5. přikázání - Cti otce i matku

1. čtení Za 8,1-4

Text+kázání Ex 20,12

Milí bratři, milé sestry, když se někde v českých médiích objeví téma stáří, tak to znamená, že se bude mluvit o nějakém problému. O špatném demografickém vývoji. O nedostatku peněz na důchody. Nebo rovnou o krizi důchodového systému.  O zvyšování věku odchodu do důchodu. O krácení různých seniorských výhod.  Výsledkem je pak dojem, že staří lidé jsou neužitečnou neproduktivní přítěží společnosti.

            Proč o tom ale mluvím právě dnes? Protože přesně o tomhle je to dnešní přikázání. U všech ostatních přikázání mlčky předpokládáme, že se týká dospělých a tudíž odpovědných lidí. Ale proč by to tady najednou mělo být jiné? Možná nás někdy mate ta zmínka o rodičích. Ale možná je to symptom hlubšího problému – totiž že od určitého věku, od dosažení samostatnosti, převzetí odpovědnosti za svůj život, o sobě přestaneme uvažovat jako o dětech, kteří mají své rodiče.

            Jenže jak už jsem řekl, toto přikázání se netýká především výchovy a malých dětí. Týká se vztahu k těm, kteří jsou nám rodiči v každém věku. Jde o úctu dospělých a samostatných lidí ke svým rodičům, obzvláště pak k seniorům, ke stárnoucím nebo nemohoucím rodičům.

Ke správnému pochopení tohoto přikázání nám pomáhá i Ježíš. Když mluví s farizeji o tradici, říká, že ctít otce a matku znamená - postarat se o ně. A farizeje kritizuje, že nahradili tuto povinnost možností odvést obětní dar chrámu.

            Toto přikázání je předáváno celým generacím dětí s tím, že mají poslouchat své rodiče. V dnešní době už víme, že to je trochu jinak, že totiž smyslem výchovy není vychovat poslušné dítě, ale vychovat samostatného člověka, který se naučí mít odpovědnost za svůj život a to dobré, co převezme od rodičů tvořivě rozvine. A nejspíš mi dáte zapravdu v tom, že právě když člověk najde samostatnost ve svém životě, umožní mu to vytvořit si lepší vztah i ke svým rodičům, než když na nich zůstane nezdravě závislý, třeba proto, že je zvyklý je vždy a ve všem poslechnout.

            Právě proto to přikázání nemluví o poslušnosti, ale o úctě. Co to však je úcta.     Hebrejsky se ta úcta řekne kábéd. kbd znamená těžký, závažný. Ale to my dobře známe. Česky se to přece také říká: Vážím si tě. Tvůj argument má pro mě váhu. Je to závažná informace. Nebo naopak někoho či něco zlehčujeme. Lehce se někoho zbavíme.

Ve slově úcta cítíme také aspekt rozhodnutí. Když někoho milujeme, nedokážeme často říct proč to tak je. Když si však někoho vážíme, víme dobře proč.

            Úcta je přitom něco více než jenom sociální zabezpečení. Lze si představit, že je perfektně postaráno o něčí životní potřeby – například v nějakém sociálním zařízení nebo i v rodině, a přesto se mu nedostává úcty. Člověk má navenek vše co potřebuje, ale trpí tím, že je s ním zacházeno jako s nějakou biologickou jednotkou nebo dokonce jako s někým, kdo je na obtíž. Úcta totiž souvisí s důstojností. Člověk, ke kterému máme úctu, pro nás zůstává osobností, někým důležitým, závažným a to i navzdory svým chybám nebo handicapům, navzdory obtížnému soužití.

Martin Luther se to pokouší vyjádřit takto: „Máme mít v úctě svého tělesného otce a svou matku tak … že jim poskytneme stravu, šatstvo a i tu střechu nad hlavou. Neboť ne nadarmo řekl Bůh: „Cti je!“ Neříká, že je musíš mít rád, ačkoli se i to sluší. Ctít je však ještě více než jen prostě milovat, v úctě je totiž i bázeň, která se tu spojuje s láskou a působí, že se člověk více než trestu bojí také toho, že by své rodiče mohl urazit.“

Svým způsobem toto přikázání předznamenává i ta následující. Protože kdybychom jednali s úctou jeden k druhému, pak by ta další přikázání byla (s trochou nadsázky) zbytečná. Mám-li k někomu úctu, pak mu nebližuji, nezradím ho, neoberu ho.

Úctě se tu tak učíme od pomyslného středu našeho života, od vztahu k těm nejbližším, které máme, ale jistě se to pak odráží i dál, když jsme schopni s úctou jednat se svými přáteli, spolupracovníky, nebo třeba i oponenty, se kterými nemusíme souhlasit, ale máme-li k nim úctu, můžeme je respektovat.

