6. přikázání - Nezabiješ - I. díl
1. čtení Gn 2,7
Text+kázání Ex 20,13
Když se řekne „nezabiješ“, zdá se, že už není potřeba dodávat nic dalšího. Každé malé dítě přece ví, že zabití je to nejhorší, co může někomu udělat.
Většinou si ani nepřipouštíme, že by se nás něco takového mohlo týkat. Nejsme přece vrazi. Dokonce bych si troufl odhadnout, že jen málokdo z nás se kdy naživo setkal se skutečným vrahem. Je to tedy přikázání, které s pocitem úlevy odložíme – to jsme splnili.
Zároveň nás svým způsobem může těšit, že se konečně v Desateru mluví o tom, čemu rozumí všichni a s čím navíc všichni souhlasí. Věřící i nevěřící. Na rozdíl od přikázání „nezneužiješ Boží jméno“ nebo „neučiníš sobě rytiny“ si u přikázání „nezabiješ“ můžeme s radostí říct: tady jsme na stejné lodi. Tady nám rozumí i nekřesťané. Tohle spolu sdílíme. Tady se ty křesťanské hodnoty obtiskly i ve společnosti.
Vlastně tak trochu vyvstává otázka, proč o tom tedy mluvit? Proč je potřeba připomínat si něco tak zjevného? Nemysleme si, že v tomhle Izraelci vynalezli něco nového. Podobná ustanovení najdeme snad ve všech lidských společnostech a kulturách. Vraždu i s příslušnými tresty zakazuje už Chammurapiho zákoník, v římském právu patří vražda k jednomu ze základních trestných činů. Každá společnost chrání základní právo na život. A už i starověké společnosti uměly rozlišovat mezi různými nuancemi, podobně jako naše zákony – od neúmyslného zabití po úkladnou a promyšlenou vraždu.
Desatero se liší snad jenom tím, že tohle nedělá. Nestanovuje žádný trest. Nerozlišuje mezi různými stupni od nechtěného ublížení na zdraví s následkem smrti až pro trestný čin vraždy 1. stupně. Přikázání není formulováno obecným právním jazykem – kdo by zabil, kdo by druhému způsobil smrt… Ba dokonce to není ani přísně vzato zákaz. Nejde o imperativ. Nezabíjej. Nejpřesněji by se to dalo přeložit jako „nebudeš zabíjet“. Není tu žádné zdůvodnění ani vyjmenované kauzy. Zkrátka toto přikázání platí tzv. apodikticky – nezvratně, bez výjimky. Jakoby si takovou možnost člověk ani neměl připustit, neměl by s ní počítat.
Tady však narazí to naše zjištění, že jsme na jedné lodi se společností, která uznává platnost přikázání „nezabiješ“. Protože takto široce, nezvratně a bez výjimky to zkrátka neplatí. Vždy se vytvoří nějaká ale, která zasáhnou do debaty. Výjimky z pravidla. Názory, které se hlásí ke slovu.
Příkladů, které se vždy znovu objeví, je několik – potrat, eutanázie, sebevražda. A pak válka, případně trest smrti. Musím se přiznat, že ani o jedné z těchto věcí jsem původně kázat nechtěl. Měl jsem strach, že mluvit o tom bude příliš teoretické. Navíc, že se o tom dá diskutovat donekonečna a nikdy se nedobereme žádného řešení. Ten strach mě tak docela neopustil (výsledek posuďte sami). Na druhou stranu jsem si ale uvědomil, že to přikázání „nezabiješ“ se týká nejen našeho osobního života a zkušenosti ale i té „teorie“. Každá doba i každý z nás si k těmto věcem hledá svůj postoj. A navíc tento postoj vytváří celkovou atmosféru společnosti. Berte proto dnešní kázání jednak jako příspěvek do debaty a také jako první část kázání o „nezabiješ“. Ta druhá půlka kázání bude následovat příští týden.
Právě proto, že je přikázání nezabiješ formulováno bezvýhradně a absolutně, mohli bychom to otočit a říct, že je to přikázání, které chce chránit život ve všech jeho polohách. Je to sice otřepané klišé, ale je důležité: totiž Hospodin je dárcem života. Jeho ručitelem i ochráncem. Z toho vyplývá, že všechny ty skutečnosti, o kterých jsem mluvil, vidíme ve světle přikázání Desatera jednoznačně - jako porušení toho co býti má. Rozbití dobrého řádu. Narušení života. Je to špatně. Ve světle desatera nemají místo úvahy o tom, že každý si o svém životě může rozhodovat sám. Že žena může rozhodnout o svém těle zabitím nenarozeného dítěte. Že muž má právo ukončit svůj život, kdy se mu zachce. Žádné takové právo nám nikdo nedal. Nehledě na to, že obzvlášť u potratu zasahujeme od práva jiné lidské bytosti. Co práva toho dítěte? Kdo se ptá po nich?
Na druhou stranu. Ve většině takových případů potratu, sebevraždy ani eutanázie o žádné právo nejde. Ani se ničím takovým neargumentuje. Většinou přitom znějí úplně jiná slova – jako třeba zoufalství, strach, beznaděj, nemoc, samota, bezvýchodná situace.
