6. přikázání -Nezabiješ - II. díl
1.čtení: Mt 5, 20-24
Text: Ex 20,13
Je těžké dodržet v běžném životě přikázání nezabiješ? Asi bychom řekli ne. Navzdory tomu, že se tak sugestivně ptám. Zabití druhého člověka je pro nás (naštěstí) něco tak hraničního, že si to ani nedovedeme představit. Minule jsme sice otevřeli téma některých hraničních situací, které se nás mohou dotknout, ale v běžném životě si spíš oddechneme – s tímto přikázáním jsem se vyrovnal.
Ježíš však v tu chvíli zavede do našeho spokojeného postoje sondu. Zavede sondu do našeho uvažování, do našeho srdce a vytáhne odtud na světlo boží věci, které bychom si tam možná raději ponechali.
Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu. Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.
Řeknu to otevřeně. Můžeme to považovat za nehorázné přehánění. Mezi tím, když se na někoho naštvu, tím, když mu vyhrožuju smrtí, ba dokonce mezi tím, kdy mu například jednu vrazím a mezi tím, když ho zabiju je jistě velký rozdíl. Každý soud by to uznal a potvrdil.
Jenže o to právě jde. Ježíš nás zve do života, který se nespokojí s tím, co může a nemůže odhalit soud. Když někdo někomu kupříkladu ze života dělá peklo, to se před soud mnohdy ani nedostane. A přesto může být oběť vydeptaná tak, že to pro ni není žádný život. Tak že ji to okrádá o síly, o zdraví. Může z toho být na dně tak, že si na ten život dokonce může sáhnout.
Ježíšovi jde totiž právě o to, zasáhnout oblast lidských vztahů, které se tak špatně vystihují u soudních přelíčení. Celý svůj výklad desatera uvede výrokem – Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského. Asi nás to může na první pohled vylekat. Učedníky to nejspíš vyděsilo, protože zákoníci a farizeové byli vyhlášeni svou snahou dodržet všechny zákony a vyvarovat se sebemenšího přešlapu. A tady to zní – že to bude všechno ještě přísnější. A ještě k tomu pod hrozbou, že kdo nesplní, pro toho je vstup do Božího království zakázán.
My však víme, že Ježíš nechtěl nikomu zabránit ve vstupu. Klást mu nesmyslné podmínky. Jde spíš o to tu spravedlnost pochopit jinak. Najít vyšší spravedlnost. Nebo jak říkají kraličtí hojnější spravedlnost. Zvolit jiný přístup, změnit optiku.
Pro zákoníky a pro většinu lidí je desatero souborem pravidel, která máme splnit. Ježíš však říká, že dokonce i když to splníme, můžeme mít ještě pořád daleko k tomu, abychom prožili, zakusili něco lepšího. Když to vezmeme za jiný konec tak to není proto, abychom se jednou dostali za odměnu do Božího království ani proto, abychom si nakládali ještě větší břemeno. Ale třeba proto, že vidíme, jak to chodí na tomto světě a nejsme s tím spokojeni. Chceme v něm zažít něco lepšího, chceme do něj vnést něco lepšího. A tím to Boží království zažíváme už teď. Už tady a teď ho můžeme ochutnat, doktnout se ho, zakusit jeho radost.
Konkrétně to v tom přikázání nezabiješ znamená – je hezké, žes nikoho nezabil. Pochvala. Ale na to, aby lidské vztahy stály za to, aby se nám spolu dobře žilo, to ještě zdaleka nestačí. Pokud hledáš něco víc, tak vezmi vážně všechno to, co nějak narušuje lidské vztahy. Zkoumej to z druhé strany, ptej se, po tom, co život ničí dlouhodobě, neustále, co ho narušuje na fyzické, psychické i duchovní úrovni. A něco s tím dělej.
K tomu provede Ježíš ty zmíněné hloubkové sondy, abychom si uvědomili, kde číhá nějaká záludnost.
Jako první jmenuje hněv. Hněv považujeme za něco běžného. Na někoho se naštvat. Komu by se to nestalo? I Ježíš se hněval. Například když mu bránili uzdravit v sobotu, planul hněvem nad tvrdostí srdce těch, kteří přihlíželi. Rozhorlil se v chrámu, a když na zákoníky volá plemeno zmijí, asi se u toho také neusmívá. Hněv je emoce. Pro emoce máme jakousi omluvu, že vznikají nezávisle na naší vůli.