Toto přikázání je jako jediné formulováno pozitivně. Nezačíná záporem. Jde o kladný cíl toho, k čemu chceme směřovat.  I v tomhle se může stát jakýmisi brýlemi, skrze které nahlížíme všecka přikázání ostatní. Ty zápory totiž vytyčují jakousi hranici, za kterou není radno se dostat. Bariéru, za kterou nás čeká nějaký malér. Ne-zabiješ. Ne-sesmilníš. Zároveň ale zůstává široké pole působnosti, ve kterém můžeme naplňovat smysl desatera. Přikázání cti otce a matku nám naznačuje, že s desaterem nejsme hotoví tím, že ta různá přikázání neporušíme, ale mají nás vést k tomu, abychom se pokoušeli o něco dobrého a smysluplného v daných mantinelech. Po vzoru tohoto přikázání bychom se mohli pokusit i ta další vyjádřit a pochopit pozitivně – že totiž nesesmilníš se dá vyjádřit jako usilování o dobrý vztah a láskyplné manželství, nepokradeš jako odkaz k poctivé práci a k úctě k soukromí druhým atd. Koneckonců – znovu bych připomněl Ježíše, který kladný obsah všech přikázání shrnul do dvojverší o milování Boha a bližního.

Kromě toho, že je toto přikázání formulováno pozitivně, je taky jediné, které je spojeno se zaslíbením. Dostáváme se tím konečně k tomu, co jsem zmiňoval na začátku a také k tomu výroku proroka Zachariáše, který jsme dnes četli.

Jen si to představte – podle proroka se blažený věk vyznačuje přítomností starých lidí s holí uprostřed města. Jak je tahle vize odlišná od naší doby. Stáří je vesměs považováno za jakýsi životní omyl, handicap. Politici straší statistikami o nárůstu počtu starých lidí. Zdůrazňuje se, že staří lidé potřebují mnoho péče a kolik to stojí peněz.

Je těžké rozplést, co je příčina a co je důsledek. Ale pravděpodobným kořenem tohoto pohledu je jednoznačná a jednostranná orientace na výkon. Cena života se měří produktivitou a to takřka výlučně produktivitou, která se dá vyjádřit v penězích, ve zboží, v tom, co je schopno nějaké směny – jako třeba pracovní výkon. Vzniká tak nedospělá, dětinská společnost, ve které vládne názor, že v životě jde jen o výkon, o seberealizaci, o splnění svých tužeb.

Proti tomu stojí přikázání a jeho zaslíbení. Cti otce a matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. A verze z Deuteronomia k tomu ještě přidává: abys byl dlouho živ a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Úcta k rodičům je návodem k dobrému životu nejenom individuálnímu, ale i na zemi. V celé společnosti.

            Abych to vysvětlil - zeptám se takhle – proč máme rádi své děti? Důvodů bychom našli jistě spoustu, ale vždycky je v nich nějak ukryto vědomí, že v nich je naše budoucnost. Ale jaká je budoucnost ve starých lidech? Jenom spotřebovávají náš čas a prostředky. A právě sem míří prorok Zachariáš, právě sem cílí i toto přikázání a říká. I ve starých lidech je skryta naše budoucnost. Nejenom doslovná – že totiž stáří je pro každého člověka jediná možnost jak se dožít vysokého věku. Nejenom v tom, že tak jak se chováme k rodičům, dáváme příklad dětem. Prorok odhaluje provokativní a ne běžnou pravdu, že totiž my potřebujeme k blaženosti staré lidi mnohem víc než oni nás.

Učíme se zkušenosti. Každý z nás po svém narození začíná od nuly. Ale učení není jenom škola, řemeslná dovednost. Jde o učení se něčemu, co bych nazval uměním života. Nebo snad moudrostí. Ano jistě, učíme se i vlastní zkušeností, ale právě od starých lidí se nejvíc učíme jaká je skutečná cena života. Učíme se nadhledu – tomu na čem záleží a jak mávnout rukou nad tím, co my v určitém věku považujeme za životně důležité. Učíme se z jejich zkušenosti, jak nenechat protéct svůj život mezi rukama. Jak se radovat z každého dne.

Od starých lidí se můžeme učit, jak bláznivá a velikášská je naše iluze, že svůj život držíme pevně v rukou. Setkání se starým člověkem vede k přemýšlení: jak pevné a důležité jsou mé dnešní jistoty tváří v tvář jistotě, že i já budu jednou starý? Co v té chvíli skutečně obstojí? Které vztahy, které věci, co nebo kdo bude v té chvíli mou oporou a pevným základem?

A hlavně – učíme se skutečné víře. Víře, která není jenom zbožným nadšením, které vyprchá. Není jenom krásným slovem, za kterým je skryta jenom prázdnota. Učíme se víře, která je prověřená samotným životem. Zkouškami. Někdy utrpením. Víra, kterou jsem poznal u starých lidí, není zahradní kytkou, která je krásně barevná, ale zajde při prvním mrazu. Je pro mě jako vinný keřík, který zažil mnohé bouře i deště, mráz i vedro, přes který se převalily mnohé roky. To všechno na něm zanechalo stopy, ale on přesto dává štavnaté a sladké hrozny.

Potřebujeme staré lidi. Abychom dospěli. Abychom se naučili nebýt dětmi, sobeckými, které myslí jen na sebe.

A abychom své děti naučili, že až my jednou budeme staří, tak nás taky budou potřebovat.

amen.