Co hraješ? kázání na Velký Pátek

Milí bratři, milé sestry,

v posledních letech se obnovilastředověká tradice pašijových her. Lidé, často neherci, v nich ztvární poslední chvíle Ježíšova života – pašije. Snaží se znovu ten příběh prožít, zpřítomnit ho. Nechávají ho promluvit do své současnosti.  

Je to vlastně podobné tomu, co děláme dnes, právě v tuto chvíli – sice bez kostýmů a kulis – ale přesto se pokoušíme znovu prožít, zpřítomnit smrt Ježíše Krista pro sebe dnes. Nestojíme na Lebečním kopci, nevdechujeme pach krve ani neslyšíme křik a sténání odsouzenců mučených k smrti. To nám už není dostupné. Nejsme očitými svědky. Ale držíme v ruce ohmataný, tisíckrát přehraný scénář a chceme, aby k nám ten příběh znovu promluvil. Aby skrze své aktéry vstoupil do našeho života.

Zkusme si to představit, že jsme jako herci v tomto dramatu – v dramatu našeho života a klademe si otázku - jakou roli budeme hrát? Jakou si vybereme, která na nás sedí a které bychom se chtěli vyhnout.  

Jako první je tu role Piláta. Záporná postava na první pohled. Nepřítel židů říkají historici. Jenže – když čteme pašijní příběh pečlivě, je Pilátovo vystupování nejednoznačné. Pilát se dokonce v jednu chvíli pokouší Ježíše hájit proti židovské radě. Oponuje přitom fanatickému davu: „Čeho se vlastně dopustil?“ – těmi slovy se snaží přivést srocené demonstranty k rozumu. V Lukášově scénáři to říká rovnou: „Já na tomto člověku žádnou vinu neshledávám.“ A taky se snaží se najít kličku pro jeho osvobození – nabízí Barabáše. Nepřítel židů? Snad. O to víc vynikne, že v tuto chvíli – snad ve jménu nějakého ideálu, třeba ideálu římského práva – se snaží zachovat správně.

Jenže je v kleštích - pravda je jedna věc, ale křičící dav na nádvoří druhá.

Pravda (a taky milosrdenství, soucit, odpuštění) mívají takové nekonkrétní kontury a nejisté vyhlídky. Kdežto dav před palácem, ten má v rukou velmi konkrétní kameny a umí velmi jistě mířit.

Pilát je pragmatik. Možná jedná dokonce s dobrým úmyslem – nenechá přece kvůli jednomu vandrákovi vypuknout nové povstání.

Když si tohle uvědomíme – je nám tak Pilátova role najednou podstatně bližší. I my máme přece pragmatický přístup k životu. Ano farář mluví v neděli o odpuštění, jenže ten pacholek, který mě tak ublížil, ten je mnohem konkrétnější. Zastat se pravdy? To bych měl, ale co když to ohrozí moji velmi konkrétní práci? Copak to neznáme? Ideály, víra, spravedlnost versus velmi konkrétní požadavky každodenního života. Jsme zvyklí filtrovat Boží požadavky a cedit je do naší každodenní zkušenosti. Milovat bližního? Ale kdo je to ten bližní? Není to tak, že spíše máme pohotovou omluvu, proč to nešlo jinak? I Pilát si ji nakonec našel. Nějaká ta voda na špinavé ruce se vždycky najde.

A tak je dobře, že vidíme Piláta – pragmatika, muže kompromisu.  Jenže výsledek jeho postoje není kompromis – jeho pragmatismus vede k justiční vraždě. A zbývá jenom zamyslet se: Jaké ovoce dává ten náš pragmatismus?

Obraťme raději list – není-li tam nějaká jiná role? Role, která by nás inspirovala lépe. Listujeme stránkami – a před našima očima vyvstávají Barabáš – první, za koho Ježíš zemřel, ovšem pak jeho stopa mizí – vždyť nevděk vládne světem. Šimon z Kyrény – ano, to je role – ten, který pomohl Kristu s křížem, jenže to má háček – udělal to až poté, co ho vojáci vyvlekli z davu a přinutili ho. Listujeme stránkami příběhu asi jako černou kronikou a říkáme si – co je to za lidské hyeny, kteří se perou o pár kousků prádla zbylých po odsouzených na smrt?

A dojdeme k skupině posměvačů stojící pod křížem. „Tak pověz Nazaretský upřímně – jak daleko si došel se svou poctivostí?“

Ani tuhle roli bychom nejspíš nechtěli dobrovolně hrát ve svém životě, ale čas od času podobným otázkám musíme naslouchat: „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže.“ Třeba v situaci, kdy člověk narazil se svým přesvědčením, se svou vírou. Kdy se zachoval slušně a doplatil na to, kdy nevyužil všech možností života, protože měl kouska studu a ti co ho neměli ho předběhli. Kdyby Ježíš byl Bůh tak by přece musel…

Zvlášt pikantní je posměch obou lotrů – vidíš – skončils stejně blbě jako my (ale my jsme si v životě aspoň něco užili – dalo by se ještě dodat).

