8. přikázání - Nepokradeš
1. čtení Mt 6,16-21
Text+kázání Ex 15
Záběr přikázání nepokradeš, je tak neuvěřitelně široký, že by člověk mohl vyčerpat celou dobu bohoslužeb jenom vyjmenováváním různých podob a způsobů krádeže.
Jenom na ukázku:
krádeží je samozřejmě odcizení majetku – krádež peněz nebo věcí, vyloupení bytu nebo uloupení auta.
krádeží jsou ale i různé podvody – od těch nejjednodušších, kdy řezník šidí váhu, až po ty nejsofistikovanější, kdy někdo vytuneluje celý podnik, nebo parazituje na evropských dotacích pro svůj osobní prospěch.
krádeží je stahování nelegálního softwaru, stejně jako „obšlehnutí“ výsledků cizího výzkumu nebo diplomové práce
krádež je vykořisťování člověka – když je mu zadržována či krácena spravedlivá mzda. Takhle je možné ukrást celého člověka – i dnes existuje otroctví – ať už mezi ženami, které jsou nuceny k prostituci, tak otroctví pracovní, na které není tolik vidět, ale můžeme si na něj docela konkrétně sáhnout při nákupu mnoha báječně levných výrobků ze zemí, kde dělníci z nelidského pracovního tempa páchají sebevraždy nebo kde jsou zaměstnávány děti. A to není ani v nejmenším nadsázka.
krádeží je korupce, úplatek, pokřivování pravidel v něčí osobní prospěch.
Jsme v tom svědky opravdu inovativního myšlení – ukrást se dá v dnešní době vzdělání – tedy koupit si ho bez námahy. Ukrást se dá kompletní finanční systém nějakého státu. Ukrást se dá i … doplňte sami.
Ale to všechno je jenom začátek, protože ukrást se dá i celý život, budoucnost člověka nebo jeho svoboda. Vždyť kolika lidem byl ukraden život nějakým nelidským režimem. Byl jim ukraden čas, který museli nespravedlivě strávit ve vězení, byl jim ukraden domov, ze kterého byli násilím vystěhováni. Byla jim ukradena příležitost věnovat se své profesi, jejich dětem byla ukradena možnost jít studovat.
A dále - ukrást se dá někomu důstojnost třeba šikanou – ať už ve třídě, v rodině od manžela nebo kanceláři od šéfa. Ukrást se dá i důvěra nebo naděje. Ukrást se dá dokonce i víra, třeba když se člověk stane obětí manipulace nějaké sekty – to je ten zloděj, který přelézá ohradu, aby kradl ovce dobrému pastýři.
Luther pak přidává zajímavé hledisko, že krádeží je jednak lakomství a jednak promarnění času, který nám Bůh nadělil. Dostali bychom se tak k příběhům o bohatém sedlákovi nebo k podobenství o třech služebnících a jejich hřivnách – kdy ten, který nerozvinul svou hřivnu, svůj talent, jakoby promrhal prostředky a vlastně tím okradl svého pána.
To však na ukázku stačí.
Krádež není špatná proto, že by snad majetek byl posvátný. Krádež je špatná protože je to něco, co dopadá na druhého člověka na bližního a ničí mu život.
Některé důsledky jsou vidět hned – když vám ukradnou peněženku a vy nemáte najednou na nájem. Když se člověk nedovolá pomoci, protože mu ukradli telefon. Nedostane se do práce, nebo s dítětem do nemocnice, protože mu někdo ukradl auto.
Jiné důsledky nejsou vidět navenek vůbec nebo jen málo. Je to třeba stres, který člověka zachvátí, když zjistí, že mu ukradli doklady. Svírající obavy, jak všelijak by je někdo mohl využít. Trauma oběti po loupežném přepadení, kdy člověk nepřijde jen o peníze, ale hlavně o důvěru, pocit jistoty. Beznaděj, když mě kvůli ukradené výplatě hrozí vyhazov z bytu. Zhroucení bezpečí domova, když někdo cizí násilím vnikne do mého soukromí. Frustrace, ponížení, pocit nespravedlnosti, dokonce pocit viny a méněcennosti – jak jsem se mohl dát takhle okrást, napálit.
A ještě jiné důsledky jsou vidět až za dlouho a dalo by se říct, že jsou až metafyzické. Třeba když rozkrádání a korupce natolik proroste státem, soudnictvím, businessem, že lidé ztratí důvěru v poctivé jednání, v politiku, v soudní systém, v budoucnost, v to, že je možné ještě něco změnit, chovat se spravedlivě.
