Co s tím uděláš?
1. čtení Mk 8,34-38; Text kázání Mt 25,14-30
5, 2, 1 - to jsou ale rozdíly. Poslední služebník možná závistivě kouká na toho prvního a říká si - pro něj holt není problém pustit chlup, něco investovat, když toho má pětkrát víc než já. A možná se i my někdy poměřujeme s ostatními a říkáme si - kdybych byl tak šikovný jako můj soused, jo, kdybych měl tak bohaté rodiče, kdybych vypadala jako miss, kdybych měl známé jako někdo. To by se to potom podnikalo. To bych taky prorazil do světa. Jen mít kliku jako tenhle, jenom se líp narodit. Já na jejich místě... škoda mluvit.
Mluvíme o tom, že všichni mají rovné podmínky. V něčem jistě ano. Třeba v tom, že za stejnou práci musí brát stejně muži i ženy. V tom, že spravedlnost a zákony musí platit pro všechny. Třeba v tom, že všichni musí mít stejný přístup ke vzdělání. Ale tady už to začíná kulhat. Každý se může přihlásit na gymnázium nebo na vysokou školu, ale ne každý jí může vystudovat. Stejně tak každý nemůže být baletka nebo fotbalista. Ne každý může být šéfem a jiný zase nevydrží těžkou manuální práci.
Je to nespravedlnost? Někdy to tak můžeme brát. Každý se rodí s jinými schopnostmi, povahou, vzhledem, dispozicemi. Připomenu jen, že to slovo hřivna se řecky řekne talent. Ale nejen to. Každý má v životě různé možnosti se rozvíjet. Potkáváme se s mnoha situacemi, které jsme si nevybrali, ale které nás směrují a ovlivňují. Jeden to má v životě jednoduché, jiný se setká s nepochopením a čelí třeba nedostatku lásky. Ale i milující rodiče i přes svou snahu přistupují k dětem různě - jen si vzpomeňte kolik příběhů o tom v Bibli, zvláště ve Starém zákoně máme - Kain a Ábel, Jákob a Ezau, Josef a bratří a jiní.
Zkrátka ani v demokracii, ani v rovnostářském státě nemůžou a nemají všichni stejné výchozí podmínky. Čím to je? Někdo řekne: prostě osud. Někdo má štěstí a jiný ne. Znáte to z pohádek - jak stojí nad kolébkou tři sudičky a jedna je vždycky buď poťouchlá nebo zlá.
Jindy, ve snaze vysvětlit tu nerovnost stůj co stůj, vznikne nové náboženství. Máš to v životě horší než ten druhý a nevíš proč? No to je jistě důsledek nějakého tvého minulého života. To je holt karma.
Takhle to řešíme my lidé. Zabýváme se tím. Závidíme si lepší podmínky. Ježíš však vypráví o tom, že pán rozdělil svým služebníkům různě a problém z toho nedělá. Protože to problém není. Pán zkrátka svěřil každému jinak. To je přece normální a běžné. Někdo si dokáže poradit s velkým úkolem a jiný by zkolaboval stresem, kdyby na něj bylo naloženo tolik odpovědnosti. Pán z podobenství je dobrý šéf, zná své podřízené a každému dá na co stačí.
Ale pozor. Nikdo neodejde s prázdnou. Na to se často zapomíná. Všímáme si těch rozdílů - pětkrát více, dvakrát více. Jenže tehdejší posluchač věděl, že i ta jedna hřivna je slušné jmění. Podle vah, které uvádějí kraličtí a při současných cenách zlata a kurzu dolaru je to zhruba 14,5 milionu korun. Solidní suma do podnikání.
Ale v tom je právě ten háček. V podnikání. První dva služebníci se do toho pustili. Odvážili se dát své hřivny z rukou. Otevřeli se novým možnostem.
Na rozdíl od třetího služebníka, který hřivnu zakopal na bezpečné místo.
A tak - rozpor podobenství není v tom, kolik kdo dostal, ale v tom, jak s tím naložil.
Teď už ale musíme opustit tu běžnou rovinu života, našeho obdarování a nadání, úvah o spravedlnosti a podívat se na ten příběh v souvislosti evangelia.
Patří mezi podobenství o Božím království. Proč je to důležité? Protože v běžném životě dokážeme docela snadno pochopit, že peníze dělají peníze. I ten výrok na konci nám připadá trpce srozumitelný - ten kdo má, bude mít ještě víc a kdo nemá přijde o to své málo. Tedy bohatí, bohatnou a chudí chudnou, sociální nůžky se rozevírají.
Jenže v souvislosti evangelia, Božího království nám to už zdaleka tak jasné nebývá. Naše současnost je spíš taková uťápnutá. Církev na ústupu, křesťanství v defenzívě, rozmach nových kultů na náboženství. Když člověk řekne, že je vyznávající křesťan, trochu se už dopředu bojí že bude ocejchován nálepkou zpátečníka, který baží po církevních majetcích a odmítá antikoncepci. A když řekne, že je evangelík, pak už ani nikdo neví kam ho zařadit.
Evangelium dnes netáhne, natož aby na něj lidé čekali. Že by se mohlo ve světě i dnes osvědčit, dokonce přinést své plody? Že by i v tom dnešním postmoderním náboženském kotli mohlo prorazit? To těžko.