Kdyby byl Boží syn – musí se projevit podle našich představ – třeba přivolat Eliáše. Vykonat zázrak – je až zarážející jak konkrétní náboženské představy má naše okolí. A my ve své víře zůstáváme stát s prázdnýma rukama.

Možná tady ti lidé pod křížem vyjadřují pochybnost hlubší. Takovou, která občas promlouvá i v naší vlastní hlavě. Kde je Bůh? Kde je jeho moc? Jak se na to může dívat? Copak může jen tak přihlížet všemu tomu utrpení a bezmoci? Pro tehdejší lidi to znamenalo – Ježíš není Bůh. Dnešní člověk to zkrátí a řekne rovnou – Není Bůh. Není Bůh, který dovolí, aby se děla taková či jiná hrozná věc.

Ale to nejsou zakázané otázky. A Ježíš sám to řekne naplno: Bože můj, bože můj, proč jsi mě opustil. Není první. Jsou to slova žalmu 22 – taková pochybnost provází lid víry odedávna, možná odevždy. Taková pochybnost patří k víře.

A najednou tak vidíme, že to je ta role, do které se můžeme vpravit, kterou snad můžeme vzít na sebe. Ne proto, že bychom se také nechali křižovat, ale proto že, také prožíváme pochybnosti, nejistotu, otřes našich nejvnitřnější hodnot a jistot. Ježíš to vyslovuje i za nás.

První reakcí může být i úleva - nemusíme se utíkat do iluze silné víry, která musí něco takového přece překonat. Nemusíme Boha omlouvat před těmi, kteří ho obviňují za všechnu bídu světa. Nemusíme mít plán ani si vědět vždy rady. Někdy nám nezbývá než spolu s Kristem volat Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil, proč jsi nás opustil. Kristus je nám blízký v tom, že ani on neviděl pro sebe žádné východisko. Byl se svou vírou na dně.

Mluví tak za všechny, kteří prožívají triumf bezpráví nespravedlnosti, za všechny prokleté a zavržené. Vyjadřuje i naši úzkost, opuštěnost a pochybnosti. Kristus to volá a prožívá doslova za nás. Abychom věděli, že i zoufalství patří k naší věrnosti Bohu. Víra zůstává vírou i tímto krokem do temnoty. A možná ještě hlouběji – že právě zde, kde umírá spravedlivý, ten, který se nedopustil hříchu není žádná odpověď možná.

Jenže

- právě tady, kde umírá ten, který patřil bezvýhradně Bohu

 - právě tady kde, je nespravedlivě odsouzen ten, který celý život jednal a učil spravedlnosti

- právě tady, kde je vydán napospas, ten, který byl živým zpodobněním Boží království

- právě tady, kde je Boží syn na dně, můžeme my, na dně, Boha zahlédnout. V jakémsi potvrzení je roztržena chrámová opona – symbol, který měl oddělovat Boží slávu a náš svět.  

A tak se dostáváme k poslední roli – k roli člověka, který najednou uviděl Boha. Když uviděl setník, který stál před ním, že takto skonal, řekl: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“

Dovolme si trochu pochybností – to že má být naše role? Setník? Voják, který je nástrojem brutální římské moci, která Ježíše přibila na kříž? Setník, který zde zastupuje sílu člověka, která si může dovolit všechno – dokonce zabít Božího syna?

Ano ten, který si do této chvíle myslel, že může všechno je najednou přemožen slabostí Boží. Ten, který byl součástí nelítostné mašinérie si najednou uvědomí, že je tu síla, kterou nikdy nepřemůže – síla Boha, který než aby se mstil, jde dobrovolně na smrt. Síla toho, který visí na kříži a i když z hloubi zoufalství – přesto volá k Bohu, jemu směřuje své otázky. Najednou prohlédne nicotnost a hulvátství své vlastní síly, která nestačí na to, aby donutil Boha změnit styl své lásky. Setník zahlédl Boha bok po boku všem, které různé síly tohoto světa drtí, ničí, ubíjí, spalují v pecích. A v tom jediném okamžiku zahlédl, že budoucnost a vítězství patří Božímu beránku, který se vydal stejnou cestou.

Ten člověk byl opravdu syn Boží – můžeme vyznat spolu se setníkem. Můžeme se nechat se změnit tak jako on. Posílit tou zdánlivě bezmocnou silou.

Ale spolu s ním musíme také vyznat – i my máme podíl na jeho smrti.  

amen

 

 

s poděkováním za inspiraci zš