Cesta, Pravda i Život

1. čtení Iz 32,15-20; Text+kázání Jan 14,1-14

 Já jsem ta cesta, pravda i život.

To jsou velká slova. Až moc. Tak velká, až jsem se jich při čtení až trochu zalekl. Pořád mám ještě z dob komunismu zafixovanou nedůvěru k velkým heslům. Na věčné časy. Žil, žije a bude žít... Čiší z nich prázdnota i velikášství zároveň

Navíc moje víra taková není. Taková velká a patetická. Spíš obyčejná. Žiju víceméně obyčejný život, řeším obyčejné starosti, mám i obyčejnou (i když občas velikou) radost. To vše s Bohem. Bez velkých slov.

Jenže když jsem o tom uvažoval, uvědomil jsem si, že ani já se bez nich občas neobejdu. Protože i v mém životě přichází chvíle, které jsou velké. Zásadní. Podstatné momenty, kdy si nevystačíme s běžným pojmenováním, ale potřebujeme něco zásadnějšího. Základnějšího.

Napadl mě taková ilustrace - připravoval jsem tento týden také svatbu. Když si někdo dává manželský slib - to je také velké slovo, které je potřeba vyslovit. Den kdy se to děje, slavíme jako naprosto zásadní a důležitý.  Ale běžně si ten manželský slib také nepřipomínáme třeba každé ráno u snídaně - ta velká slova o lásce, úctě a věrnosti. Přitom nás provází v našem vztahu a čas od času není vůbec na škodu si to připomenout.

Podobně - chvíle, ve které Ježíš mluvil s učedníky byla zásadní a přelomová. Chvíle před Velikonocemi. Chvíle těsně před rozhodnutím. Chvíle před tím, než nastane hodina Syna člověka.

Podobnou chvíli, zásadní zlom, možná prožívá někdo z nás v těchto dnech. Rozhodující a podstatný okamžik. Ale, v určitém smyslu, má a může být takovou chvíli dnešní den. Neděle. A nejen ta dnešní. Neděle jako taková, ze své podstaty. Den Páně. Je to přece doba výjimečná. Kdy máme možnost odložit práci, spěch a shon a soustředit se, abychom zaslechli cosi podstatného, důležitého. Velkého a zásadního pro náš život, pro naše trable i pro naší orientaci. Něco základního.

A obzvlášť to platí pro neděle v této době, kdy si s novou intenzitou připomínáme Kristovu oběť a vzkříšení, velikonoční čas. Máme speciální prostor a možnost pro obnovu víry, která nás nese a drží po zbytek roku.

 

Čím konkrétně máme být osloveni? "Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! ... V domě mého Otce je mnoho příbytků... Jdu, abych vám připravil místo." Tedy: „Nebojte se, Bůh s vámi počítá." To je povzbudivé. Zvlášť ve chvíli, kdy se nám zdá, že už na nás nikomu nezáleží, že i Ježíš je daleko. Pak můžeme slyšet: „počítám s tebou. Vždyť to tu právě pro tebe připravuju. Luxuju a meju okna, abys znovu viděl jasně ven. Stelu, aby sis u mě odpočal. Uklízím, aby ses u mě cítil jako doma."

To je také důležité. Uvědomit si, že doma nejsme jenom tady na zemi. Že dokonce doma nejsme hlavně tady na zemi. Nejde samozřejmě o žádný útěk z tohoto světa. Do něj jsme byli posláni se svědectvím. V něm nám může být dobře. Proč ne? Ale kořeny máme ještě někde jinde. Doma u Boha. tam čerpáme radost, posilu, naději a směr pro náš život tady. To je skvělá věc - uvědomit si, že mé kořínky berou živiny ještě odjinud. Že sajou odjinud svobodu - protože v tom je přece svoboda, když už nejsem zcela závislý na běhu tohoto světa, na jeho vnímání, hodnocení, mechanismech a tlacích.

Ale i když je to povzbuzující, učedníci jsou z toho zmateni. „Odcházíš? Kam jdeš?" ptá se Tomáš. „Jak bychom mohli znát cestu?"

Dovolte malou odbočku. Tomáš se ptá. Zase ten nevěřící Tomáš. Je to snad takové enfant terrible mezi učedníky?

Ale ne. Spíš mi to připomíná klasickou školní scénu. Učitel říká: To už jsme probírali, jistě tomu všichni rozumíte. A všichni horlivě přikyvují - jistě, jistě. Nikdo si netroufne říct, že tomu ale vůbec nerozumí, aby se neztrapnil. Ježíš říká: „A cestu, kam jdu, znáte." A učedníci horlivě přikyvují, ale nechápou nic (jak vidíme z Filipovy pozdější otázky). Jenom Tomáš má dost odvahy, nebo možná drzosti, aby se zeptal.