Jenomže hněv má jednu nepříjemnou vlastnost. Žije si svým vlastním životem. Vyprávět by nám o tom mohl třeba Kain. Naštve se na svého bratra. A ten jeho vztek si ho pomalu omotává kolem prstu. Mění ho k nepoznání. I jeho tvář opadla. Za naštvaným Kainem přichází Hospodin a mluví s ním o jeho hněvu. A jak mu to líčí, máme z toho dojem, že Kainův hněv je jako divoké zvíře, jako nějaká bestie, která uvelebila na jeho prahu a pokud ji neovládne, ovládne ona jeho. V některých překladech bible říká Bůh – a ty nad ním máš vládnout. V jiných říká dokonce: musíš. Kraličtí překládají budeš panovat – což zní jako kdyby Bůh Kainovi fandil – ty to zvládneš. Ale každopádně to znamená, že když se s tím nedělá nic, tak se vytvoří volné pole pro nenávist, pro zášť. Jak to dopadlo s Kainem víme. Ale ten nezvládnutý hněv známe i my. Místo spolupráce na sebe lidé jen štěkají, nebo se navzájem vyhýbají. Děje se to mezi přáteli, ze kterých se stanou nepřátelé, mezi manželi, kteří si pak vyčtou každou maličkost, mezi sourozenci, kteří spolu nedokážou vydržet v jedné místnosti, mezi lidmi v církvi, kteří se pak nedokážou na ničem domluvit, navzájem se vyhýbají, nebo v práci, kde pak není možné spolupracovat a na někoho se spolehnout, mezi sousedy, kteří si dělají naschvály.
Pokud nám záleží na tom, aby to bylo jinak, pak tomu nemůžeme nechat volný průběh. Autor lisu Efezským dává docela konkrétní radu. Nenech nad svým hněvem zapadnout slunce. Nenechávej to vyhnít. Otevři to. Ježíš jde ještě dál: říká – má-li tvůj bratr něco proti tobě, jdi to s ním pořešit. Nejenom, když ty jsi naštvaný na něho. I když on je naštvaný na tebe, když ty mu ležíš v žaludku. Neříkej: To je jeho problém. Pokud ti jde o Boží království je hněv tvého bratra i tvůj problém. Lidská mysl je někdy dost zakroucená a tak považujeme třeba v rodině nebo v církvi už ten samotný hněv za hřích. Bojíme se o tom jen mluvit, protože něco takového by se mezi křesťany nemělo stávat, neměli bychom se na sebe naštvat. Ale tak to není. Průšvih začíná až tam, kde se to nechá být, kde spolu lidé nechtějí z různých důvodů mluvit, kdy se zabarikádujeme na svých pozicích, až už se s tím nedá nic dělat.
Myslím, že hned v další sondě Ježíš odhaduje, proč to je někdy tak těžké. Kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě. Hebrejské ráká nemá přesný překlad do češtiny. Souvisí s prázdnotou, nicotou. Míří tedy i k tomu snižování. K tomu, že je ten druhý nicka, pod mou úroveň, nic pro mě neznamená. Je to hlava dutá. Jeho názory jsou skrznaskrz blbé a bezcené. Je ráká, třeba protože je to příslušník nějaké skupiny – politik, charizmatik, katolík, šosák, anarchista, cikán, levičák nebo pravičák. Je ráká, protože je hloupý a vystudoval stěží základku. Je ráká, protože má dva tituly a nosí frňák moc nahoru. Je ráká protože vyznává volnou lásku. Je ráká, protože žije tak banálně tradičním životem. Je ráká znamená – pohrdám jím. Případně pohrdáme sebou navzájem. Nestojí mi ani za hádku natož za usmíření. Je ráká znamená, že ho v každém ohledu strčím do kapsy.