Když TGM psal svůj spis o sebevraždě, mluvil o ní jako o sociální nemoci. To bylo v době, kdy sebevrah byl odsuzován k věčnému zatracení. Pro sebevrahy nebylo místo na křesťanském hřbitově. Jenže právě Masaryk svým pojmem velmi dobře vystihl, že je to nemoc - tedy něco, co nezáleží na vůli nemocného a to i přesto, že mohl přispět k jejímu propuknutí. My křesťané si můžeme vzpomenout na otázku Ježíšových učedníků nad slepým člověkem – jestli je za svou nemoc vinen on nebo rodiče – tehdy Ježíš odmítne takové pojetí viny.
Masaryk však přesto hledá příčinu a proto mluví o sociální nemoci. Tedy o vlivu společnosti, která způsobila nebo přinejlepším nezabránila tomu, aby se člověk dostal se svými životními trablemi na tenký led.
To že je to sociální nemoc znamená, že jde o odpovědnost společnosti tedy i nás samotných za druhé. Škála příčin takového činu může být pestrá a nedá se paušalizovat – přílišná tvrdost a nároky, sociální vyloučení, chudoba, nezvládnutý strach, zneužívání, tolerance šikany a další a další – to všechno jsou věci, které ve svém důsledku mohou vést k sebevraždě nebo sebevraždám. Nic z toho nemá nějaké jednoduché řešení, někdy stačí nebýt slepý, někdy je potřeba odvaha. Zvláštní kapitolou je mít ve svém okolí někoho, kdo trpí nějakou chorobou, která ho postrkuje přes pomyslný okraj. Často není možné víc než být nablízku, nabídnout pomoc, dát najevo, že člověk není sám.
Co je ale klíčové ve všech případech, co máme slyšet je: že se nás utrpení druhých týká. Je to i naše záležitost. Ježíš mluví často o maličkých, nepatrných. Je to něco, co se nápadně často opakuje zejména v Matoušově evangeliu. Lidé zvláště ohrožení, ale zároveň jsou to ti, kteří Ježíše mají přednostní nárok na naši pozornost a péči, právě protože jí potřebují. Právě o nich mluví jedno z neznámějších podobenství – podobenství o ztracené ovci. Zde více než jinde platí: Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.
Zvláštní je, že tyto tři příklady nějakým způsobem zasahují okraje života. Potrat na jeho začátku, eutanázie na jeho konci. Sebevražda – většinou tam kde se člověk dostal do nějaké hraniční situace svého života. Jakoby smrt okusovala a okrajovala náš život. Pokoušela se ho drolit od kraje, kde je nejzranitelnější poukazem na to, že některé životní etapy jsou lepší, významnější, důležitější než jiné. Jakoby se osekávaly nepotřebné části – vždyť mít dítě je příliš velká zátěž a starý člověk je zbytečný a je to taky zátěž. Už jsme se toho dotkli, když jsme vykládali 5. přikázání.
Víra se proti tomu staví. Hodnotou života není ani dílo, které po sobě někdo zanechá, ani výkonnost ani inteligence, krása, síla nebo něco podobného. Měřítkem je jenom Boží láska. Bůh si zamiloval každého z nás. V tom je naše hodnota, čest i důstojnost. Bůh nás tu chce mít. Tohle trvale dlužíme světu jako křesťané. Ne odsuzování, ale pomoc v těžké životní situaci a povzbuzení pro každého, kdo pochybuje o své ceně.
Kromě tří zmiňovaných věcí jsem si ještě zmiňoval trest smrti a případ války. Teologové se odpradávna pokoušeli vést nějaké dělící znaménko mezi válkou spravedlivou a nespravedlivou. Jistě je rozdíl mezi bojem, za osvobození vlasti a výbojným útokem. Jistě je rozdíl mezi atentátem na tyrana a teroristickým činem. Jistě je rozdíl mezi popravou masového vraha a vraždou pro peníze. Jenže ani tady se nemůžeme vyhnout pochybnostem. Státní moc má tendenci posvěcovat samu sebe. Kde se něco děje na vyšší příkaz máme pocit, že se tak děje po právu. Podle dobového práva se odehrála i vražda Milady Horákové. Podle práva vítězů, kteří si stanovili zákony podle lidské spravedlnosti. A podobně je tomu i s válkami. I v těch nejvznešenějších umírají lidé. Válka, byť spravedlivá podle lidských měřítek je jenom lepší řešení ze dvou špatných. A i to jenom někdy. Vidíme to v dnešní době, kdy je mnohdy těžké rozlišit mezi bojem za svobodu a terorismem. Mezi záchranou země a chaosem s dalekosáhlými důsledky.
Právě přikázání nezabiješ, před nás klade tyto pochybnosti. Spolu s Ježíšovým příkazem: milujte i své nepřátele nás učí nevidět svět černobíle. Rozdělený na hodné a zlé. A často je to právě tahle svatá pochybnost, která zabrání tomu, aby se z boje za svobodu nestala obyčejná krevní msta. Milování nepřátel nemá vůbec nic společného s nějakým citovým vzplanutím, ale třeba jen to, že když je mi vydán na milost na nemilost připomenu si právě tu Boží možnost: nezabiješ.
amen.
