem mächtigen Herrn, der ratlos steht, der in der Enge ist, der Angst hat, einen guten Rat zu geben. Das Mädchen hat nicht vergessen. Trotzdem, daß sie als ein kleines Kind aus ihrem Heim entrißen war und im Fremdmilieu zu leben gezwungen war. Sie hat nicht vergessen, obwohl sie unter den Leuten, die nichts über den Herrn wußten, gelebt hat. Sie hat nicht vergessen, obwohl sie sicher sie dazu geführt haben, daß sie andere Götter angenommen sollte. Angeblich mächtige Götter. Ihr Herr Naaman hat ja Israel besiegt und damit auch ihren Herrn.

            Wievielmal sind wir gedrückt, dass wir vergessen? Und wievielmal erinnern wir uns an, daß der Herr auch dort möchtig ist, wo niemand gibt, mit wem könnten wir unseren Glauben teilen.

            Naaman entschied sich schließlich dem Rat seiner Dienerin zu gehorchen. Endeckte sich bei ihm eine Demut vor unbekanntem Gott? Es kann sein. Aber eher nicht. Wenn man mit Tod bedroht ist, tut man verschiedenes. Man handelt. Man nützt jede Gelegenheit aus, die ihm angeboten ist. Man greift nach einem Strohhalm.

            Zuviel Demut war in ihm aber nicht. Wir sehen es, wenn wir den Brief lesen, welchen er nach Israel durch seinen König sandte. Dieser Brief ist eher Drohung als Bitte. Es ist Order und Ultimatum. Hören Sie doch zu: „ Wenn dieser Brief zu dir kommt, siehe, so wisse, ich habe meinen Knecht Naaman zu dir gesandt, damit du ihn von seinem Aussatz befreist." Beinahe sieht es so aus, wie früher Telegrame geschickt waren: SENDE DIR NAAMAN - STOP - KURIERE IHN AUS - STOP.

            Die Könige unterhalten sich nur mit den Königen. Die mächtigen Leute handeln nur mit ihresgleichen Leuten. König von Israel ist nicht in den Augen des aramäischen Königs zu bedeutende Figur. Er handelt mit ihm wie mit einem besiegten Vasall. Trotz dem als König ist er auf seinem Gebiet ein Vertretter seines Gottes auf der Erde. Nach der Vorstellungen und Gebräuchen der Aramäer hat er unter seinem Daumen die ganze Macht über das Land. Er wird sicher auf seiner Burg auch einen Propheten haben, der eine heilende Latwerge mischt und Naaman hilft.

            Der israelische König ist aber ergreifend verzweifelt. „ Wie stellt er sich vor, dass ich ihn auskuriere? Bin ich denn Gott? Er sucht nur einen Vorwand, wie er den Krieg erklären konnte!" Seine Wörter erinnern uns an das, daß es in Israel, unter dem Gottesvolk, anders als in Aram, als in allen Königsreichen, ist. Nicht König, aber Gott selbst ist der Herr über Leben und Tod. In Israel muß auch König gehorchen. Die Propheten, Gottes Boten, sind keine Knechte des Thrones.

            Aber auf der anderen Seite bleibt der israelischen König mit seiner Angst. Er fragt nicht weder Gott noch bemüht sich nicht einen Propheten aufzusuchen, der die Gottes Macht denen bezeugen würde, die nach dieser Macht fragen. Erst Elisa selbst muß sich mit seinem Zeugnis anmelden. Er bekennt mit dem Mut: „Lass ihn zu mir kommen, damit er innewerde, dass ein Prophet in Israel ist".

            Und so es geschah, daß Naaman schließlich nicht mit aller Pracht festlich in den Königspalast in Samaria ankommt, wo er mit allen Ehrungen empfangen sollte, wie es sich auf einen Botschafter des Nachbarköniges gehört. Anstatt dessen muss er mit seiner Kavallerie, beladen mit allen Kostbarkeiten und Geschenken, mit seiner ganzen Prozesion von Knechten am Elisas verstaubten Häuschen parken.

            Und Elisa bemüht sich nicht persönlich dem König entgegen zu gehen.  Parade und glänzende Prozesion machen keinen Eindruck auf diesen gläubigen Mensch, weil er sich nur vor seinem Gott neigt. Wir werden nicht einmal bewusst, wieviel er wagt. Eher fühlen wir die Majestät, die hinter diesem Propheten steht, der sich erlaubt, die Mächtigen dieser Welt einer Demut zu lehren.

            Elisa ist in seiner Nachricht genauso lakonisch als der aramäische Koenig vorher in seinem Brief: „Washe dich siebenmal im Jordan, so wird alles wieder o.k."

            Naaman schäumt vor Zorn. Was für ein Mensch ist er? Er nennt sich Prophet und so erwartete ich eine anständige Show über Heilen. Wie wird er mich beschwören und mit mir Joggingübungen machen. Moeglicherweise wird er mir ein blutiger Fleischstück mit seiner nackten Hand direkt aus meinem Bauch herausnehmen, ohne dass Haut zu schneiden. Daß er wenigstens einen Zaubersprich, ein Gebet oder etwas ausspricht. Daß er mir Stein mit meinem Mondzeichen oder Kugelchen für Glück widmet.

            Und er schickt mich,daß ich mich wasche. Das konnte ich zu Hause in meiner Wanne oder noch besser in unserem heiligen Fluß tun.