Snad nám i tady pomůže víra, která mluví o druhém jako o bratru, případně o bližním. A u bratra nemůže člověk dost dobře dělat že ho nezná. Nebo třeba vzpomínka na farizee a celníka, kdy nám Ježíš odhaluje, že Bůh nestojí o to, abychom se k němu šplhali po zádech a na úkor někoho druhého. Nebo nám může pomoci prosté zjištění, že ten kdo má potřebu druhého snižovat a odsuzovat, dělá to většinou ze zoufalé nejistoty jestli má sám cenu. Ale i když každý z nás má čas od času potřebu ujistit se o své ceně, nemusíme to dělat odsuzováním druhého. Můžeme se místo toho ujistit o Boží lásce, protože pro Boha jsme měli a máme cenu větší než jeho život.
No a do třetice řekne Ježíš: kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. To je dost drsné. Ale nemusí to nutně znamenat, že nás čerti naberou po smrti na vidle. Vždyť docela slušné peklo si umíme navzájem připravit i tady na zemi. A ten, kdo nechá hněv, aby ovládl jeho celý jeho život, kdo se vzteká na všechno a na všechny, ten sám žije v pekle. Ničí se a zalyká svým vlastním hněvem a nenávistí.
Slovo móré znamená blázen. Ale není to, jako když o někom řekneme: „to je úplný magor“. Na stopu nás může přivést žalm čtrnáctý: Říká blázen v srdci svém: Není Boha. Blázen je bezbožník. Heretik, odpadlík, bezvěrec. Ten, komu upíráme podíl na spáse, ten, pro kterého není záchrany. Ten, koho pošleme do horoucích pekel. Je to ovšem smutná existence, když člověk žije v takto rozpolceném světě. Když je pro někoho svět rozdělen striktně černobíle. A je jedno, jestli do pekla podle něj přijdou všichni muslimové nebo evangelíci, jestli je pro něj sodomou a gomorou politika či evropská unie nebo jestli odsoudí k věčnému zatracení všechny kulaky, továrníky či příslušníky nečisté rasy. Kdo někomu jinému upírá naději, upírá Boží království; kdo o někom nebo dokonce někomu řekne: ten spasen nebude – tak tím spáchal něco horšího, než kdyby ho vzal sekerou. Ale pod tou sekerou bude i on sám, protože taková nenávist spaluje stejně jako oheň neuhasitelný.
Nemusíme ale být jako středověký Savonarola. Možná to v malém zažíváme, když se ohrazujeme nad bezbožným světem, který se řítí do katastrofy.
Ale co když je ta svévole reálná a vede ke katastrofě nebo ke krizi, která může být velmi hmatatelná. Není tady na místě takový ten spravedlivý hněv? Jenže i proti tomu stojí skutečná víra. Pomocí nám v tom můžou být - možná trochu překvapivě – žalmy. Znáte takové ty drsné žalmy, se kterými si nevíme rady? Takové ty, jako: přeraz paži svévolníka. Rozbiješ čelisti všem mým nepřátelům, svévolníkům zvyrážíš zuby. Vyhubíš ze země jejich plod a jejich potomstvo mezi lidmi. Žalmisté si neberou servítky, říkají to Hospodinu naplno. Jenže to je právě to. Mají to komu říct. Místo aby posílali lidi do pekla štvavou kampaní, rasovými zákony nebo upalováním na hranici, řeknou o tom Bohu. Věří, že Hospodin má moc s tím něco udělat. Že Hospodinu se tento svět nevymkl z rukou. Že svévolníky položí na lopatky, zatrhne jim tipec. Že jednání pyšného člověka nemá budoucnost, i když musíme čelit následkům zla, které rozpoutal. Svou obavu, hněv i nenávist můžeme Bohu svěřit, s vírou, že se skutečnými svévolníky si to vyřídí lépe než my sami.
Nezabiješ je tedy jasná hranice. Ale Ježíš nám nabízí v těchto hranicích ještě něco lepšího. Je k tomu potřeba hlídat svůj hněv. Ale na druhou stranu žádné hranice nejsou. Nějaké hranice lásky. Ježíš nám jenom naznačí, kam až můžeme dojít, když říká: kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou. Možná se tak daleko nikdy nedostaneme. Ale když se alespoň vydáme tím směrem, když připustíme, že je možné jednat ještě jinak než oko za oko, zub za zub, objevíme ještě vyšší spravedlnost, možná se nám všem bude dýchat svobodněji. amen