Co tedy zbývá? No přece alespoň něco z dědictví otců uchovat, konzervovat. Střežit neporušené. Zůstat věrný - alespoň já sám. Jak snadno člověk sklouzne do pouhého udržování daného stavu. Do role třetího služebníka.
Všimněme si jaká je motivace toho služebníka: Hlavně strach. Co říká? Bál jsem se, ukryl jsem, jsi tvrdý a přísný. Jeho motivace se pořád motá kolem jeho vlastní osoby. Hlavně si láme hlavu s tím, jak bude jednou před svým pánem vypadat, jak obstojí, jestli nebude pokárán či potrestán. A tak nemá odvahu vydat dál něco z toho, co sám přijal. Nevěří, že hřivny jsou tak kvalitní materiál, který by obstál i na tržišti světa. Odevzdává svůj poklad neporušený a čistý - ale jalový. Trochu tvrdě bychom mohli také říct, že nemyslí na prospěch svého pána, ale na svůj vlastní čistý štít.
Jenže jak často se bojíme my - o sebe, o církev, o budoucnost sboru. Snažíme se zachránit alespoň to, co zbylo. Měřítkem se nám stává návštěvnost kostela a nikoliv to, co znamenáme pro své okolí. Protože na to se máme ptát. Ne jak věrně zachováváme evangelium, ale jak námi přijaté evangelium prospívá sousedovi, kolegovi, lidem v ulici, ve které bydlíme, co přinášíme svému městu?
Třetími služebníky se staneme, my křesťané, když se začneme starat jen o budoucnost církve. Když nepochopíme, že její i naše jediná šance spočívá v tom, že se budeme starat o budoucnost světa. Třetími služebníky jsme, když evangelium přijmeme jen jako své vlastnictví pro naši osobní spásu. Jako poklad, který slouží především církvi a v církvi a nikoliv okolí. Když nás vede strach místo odvahy.
Oproti tomu první dva služebníci se spolehli na to, že Boží hřivny, dobrá věc - ta se rozmáhá sama, jen jí dát příležitost. (Stejně jako peníze dělají peníze.) V tom je odvaha - mohli přece také zkrachovat. Je v tom opravdová víra. Víra, že to, co nám bylo svěřeno od Boha není jen to, oslovilo zrovna mě, nebo co jsem z tradice přijal, ale že je to moc a síla, která mění tento svět, zlepšuje ho. Že evangelium není jen vyprávění z Bible, vhodné do kostela, ale že je to základ, na kterém můžeme vytvářet lepší podmínky pro život, pro vztahy - nejenom naše, ale všech lidí. Že to je základ, na který ostatní čekají (třebaže to ještě nemusí vědět).
První dva služebníci uvěřili, že hřivny budou působit a přinášet ovoce i navzdory nedokonalosti těch, kteří je dávají do oběhu.
Jak se to děje? To v podobenství není. Způsobů je mnoho, stejně jako je mnoho způsobů podnikání. Napadá mě jen několik příkladů - služba bližním, podpora nějaké dobré činnosti, věrnost pravdě i když je to nevýhodné, zvěstování Ježíše jako Spasitele, odpuštění, to, že se člověk zachová statečně, zůstane svobodný i vůči tlaku okolí - je mnoho takových příležitostí.
Důležitý je ten princip - totiž že evangelium nestačí opatrovat a chránit, ale je třeba s ním vyjít ven. Přestat se zabývat sebou, nehledat především vlastní spásu, budoucnost, ale být otevřený vůči tomuto světu. Odvážně ho oslovovat a měnit. Otevřenost a odvaha - do těchto dvou hesel by se také dalo shrnout dnešní podobenství.
Boží slovo je životaschopné i mimo boží lid - pokud ho vnášíme do světa, přináší užitek. Ve chvíli, kdy bychom ho chtěli jen střežit a uchovat, ztratíme vše.
Podobenství není polemikou proti věrnosti, ale proti tomu, co obvykle rozumíme slovem věrnost. Totiž, když si myslíme, že věrnost je pouhé opatrování a uchovávání. Jak čteme pán žne i tam kde nesel a sbírá kde nerozsypal. Bible se nedostane všude, ale boží slovo tam může znít z naší pusy a dít se našima rukama. To je pravá věrnost. Co se z toho jednou bude sklízet můžeme nechat na Bohu. Jediná chyba, kterou můžeme udělat, je zůstat pouhým posluchačem, divákem a konzumentem evangelia, který vše přijímá pro jen svou vlastní potřebu a spotřebu.
Odvaha dvou služebníků se vyplatila. Oba zhodnotili svůj majetek na sto procent. Hřivny to byly kvalitní a byla po nich poptávka. Přinesly zisk. Ale ještě něco: znovu se tu otevírá téma spravedlnosti, o které jsme mluvili na začátku. Tomu s pěti hřivnami je řečeno: vejdi a raduj se u svého pána. A tomu se dvěma hřivnami? Totéž! Vejdi a raduj se u svého pána. Nezáleží na startovních podmínkách, nezáleží na schopnostech, nezáleží na tom, kolik kdo dostal a vydělal, ale jen na ochotě a odvaze něco se svěřeným podniknout. Odměna je stejně dobrá. Stejně velkolepá.
Oběma totiž pán říká nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým. A říká to i služebníku, který drží v ruce 10 hřiven. Možná vám to bude připadat nemístné, ale já si říkám, že v království božím to fakt musí stát za to, když ve srovnání s ním je 145 miliónů pouhá maličkost. amen