            Aber er konnte nicht. Erstens dafür, daß er sich erlernt, daß Gott kein Eskamoteur ist, der nach unseren Wünschen Wunder tut und zweitens dafür, daß es sich gerade um Jordan handelt. Der Fluss, in dem sich die Sünden abspülen. Aber nicht mit dem Wasser, sondern mit der Annahme der Gnade Gottes. Durch diesen Fluss geht man in neues Leben ein. In einen Vertrag mit dem Herrn. Die Heilung ist vor allem keinen Wunder, aber sie ist eine Einladung zu einem neuen Weg. Solange wir das nicht auffassen, werden wir nie geheilt, auch wenn wir eine Pille auf alle Krankheiten der Welt erfunden würden.

            Zum Glück hatte Naaman um sich noch weitere Diener, die ihn aufklärten: Sei froh, daß er nur diese wollte. Schau. Ob so, oder so, verlierst du nichts. Naaman  gehorchte und wurde gesund, wie Elisa sagte.

            Aber er hat doch noch etwas verloren. Er hat seinen Stolz verloren. Mit jedem Tauchen, als ob ein Stück von diesem alten Naaman weggewaschen wurde, bis wir lesen, daß sein Fleisch wie das Fleisch eines jungen Kindes wurde. Er wurde wieder geboren, neugeb.

            Und so kehrte er zu Elisa zurück - nicht mehr übermütig zu sein, aber mit der Danksagung. Er nahm Gottesbegnadigung an. Er erfasste. Er ist nicht mehr in seinen Augen der Wichtigste in der Welt. Er bietet alles, was er zum Geschenk hat. Aber Elisa schaut es über und sagt - niemals versuche es. Du kannst nicht den Gott bezahlen. Du würdest ihn auch nicht bezahlen, wenn du alles Gold der Welt geben würdest. Du kannst alles von ihm nur als Geschenk bekommen. Er wird bei dir in der Nähe sein, nicht gegen eine Entlohnung, aber immer wenn du dein Leben zu seinen Händen anvertraust. Dein Glauben und deine Demut sind einzige mögliche Antwort auf Gottes Hilfe.

            So endet eine Geschichte über Naaman, der aus dem Feind ein Gottes Bekennter wurde.

            Aber wir müssen uns noch erinnern, was oder eher wer der Schlüssel der ganzen Geschichte ist. Es ist ein kleines namenloses israelisches Mädchen. Ein zionisches Töchterchen. Sie startete Lauf der Geschichte. Ohne sie spielte sich diese ganze Geschichte nicht ab. Sie spielt dort so eine wichtige Rolle, daß manche Ausleger behaupten - Gott selbst sandte sie dorthin. Es scheint mir nicht. Sollte es Gottes Werk sein, daß das fremde Heer ein Kind aus den Elternshänden herausrisse nur dafür, um er es benutzen konnte?  Kurz und gut gesagt, das Mädchen war ein von manchen Kriegsopfern. Ein Mensch in der fremden Milieu, in einer ganz und gar bedeutungslosen Position. So wie die Kirche, die langsam aber sicher, ein Fremder in eigenem Land, in Europa, wird.  Wie Christen, die denken, daß sie so geringe Minderheit sind, daß sie sowieso nichts ändern, meistern, bewältigen können.             Auch wenn es nicht in dieser Geschichte ist, das Mädchen stand vor einer Wahl - vergessen und sich auf den neuen Weg machen, der ihr die neue Situation brachte. Oder trotz der Milieu, in der sie befindet hat, in Glauben aushalten. Auch in einer hoffnungslosen Situation, aber mit Glauben, daß Gott gedenkt und gibt  Antwort, daß er - Gott - nicht vergessen hat.

             Das Mädchen hat gut gewählt. Sie hat nicht vergessen, sie hat ausgehalten. Aber gleichzeitig hat sie nicht ihren Glauben in sich geschlossen, wo dieser nicht der Welt zugänglich wäre.  In der richtigen Zeit ist sie mit ihrem Zeugnis angekommen. Wir können sagen, daß sie mit dem Zeugnis nach dem Christus Beispiel ankam, der nicht zögerte auch den Feinden seines Volkes zu helfen. Sie hat ihre Hilfe, ihre Lösung angeboten hat, anstatt sich die Hände mit Freude zu reiben, daß der Mensch, der ihr ihr Heim genommen hat, endlich stirbt.

            Nein, Gott hat nicht bewirkt, daß sie in Gefangenschaft gekommen ist. Aber Gott war ihr in der Nähe und  sie ist ihm in der Nähe verblieben. Sie hat  ihr Leiden überwunden, umgestaltet, ihm einen neuen Sinn gegeben, und so sie wurde wahre Gottes Bote.

            Und mit ihren Wörtern haben sich die Sachen in Bewegung gesetzt. Glauben auch wir, daß Gottes Wort so mächtig ist, daß es dort hilft, wo es nötig ist? Glauben wir als dieses Mädchen, daß das durch uns verkündigte Evangelium in allen Trablen und Sorgen möchtig eingreift?             Denn das ist die Mission. Bedürfnisse, Schmerzen und Krankheiten der Welt um uns wahrnehmen. Wenn wir bei uns beginnen und von unserem Glauben ausgehen. Unsere Botschaft und unser Beispiel soll läuten und wirken in alle Seiten. Die Mission bedeutet nicht in die Länge und Quere zu evangelisieren, aber eine Gottes Lösung empfänglich in die Situationen, die als unlösbare aussehen zu erbringen. Der Aussatz dieser Welt mit Gottes Wort zu heilen.

            Ist es nicht aber eine Unterbietung? Nein. Gottes Lösung kann im weiteres eine Mahnung, ein Tadel sein. Gottes Wort kann als ein Messer eine Blase des menschlichen Stolzes durchstechen. Erinneren wir uns, was Naaman von Elisa schlucken musste.

            Aber am Ende ist es immer ein Wort, das heilt, das eine Hoffnung und ein neues Leben gibt.

                                   Amen