Já jsem ta cesta, pravda i život. Další z odpovědí tak typických v Janově evangeliu. Odpovědí, které říkají více než na co se ptáme. Kudy jít Pane? Já jsem ta cesta, pravda i život. Možná bychom si mohli představit ta tři slova s velkými písmeny. Ta Cesta, ta Pravda. Ten Život.

Velká slova. To proto, abychom z nich právě dnes zaslechli cosi základního. Něco, co nás skrytě provází v životě. Abychom obnovili základ, kterým je naše víra.

 

Všechna ta tři slova musí znít pohromadě. Abychom si to uvědomili, zkuste si je představit každé zvlášť.

Ježíš by řekl pouze: Já jsem cesta. Ano, život je putování. Jenže odkud a kam? V jedné moderní písničce se zpívá: I cesta může být cíl. Ale kdo, a hlavně proč, by se ve skutečnosti vydával na takovou cestu? To že životem putujeme si dovedem představit snadno, ale on by se snadno mohl stát pouhým bloumáním. Těkáním z místa na místo. Chozením v kruhu. Opakováním stále stejných chyb a omylů. Marným návratem k tomu, co už je pryč.

Nebo by mohl Ježíš říct pouze: Já jsem pravda. Tohle už říkalo mnoho vůdců. Já mám pravdu. U mě ji konečně najdete. Je to ovšem častý argument i pro křesťanský exklusivismus a nesnášenlivost. My máme pravdu a nikdo nepřichází k Bohu než skrze vůdce, kterého máme. Z víry se snadno stane ideologie, pouhý světonázor bez života, když zapomeneme na cestu. Když zapomeneme, že i my jsme jen na cestě za pravdou. Že jí můžeme následovat, ale není naše, nepatří nám, nemůžeme si jí přivlastnit tak, jako si nemůžeme přivlastnit cestu, nebo život sám.

Nebo kdyby Ježíš řekl pouze: „Já jsem život." Leckdo nabízí život. Lepší život. Spokojenější život. Bohatší život. Hned teď. Bez namáhavého putování. Ale jaký je to život pokud není pravdivý. Pokud mu chybí vnitřní poctivost a přesvědčivost?

 

Tedy cesta, pravda a život pouze dohromady. Je to směrnice, kterou si dnes máme znovu vytyčit, vykolíkovat. Nalézt její hranice.

Ježíš je cesta. Zve nás k sobě a s sebou na svou cestu. Zve k tomu, abychom vystoupili z vyjetých kolejí svého života. Nebo spíš abychom je neustále a opakovaně uměli opouštět. Svoje zvyky, které nám poskytují iluzi bezpečí, abychom místo nich nalezli skutečnou jistotu. Máme se vydat na cestu pryč od předsudků, které jsou jako zeď mezi námi a našimi bližními. Máme vyjít se své pohodlnosti ve skutcích, z klišé v myšlení a z frází v mluvení. Jsme zváni k existenci poutníků, kteří toho na cestu moc nepotřebují, kteří toho s sebou ani nemůžou moc vláčet. Jsme společenství poutníků, kteří tuší, že důležité věci jsou až za obzorem běžného lidského pohledu, a tak k němu putují. Putujeme, když nejsme líní věřit a proto opustíme staré a vydáme se na cestu. Vydáme sebe sama a své jistoty. Máme odvahu opustit i své názory a svou pravdu, abychom hledali tu, která nám nikdy nebude ležet u nohou.

          Jenže tato cesta má smysl jen proto, že je to cesta pravdivá a za pravdou. A naopak pravda není žádná metafyzická jednotka o které je možné jen nezávazně mluvit. Je třeba za ní vyjít, následovat jí.

Pravda je v hebrejštině jiné slovo pro věrnost a ryzost. Jde především o věrnost boží vůči nám o věrnost božího syna. Ježíš neříká: já vás dovedu k pravdě, ale já jsem pravda. V mé věrnosti až na kříž, v mé lásce až do smrti najdete skutečnou pravdu. Skrze můj život a můj příklad poznáte, jaký je skutečný Bůh. Život pro druhé to je pravda - v něm jí naleznete i vy. Tak se Bůh projevuje. Takový je. Otevřel jsem vám k němu cestu.

A nakonec - proč podnikat tu namáhavou cestu za pravdou? To proto, abychom nalezli život. Abychom ho přijali. Život, který dává smysl. Kristus je život a v jeho získání je smysl víry. Bůh je ten, který život tvoří, podporuje a naplňuje. Jdeme po cestě za pravdou, abychom  proměnili naši neúplnou, nedokonalou a nedomrlou realitu a všechny ty okamžiky nespokojenosti, marné touhy a beznaděje v život. V život naplněný, o kterém smíme říct - stojí to za to, víme, proč tu jsme. Takový život, který má naději i na vzkříšení.

Já jsem cesta, protože jsem pravdou a životem.

Já jsem cesta, protože zjevuji pravdu, která dává život.

amen