Co s tím? Ani snad nemusím říkat, že uspokojivé řešení to nemá. Výmluvným faktem je, že když Ježíš v Kázání na hoře probírá jednotlivá přikázání, přeskočí „z nesesmilníš“ rovnou k „nebudeš křivě přísahat“. Kradlo se v době Starého i Nového zákona. Zatímco Starý zákon si dá ještě záležet na tom, aby stanovil jaká pravidla platí pro dopadeného zloděje v Novém se dočteme pouze příkaz, aby ten kdo kradl, ať už nekrade.
Krádež je něco jako příživnictví. Parazitismus. Obstarám si něco (sice na úkor druhého), ale bez vlastního přičinění, bez námahy a práce. Jenom s minimem úsilí získám něco cenného. Je to jako vyhrát jackpot v loterii. To je tak lákavá možnost, tak silné pokušení, že krádeže nikdy nebudou vymýceny, dokud bude lidstvo lidstvem. Příležitost dělá zloděje, říkává se.
Pro některé je zlodějina způsob života – nikdy se nenaučili postarat se o sebe a tak kradou, protože nemají dost vůle nebo schopností nebo důvodů žít poctivě. Takové ve věznici potkávám často. Ale i tam, kde se i jinak slušnému člověku naskytne příležitost zajistit sebe nebo i celou rodinu – například skrze přijatý úplatek – pak musí člověk mít nějaký silný důvod proč to nevzít. Často jediným motivem může být strach, že se na to přijde. To moc nefunguje. Obzvlášť dnes. Anebo může být motivem víra, že je správné nekrást. Ale kde takovou víru vzít? A jak v ní obstát? Snad jen se modlit – a neuveď nás v pokušení.
Ano týká se to i nás. A to nejen, když jezdíme na černo, ukradneme cizí vědomosti při opisování, stáhneme si nelegálně nějakou písničku. Týká se nás to pokaždé, když si chceme život nějak usnadnit na úkor druhého. Snad nám tohle přikázání může pomoci otevřít oči, že na druhém konci našeho jednání je vždycky někdo, na koho to negativně dopadne, někdo, koho to poškodí a to i přesto, že se krádež zdá být někdy indiferentní v tom smyslu, že to nikomu neublíží – třeba proto, že okrádáme něco tak neurčitého jako stát na daních, nebo jde o takovou maličkost jako telefonát ze služebního telefonu v pracovní době. Realita společnosti, její atmosféra se však tvoří právě z takových maličkostí.
Možná se mi teď ale v duchu vysmíváte nebo skřípete zuby. Já tady mluvím o maličkostech, zatímco státu utíkají miliardy a ti, kteří doslova dojí společnou kasu, jsou beztrestní.
Není to nic nového. Už Ježíš o tom věděl. Lidové přesvědčení o tom, že velcí darebáci vždy uniknou, vtělil do podobenství o nemilosrdném služebníku. Ten prošustroval miliardy, ale král mu dal milost.
To přikázání „nepokradeš“ slyší Izraelci na cestě pouští. Izraelci, kteří měli jenom to, co si člověk může vzít na cestu. Zatímco k faraonovi a vůbec k mocným na trůnu jejich i toho našeho světa, ta slova těžko proniknou.
Jenže v tom ta naše víra právě spočívá. Že nekrást je důležité i když se tím spousta lidí neřídí. Ve víře člověk rozlišuje peníze na čisté a špinavé i kdy ve skutečnosti šustí nebo se lesknou úplně stejně. Ve víře se nemusíme nechat okrást jednak o schopnost rozlišovat, co je dobré a co ne bez ohledu na to, kdo to dodržuje. A jednak se nemáme nechat se okrást o naději, že spravedlnost je nakonec přece jenom to, co má budoucnost. Navzdory tomu, že nás tíží stav společnosti prolezlý korupcí a klientelismem.
Víra však nestojí jenom jako protest proti tomu jak se věci mají. Není jenom nadějí, kterou bychom se mohli utěšovat. Víra totiž ukazuje i jinou možnost. Ježíš říká - Matouš 6:19 Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. Ve víře jde o proměnu nás samotných, toho, čemu přikládáme váhu, co je naším pokladem, co považujeme za cenné, co považujeme za klíčové.
Z této perspektivy se pouhé „nepokradeš“ jeví jako málo aktivní. A dokonce i tam, kde se nenecháš se znechutit tím, že ostatní kradou a uchováš si naději, že má cenu jednat poctivě, i tam jsi teprve na půli cesty. Ty můžeš jít ještě dál. K takové svobodě, ve které najdeš radost z toho být štědrý, rozdělit se s druhým, tomu, kdo potřebuje tvou košili dáš i svůj plášť. Nejenom že nepokradeš, ale obdaruješ. amen
